Čína 2015

Nedávno jsem narazil na video ukazující současnou podobu Pekingu. Prázdné ulice, žádný provoz, zavřené obchody, jen všudypřítomní policisté a zátarasy. Naprostý opak toho, co si z mé návštěvy v roce 2015 pamatuji. Rozhodl jsem se, trochu si na staré časy zavzpomínat a připomenout si mou návštěvu Číny, která byla zároveň mojí první zkušeností s Asií. Jen to bude bez zážitků jak s běháním, tak s veganstvím - v té době jsem byl "jiný" člověk.
Varování: článek obsahuje drastické fotografie neveganského jídla.

Business class v A380

V roce 2015 jsme měli vyrazit na konferenci ETCA. Přípravy na cestu byly "trochu" náročnější, než na co jsem byl zvyklý z Evropy. Kromě očkování (žloutenka a břišní tyfus) bylo potřeba zařídit hlavně víza. Vše ale klaplo a v květnu jsme vyrazili. A moje první cesta do Asie nemohla být lepší. Těšil jsem se hlavně na let v A380, ale už 777 do Dubaje byla oproti malým letadlům úplně jinde. To jsem ale ještě netušil, že z Dubaje do Pekingu poletím v business class. Nějakým zázrakem nám Emirates změnili letenku a mohli jsme si tak užít pořádný luxus. A musím říci, že to byl opravdu zážitek, a když jsme přistávali v Pekingu, z letadla se mi vůbec nechtělo. Plnohodnotná postel, vlastní minibar, skvělé jídlo, možnost dát si drink u baru, velká obrazovka, sluchátka s potlačením hluku, obsluha oslovující mě jménem a mohl bych pokračovat.  

Centrum Pekingu

Zato letiště v Pekingu byl šok. Takovou tlačenici jsem ještě nezažil, ale horší bylo zjištění, že je to fronta k povinné pasové kontrole. Po troše matematiky jsem se dopočítal, že na řadu bychom se mohli dostat tak za 3 dny. Tolik času jsme ale neměli, a tak jsme ze sebe udělali blbce a větší část fronty sprostě přeskočili. Nadávání ostatních jsme se snažili ignorovat a předstírali, že neumíme anglicky a nechápeme, o co jde. 

Cesta taxíkem vypadala podobně, ale s nekonečnými kolonami už jsme nic udělat nemohli. Já jen nevěřícně zíral. V té době mě udivovalo hlavně neustálé troubení a naprostá ignorace blinkrů a bezpečnostních pásů. Prostě poprvé v Asii :)

Peking a Asie

Náměstí Tiananmen

Po trochu náročnějším ubytování (brzy jsem zjistil, že alespoň trochu slušná angličtina zde vůbec není samozřejmostí, a to ani v lepších hotelech), jsme vyrazili na první procházku. Mé první dojmy bych shrnul asi takto: šílené vedro, brutální vlhkost, smog štípající i v očích, a hlavně milion různých pachů ulice. Takové smradové variace jsem v Evropě opravdu nezažil. A to jsme bydleli v té lepší čtvrti. 

Brzy jsem objevil další "zvláštnosti". Třeba neuvěřitelné "plýtvání" zaměstnanci. I ty nejmenší obchody zaměstnávaly alespoň 5 lidí. V restauracích byl obvyklý poměr jedna servírka na jeden stůl. A voják nebo policajt stál u každého vchodu. Převážná většina pak vypadala jako děti a u nás bych je tipoval maximálně na brigádníky.

Tak schválně - vchod
pro pány, nebo dámy?

Další zkouškou bylo jídlo. V té době jsem byl všežravec, takže jsem to měl o něco jednodušší. Experimentovat jsem ale moc nechtěl a držel se tak klasiky hlavně v podobě kuřecího masa, ale ochutnat jsem musel i vyhlášenou pekingskou kachnu. Nejvíce jsem si ale stejně oblíbil variaci na Kung Pao s oříšky. V restauracích jsme objednávali nejprve podle obrázků v jídelních lístcích nebo ukazováním na jídlo, co jedli lidé sedící okolo. Později pak podle obrázků, co jsme si vyfotili (nejdůležitější byl obrázek rýže, který samozřejmě v žádném jídelním lístku nebyl).

Samotnou kapitolou byly záchody. I v lepších restauracích se často jednalo o jednu místnost s dírou uprostřed a umyvadlem. V lepším případě s odděleným pisoárem. Žádné nerušené posezení se opravdu nekonalo. Ono už jen občas rozpoznat ty správné "dveře" (plachtu) byla docela výzva.  

Typické "parkoviště"

Noční Peking

Oříšková směs a vyhlášená kachna

Zakázané město 

V Zakázaném městě

Náš první výlet byl do Zakázaného města. V metru mě překvapila kontrola jako na letišti, ale rychle jsem si musel zvyknout na to, že podobné kontroly jsou tu běžné na každém veřejném místě. Ve vagónu jsem si potom všiml, že jsem téměř nejvyšší cestující, což by se mi nikde jinde určitě nestalo. Dostat se do Zakázaného města chtělo hodně trpělivosti. Bylo potřeba vystát několik front a občas dát do úschovy batoh (vystát další fronty). Komplex byl opravdu obrovský a měl jsem v něm pocit deja vu. Prochází se totiž několika náměstími s paláci. Všechny vypadají téměř stejně a musím říci, že po třetím už to taková zábava nebyla. Poslední část se mi líbila nejvíce, protože byla odlišná - obsahovala spoustu menších chrámů a zákoutí, ale lidí moc neubylo.

Detail paláce v Zakázaném městě

Po opuštění komplexu mě pak čekala má první zkušenost s "obchodníky". Ať už prodávali různé cetky, nabízeli nám svezení, nebo něco jiného, totálně nás obklopili a zbavit se jich nebylo vůbec jednoduché. Rozhodně jsem proto uvítal výšlap na blízký kopec, kde jsme se jim ztratili. Jako odměnu za výstup jsme si pak dali oběd, po kterém jsme se nechali provést nejstarší čtvrtí Pekingu - historickými hutongy (původní chatrče s úzkými uličkami). V nich stále žijí chudší obyvatelé - často v nepěkných podmínkách.

V Zakázaném městě

Jedno z mnoha náměstí a paláců

Galerie ve čtvrti hutongů

Centrum

Na projížďce mezi hutongy

V Pekingu jsme samozřejmě museli navštívit nejznámější nákupní centra. V těch se dá sehnat opravdu cokoliv. Hlavně co se týče napodobenin elektroniky. Kolega zkoušel "místní" iPhone a prý nepoznal rozdíl. Důležité bylo hlavně umění smlouvání, s kterým se z původních cen dalo dostat na jejich nepatrné zlomky. Druhý kolega si nechal ušít oblek na míru (do druhého dne) a já si koupil pořádnou sadu hůlek a misek - původně mi to přišlo zbytečné, ale dělají mi radost do dnes.

Prošli jsme si také největší nákupní ulice a nevynechali ani skryté uličky s nekonečnými stánky nabízející všemožné "dobroty". Teda pokud má někdo rád škorpióny (ještě živé) a podobné věci. Já měl i v té době co dělat se nepozvracet. Myslím, že to byla velice názorná ukázka toho, kvůli čemu jsme nyní v situaci, v jaké jsme. Sakra když už lidi musí sežrat opravdu všechno co se hýbe nebo vylezlo z něčího zadku, to si to nemůžou alespoň ohřát? Ale těžko jim něco vyčítat. Někde je normální jíst netopýry, někde zase slepičí menstruaci nebo zvířecí mléko. Takže podobná situace mohla vzniknout prakticky kdekoliv. 

Chrám uprostřed mrakodrapů

Náladu mi ale zlepšila návštěva náhodně vybraného čajovníka. Z něj se vyklubal neuvěřitelný sympaťák, a to i přes to, že jsme si nerozuměli ani slovo. Předvedl nám čajový obřad a nechal nás ochutnat několik čajů. Samozřejmě jsme si domů nakoupily pořádné zásoby.

Dále jsme navštívili chrám nebes s rozlehlými zahradami. A nakonec si prošli místní chrám, ve kterém i dnes žijí mniši. Ve stínu mrakodrapů. 

Nekonečné stánky s občerstvením

Chrám nebes

Návštěva čajovníka

Čínská zeď 

Jako "celebrita"

Při našich toulkách jsme narazili na pobočku nabízející výlety po okolí. Na další den se nám podařilo domluvit řidiče, který nás ráno opravdu vyzvedl, ale nečekaně ještě navíc s mladou průvodkyní. Pro jistotu jsme jim ještě jednou zopakovali náš cíl - velká zeď Badaling. Souhlasili, a tak jsme vyrazili. Na místě jsme ale byli podezřele rychle. Navíc moc lidí tu nebylo. Naštěstí kromě čínských znaků jsme objevili i anglický nápis a zjistili, že nás vzali na jinou část zdi. Následovala trocha přesvědčování a dohadování (že prý tato část je mnohem lepší a Badaling je moc daleko a nestihneme to), ale nakonec souhlasili, že nás tedy (na naši zodpovědnost) vezmou na Badaling. Tam nás opravdu čekalo asi půl hodinové pojíždění v koloně, a tak jsme raději část došli pěšky. Ještě než jsme lanovkou vyrazili na zeď, domluvili jsme se, že ve 2 hodiny na nás budou čekat u výjezdu parkoviště.

Počet lidí byl opravdu extrémní a o žádné romantice nemohla být ani řeč. Návštěva byla ale stejně velkým zážitkem. Největší davy byly v okolí stanice lanovky, dál už se to trochu rozprostřelo. I tak nás ale nepřestávali zastavovat místní slečny s žádostí o fotku. Mrzelo mě hlavně, že přístupný úsek je opravdu jen krátký a člověk nemá možnost projít si třeba 10 kilometrů zdi a sejít někde jinde.

Přístupné jsou pouze úseky

Po návratu na parkoviště na nás ale nikdo nečekal. Po asi hodině, kdy jsme se už opravdu smiřovali s myšlenkou shánění nějaké rozumné dopravy zpět, se konečně průvodkyně objevila. Na naše otázky, co se stalo vůbec nereagovala a my začali být pěkně naštvaní. Cestou zpátky jsme měli navštívit ještě hrobky a nevěděli jsme, zda to stihneme. Dorazili jsme tam těsně před zavíračkou, což byl nakonec skvělý tah - byli jsme tam prakticky sami. Nestihli jsme sice asi navštívit všechny, ale docela nám to stačilo.

Hrobky Ming

Trable s průvodkyní ale pokračovaly - pokoušeli se nás vysadit v jakési továrně se suvenýry (odmítli jsme opustit auto, dokud jsme konečně neodjeli), pak nás zdrželi na benzince (kde řidič obcházel auto a nekonečně dlouho kontroloval pneumatiky), a nakonec následovalo dohadování o ceně - prý jsme překročili čas a budeme muset hodně doplatit. Kvůli mé angličtině jsem byl pasován na hlavního mluvčího skupiny a dohadování tak bylo na mně. A můj kolega později podotkl, že to bylo poprvé, co mě viděl vytočeného. Slečna nakonec musela zavolat agentuře, která ji k její smůle potvrdila, že auto máme opravdu na celý den. Její poslední otázka, zda víme o tom, že dýško za spokojený průběh v ceně není, už nás opravdu jen rozesmála.

Pár věží bylo přístupných

Trochu tlačenice

Hrobky

Na zeď lze jedině lanovkou

Hlavní přístupná část

Hrobky Ming

Letní palác

Těsně za vstupem

Letní palác (Yiheyuan) jsou rozsáhlé zahrady s jezery, kopci a velkým množstvím různých paláců. Areál sloužil (překvapivě) jako letní sídlo královské rodině za dynastie Qing (18. století) a nachází se v severo-západním okraji Pekingu. 

Na místo jsme se bez problémů dopravili metrem a zbytek došli pěšky. Bohužel tento den byla smogová situace opravdu tragická. Viditelnost byla mizerná a prach štípal v očích. K tomu bylo neuvěřitelné dusno a odpoledne nás zastihla menší bouřka. Fotky tedy bohužel nic extra.

Hlavní schodiště na kopec

Pohled na jezero Kunming

V areálu letního paláce

Jedna z lodí na jezeře

Tolik k výmluvám na stáří

Slavná mramorová loď

Shrnutí

Návštěvu Číny jsem přežil ve zdraví a cestu zpět si opět užil - tentokrát jsme měli příležitost vyzkoušet si business class v 777. Nebyla sice tak luxusní jako v A380, ale na stěžování to rozhodně nebylo. Do Asie jsem se pak několikrát vrátil, a i když do Číny zatím ne, čínské jídlo (tentokrát už veganské) patří v Asii mezi mé nejoblíbenější.