Bandung (Indonésie 2016)

Na cestování to v nejbližší době stále moc nevypadá (alespoň ne mimo Evropu), tak mám alespoň příležitost pokračovat v doplňování starších článků. Tentokrát o mé druhé návštěvě Asie a první příležitosti podívat se do Indonésie. Naším cílem byl poměrně nezajímavý Bandung - hlavní město západní Jávy s asi 2,5 miliony obyvatel, nacházející se hluboko ve vnitrozemí. Rozhodně žádné Bali. Místo pláží jsme se ale podívali na dvě sopky, čajové plantáže a nějaké ty vodopády. 

Cesta

Bandung z našeho hotelu

Zorganizovat cestu nebyl po zkušenostech s Čínou větší problém. Kvůli ceně letenek jsme se rozdělili na dvě skupinky a já s kolegou cestovali s Turkish airlines. Na jejich servis si nemohu stěžovat - jednalo se o porovnatelnou zkušenost jako s Emirates. Co bych ale už rozhodně nikdy zažít nemusel byl přestup v Istanbulu. Oproti Dubaji jsme si připadali jako v nějakém chlívě. Tedy než jsme zjistili, že se nacházíme ve spodní části letiště. Ta vrchní byla lepší, ale čekání na navazující let do Jakarty bylo i tak dlouhé.

Přivítání

Do Jakarty jsme přiletěli pozdě večer. Jak se ale dostat do 150 kilometrů vzdáleného Bandungu? Naivně jsme si mysleli, že domluvit si na letišti taxi nebude problém, ale naprostá většina řidičů odmítavě kroutila hlavou, že je to moc daleko, nebo chtěli očividně přehnanou sumu. Nakonec jsme se dohodli s jedním chlapíkem, i když jsme si byli celkem jistí, že za danou cenu nás pěkně obral (později jsme zjistili, že druhá skupinka dopadla mnohem hůř). Cesta byla dlouhá a každé mýtné jsme si museli platit sami. Konečně v Bandungu řidič musel několikrát zastavit a ptát se na cestu k hotelu. Po několikáté už jsem nevydržel, sedl si dopředu a začal ho pomocí mých Google Maps navigovat. Vzhledem k absenci angličtiny to nebylo nic jednoduchého, ale šipce na displeji celkem rozuměl, a nakonec jsme dorazili.

Bandung

Z procházky Bandungem

Zkušenosti z Číny se hodily a já díky tomu nezažil takový kulturní šok. Město jsem si ale vůbec neoblíbil - na mě bylo klasicky moc velké. Doprava v něm byla tragická, takže kamkoliv se dostat trvalo věčnost. Ve městě nebylo ani nic extra k vidění (snad jen hlavní mešita, místní univerzita a nákupní centrum). Trochu to zachraňoval akorát výhled na nejbližší sopky (pokud tedy bylo něco vidět, což bylo jen poslední den). 

Indonésie 

Typická Indonésie

Indonésie je nejchudší země, do jaké jsem zatím měl možnost se podívat. Člověku to dá úplně jinou perspektivu, pokoru a vděčnost za život v Čechách. Výhodou toho je, že vše je pro nás levné. A to i přes to, že veškeré památky a turistická místa mají dvojí ceny - pro místní a ostatní (které jsou klidně 100x dražší). Lidé jsou pak obecně velice přátelští, neustále se usmívají a rádi se dají do komunikace, i když anglicky moc neumí. Často se ale bohužel z turistů snaží vylákat peníze. Samotnou kapitolou je pak podnebí - kdo nezažil Asii, těžko si představí neskutečná vedra při 100% vlhkosti. Ale na počasí jsme měli relativně štěstí - veškeré bouřky přišly navečer a vždy se nám těsně povedlo se před nimi schovat.

Jeden z našich průvodců

Místní příroda

Kampus univerzity

Mount Tangkubanparahu, čajové plantáže a vodopád  

Kráter sopky Tangkubanparahu

Náš první výlet byl na nejbližší sopku Tangkubanparahu, která se nachází asi 30 kilometrů severně od města. Což při normální dopravě znamená takové dvě hodiny autem. Sopka dosahuje výšky přes 2000 metrů a jedná se o velice oblíbené turistické místo. Což znamená parkoviště přímo u ústí kráterů a nekonečné množství stánků se suvenýry. A to jsme zde byli mimo sezónu. Naštěstí stačilo ujít pár set metrů a byli jsme prakticky sami. 

Z vrcholu jsme se pak pralesem vydali k dolnímu parkovišti. Na tuto asi hodinovou procházku jsme si však museli najmout v turistické chatě průvodce. Cesta totiž vede kolem spodního kráteru s vyvěrajícími prameny a bez průvodce by tato návštěva nebyla bezpečná. Nemyslím si, ale odmítnout se nám ho nepodařilo. Líbila se mi hlavně cesta místním pralesem - už tak vysoká teplota byla u horkých pramenů ještě vyšší, takže tam jsme se moc nezdrželi.

U přírodní "vířivky"

Řidič nás následně vzal na pár kilometrů vzdálené čajové plantáže (nerušeně jsme udělali pár fotek a jeli dál), do místního "aquaparku" (nic zajímavého) a na "duhový" Rainbow vodopád (úvodní fotka). Ten stál opravdu zato a těch pár "korun" za vstup byla dobrá investice. K vodopádu bylo ale potřeba z parkoviště sejít poměrně dost schodů. 

Mimochodem na řidiče jsme měli velké štěstí. Byl to usměvavý týpek, který nás ochotně kamkoliv zavezl a uměl poměrně slušně anglicky, takže občas i vypomáhal s překládáním. Bohužel další dny už to tak dobré nebylo - byť jsme si objednávali u stejné agentury, "vyšel" na nás někdo jiný.

Pralesem ke spodnímu parkovišti

Čajové plantáže

"Aquapark"

Mount Papandayan

Kráter sopky Papandayan

Na druhý výlet jsme vyrazili na vzdálenější sopku Papandayan, vysokou 2665 metrů. Jízda autem téměř ke kráteru byla zážitkem - silnice byla neuvěřitelně rozbitá a chvílemi jsem myslel, že to bude to poslední, co tohle auto zvládne. Na parkovišti nás klasicky místní průvodci přemlouvali ohledně jejich najmutí, ale tentokrát jsme se nedali a vyrazili sami. A bylo to dobré rozhodnutí. Cestou nebylo kde zabloudit, a to jsem ještě tehdy neměl mapy.cz.

Kráter sopky je velice rozlehlý a v podstatě je možné se v něm bez omezení pohybovat - samozřejmě to rozhodně není rozumné kvůli unikajícím plynům a moc bych to neriskoval ani s průvodcem. Drželi jsme se proto na okraji a přibližovali se jen k menším "vývodům". Při procházce kolem nás občas profrčel někdo na motorce - to, že cesta byla vhodná sotva pro chůzi, natož jízdu na čemkoliv, místním očividně vůbec nevadí.

Motorkou kamkoliv

Po kráteru jsme pokračovali dál příjemnou lesní cestou - plánovali jsme dojít k "mrtvému lesu" - oblasti, která byla zasažena vyvěrající lávou při jedné z erupcí. Došli jsme však jen do jednoho z kempů, kde je možné se utábořit - v této oblasti je spousta turistických tras a jedná se o oblíbenou destinaci, kde je možné v přírodě strávit i několik dní. V kempu nás zastihla přeháňka, po které jsme se raději rozhodli vrátit.

Ke kráteru

Mrtvý les

Oprava cesty

Taman Hutan Raya Ir. H. Djuanda

Vodopád ve vrchní části parku

Poslední den jsme strávili v parku, či botanické zahradě přímo v Bandungu. Název je trochu krkolomný, ale návštěva stála za to. Jednalo se o nenáročnou procházku údolím s řekou a různými atrakcemi - vyhlídkami, visutými mosty, výběhy s dobytkem, dětskými hřišti, vodopády a jeskyněmi vybudovanými za druhé světové války. Jednou takovou štolou jsme museli projít - rozhodně je proto potřeba svítilna (stačí na telefonu). Případně je možné si u místních nějakou zakoupit. V této štole nás hodně znervóznil číhající pes, od kterého jsme vůbec netušili co čekat (třeba vzteklinu). Naštěstí si nás nevšímal.

Všudypřítomné opičky

Park se obvykle chodí jednosměrně, což nám ale náš řidič nedokázal vysvětlit, takže na nás čekal na stejném parkovišti, na které jsme se museli vrátit (místní nám z druhé strany parku nabízeli odvoz na motorkách, ale raději jsme se prošli - stále bylo na co koukat, hlavně na všudypřítomné opičky). Na začátku a na konci parku je pak několik stánků s občerstvením - zkoušeli jsme čerstvé kokosy a vše dobře dopadlo :) 

Rodinka

Most zhruba v půlce trasy

Z vlastní zahrádky

Jídlo

Největší dobrota - tempeh

A když už jsem u toho jídla - největším zážitkem byla rozhodně návštěva venkovní restaurace Kampung Daun, do které nás vzal náš řidič po prvním výletě. Byla to taková "vesnička" různě velkých otevřených chatrčí, od malých pro osamělé páry až po rozsáhlé pro velké oslavy. V nich bylo možné sedět u stolů, nebo na koberci s mnoha polštáři - právě takovou jsme dostali my (pro 4 osoby). Za soumraku neskutečný zážitek, jen z jídla už si nic nepamatuji :) Každopádně kolegové trvali na pivu, které se zde samozřejmě neprodává. Řidič to nakonec nějak zařídil a asi za půl hodiny odněkud přivezli jednoho lahváče, který stál více než celá naše hostina (alkohol je jedna z mála věcí, která je v této muslimské zemi pochopitelně extrémně drahá).

Z místního jídla mě naprosto ohromil tempeh, který jsem jedl poprvé v životě. Dával jsem si ho tam potom kdekoliv. A to jsem nebyl vegan. Od té doby marně čekám na místo, kde by tempeh chutnal právě tak, jako v této oblasti - ani v mnohem atraktivnější Yogyakarta tak dobrý nebyl. 

Bufet

Vstup do restaurace

Posezení v "chýších"