Norsko

Na Norsko jsem byl hodně zvědavý. Na jednu stranu jedna z nejlépe hodnocených zemí pro život, na druhou stranu zima, mráz, mokro, déšť, sníh a minimum denního světla. Na jednu stranu jedna z nejvyspělejších ekonomik světa a na druhou stranu jedna z nejdražších zemí. Na jednu stranu země striktně dodržující rovnoprávnost a korektnost snad ve všech ohledech, na druhou stranu pro vegany prý nijak extra přívětivá. A samozřejmě jsem se těšil na pořádnou výzvu - ať už v podobě nejsevernějšího místa, které jsem kdy navštívil nebo prezentace mého výzkumu před místními experty. 

Norská mentalita 

Místní univerzita

Nejvíce jsem byl ale zvědavý na norskou mentalitu - jací budou lidé, co žijí v této zemi? Hodnotit můžu hlavně univerzitní prostředí. To bylo zastoupeno velice různorodou skupinou lidí pocházejících z mnoha zemí - podobně, jako v Anglii. Co však tyto lidi spojovalo byla přátelskost, veselost, ochota, vstřícnost a slušnost. Bylo potřeba někomu něco půjčit? Někam někoho odvézt? Něco zařídit? Žádný problém. Na univerzitě se mi hrozně líbil styl jejich práce. Nezáleží na tom, zda nevědí, co dělat dříve, stejně si vždy najdou čas všeho nechat a pravidelně se sejít ve vestibulu na kafe, nebo něco dobrého - třeba čerstvé ovoce, které je každý den zdarma k dispozici. Hrozně by mě zajímalo, co na místní tolik působí, že vytvoří takhle fungující komunitu.

Moje přednáška s pizzou

Dalším skvělým rituálem jsou páteční pravidelné přednášky. Na ty jsou jako řečníci pozvaní různí odborníci a externisté (mezi nimi jsem byl i já), nebo místní prezentují svůj výzkum. Přednášky se konají v době oběda a je na nich zdarma rozdávána pizza z místní restaurace, takže zúčastnění studenti a akademičtí pracovníci při přednášce mohou baštit. Poctivá účast zaručena. Mimochodem, záznam z mojí přednášky "SDN and IoT security" je dostupný ke shlédnutí online na stránkách NTNU.

Parkoviště pro elektromobily

A jak to vypadá mimo univerzitu? Norská vstřícnost se projevuje všude. Řidiči? Ani jednou se mi nestalo, že by mě první auto nepustilo na přechodu. Řidiči zastavovali ještě předtím, než jsem došel k silnici (a nemusel tam ani být přechod). A když jsem se snažil mávat, ať slečna jede, protože za ní bylo volno? Ne, stejně si říci nedala a já "musel" přejít první. Po návratu do Čech mě málem sejmulo hned první auto (hrozné, jak si člověk rychle zvykne). Mimochodem, elektromobily jsou v Norsku opravdu extrémně oblíbené a dobíjet je lze všude možně. S jejich typickým bzukotem jsem si připadal jako v budoucnosti.    

Výhled z mé kanceláře

Vysoká úroveň angličtiny je pak samozřejmostí, a když se mi slečna v obchodě omlouvala za její úroveň, která byla určitě lepší než moje, připadal jsem si hodně hloupě. Lidé sice vždy jako první zkusí mluvit Norsky, a pak se často se tváří, že Anglicky umí jen špatně, ale není to pravda.

Kdybych měl Norsko k něčemu přirovnat, byla by to "loď andělů" z červeného trpaslíka (díl Démoni a andělé) - dokonalost úplně všude. Ne nadarmo tu jsou lidé moc spokojení a chtějí tu zůstat, i přes mizerné počasí. 

Gjøvik

Nádraží Gjøvik

Přípravu jsem tentokrát nepodcenil, a i když v Pardubicích bylo ještě téměř 20 stupňů, vyrážel jsem v zimní bundě. A jak se hodila. I tak byl ale večerní příjezd do zhruba 30 000 městečka Gjøvik krušný. Vzduch byl jako někde na horách - dokonale čistý a svěží, ale mrazivý. A kulicha a rukavice jsem samozřejmě nechal hluboko v kufru. Takže než jsem došel na ubytování, byl jsem totálně promrzlý. Každým dalším dnem jsem ale Gjøvik začínal mít raději a raději. Městečko se nachází na břehu jezera Mjøsa na lehce zvlněném terénu, vše je blízko a všude panuje klid. To je snad jediná stížnost, kterou jsem od místních slyšel (kromě počasí) - že je tu prý nuda. Gjøvik je ale známý třeba pro svou čokoládovnu (jedno z mála takových míst v celém Norsku) nebo olympijský stadion, který byl vybudován v umělé jeskyni 120 metrů pod zemí (aby nehyzdil okolní krajinu). Na stadionu doporučuji pánům návštěvu toalet - dostanou možnost zahrát si opravdu originální hru. 

Originální hra o míření

Během mého jediného volného dne jsem vyrazil na kopec s vyhlídkou na město a poté jsem se pln očekávání plánoval "ztratit" v místních lesích. Těšil jsem se na nekonečnou severskou divočinu a totální samotu. Té jsem se dočkal hned při ranní procházce městem - nikde nikdo. V kombinaci s teprve vycházejícím sluncem to působilo trochu post-apokalypticky. První lidi jsem začal potkávat až při výšlapu ke skanzenu Eiktunet. Do tohoto areálu byl vstup zdarma, ale veškerá obydlí byla zavřena. Z blízkého kopce byl pak výhled na téměř celý Gjøvik a část jezera Mjøsa.

Poté už jsem se ponořil do přilehlého lesa. Ihned mě pohltilo šero a stín, a to i přes to, že bylo téměř poledne. Také mě zarazilo, jaké ticho v lese panovalo - na opuštěných pěšinkách nebylo slyšet vůbec nic, žádní ptáci, žádná auta, jen mé čvachtavé kroky. Přiletěl jsem prý právě po deštivém týdnu, takže menší cestičky bohužel byly často totálně rozbahněné a nasáklé vodou. Vyzkoušel jsem jich tedy jen pár a dál se raději držel širokých štěrkových cest, na kterých už o lidi nouze nebyla. Při mém návratu jsem pak dvojici postarších Norů poradil, kudy pokračovat, aby se dostali na vyhlídku, ze které jsem vyrážel. Opět jsem se tak mohl vytáhnout s aplikací mapy.cz, na kterou jen nedůvěřivě koukali :)

Typické "papírové" domečky

Gjøvik kirke

Skanzen Eiktunet

Vyhlídka na Gjøvik

Pěšinka v lese

Zazimovaný parník

Oslo

Opera house

Na zběžnou prohlídku Osla jsem měl necelý den, takže jsem to vzal opravdu hopem. Prioritou pro mě bylo muzeum vikingských lodí, které se však od centra nachází asi 5 kilometrů. Vyrazil jsem kolem známého Opera House a podél pobřeží pokračoval až do zátoky Frognerkilen. Od té už je to přes park a pastviny kousek. Muzeum je poměrně malé, a kromě tří zachovaných lodí a 10 minutového promítání toho moc nenabízí. Každopádně vidět reálné lodě, u kterých je přes 90% dřeva původního je zážitek. Člověk si jinak jen těžko představí, jak mohutně lodě ve skutečnosti působí. Muzeum pak kombinuje vstupné s historickým muzeem, které se ale nachází zpět v centru.

Nejznámější pindík parku

Zpátky jsem to vzal přes známý Vigeland park. Jeho bizarní sochy na mě také zapůsobily, ale tentokrát negativně. V kombinaci s počasím mně toto místo připadalo opravdu depresivní. Ani davy lidí a početné skupinky dětí hrajících virtuálního Harryho Pottera to nezachránily. Musím ale přiznat, že na návštěvu přilehlého muzea mně nezbyl čas, takže vlastně vůbec nevím, co se Gustav Vigeland sochami snažil vyjádřit - schválně si to nechávám na mou příští návštěvu. Možná mně to pak začne dávat větší smysl.

Od historického muzea jsem toho moc nečekal, ale nakonec příjemně překvapilo. Ve Vikingské expozici je k vidění nejzachovalejší helma na světě a dále různé zbraně a další výbava. Ta byla vždy záměrně poničena, když byla pohřbena současně s majitelem. Nejvíce mě ale stejně zaujala expozice věnovaná operaci "Heavy luggage" - záchraně Norských rezerv zlata během Německé okupace za druhé světové války. O ní jsem nikdy předtím neslyšel a dychtivě jsem hltal všechny materiály, které k ní byly k dispozici - včetně asi 15 minutového animovaného filmu.

Kamarád z Říma

S nastávající tmou už jsem stihl projít jen hlavní třídu města - Karl Johans gate, kde se nachází královský palác, parlament, katedrála a nespočet obchodů a barů. Na té jsem nevěděl, co fotit dříve. Jen jsem opravdu nechápal, jak lidé mohou v tomhle mrazu klidně posedávat na zahrádkách a popíjet u toho studené pivo.

K ubytování pak mohu vřele doporučit hotel Comfort Hotel® Xpress Central Station. Nachází se pár set metrů od východu z hlavního nádraží a za rozumnou cenu nabízí pěkné ubytování s ohledem na ekologii. V brožurkách na pokojích je možné se dočíst, kolik emisí lze ušetřit omezením hovězího, jak neplýtvat elektrickou energií a vodou, ale třeba také jak si zacvičit bez posilovny přímo na pokoji. A to hlavní? Z nádraží je možné se expresním vlakem dostat na 40 kilometrů vzdálené letiště už za 19 minut. 

V muzeu vikingských lodí

Pomník Monolitten

Detail soch v parku Vigeland

Královský palác

Nejzachovalejší vikingská helma

Norský parlament

Johans gate a "zimní zahrádky"

Typický norský troll

Expresní vlak na letiště

Běh

Běhání podél jezera Mjøsa

Poslední dva týdny jsem si dal od běhání pauzu. Moje první vyběhnutí tak proběhlo v podmínkách, které kyčli očividně nesvědčí - v pořádné zimě. Nicméně první běh byl dokonalý. Na promenádě kolem jezera Mjøsa jsem měl pocit, jako bych letěl - pohyb samotný pro mě byl naprosto automatický a k tomu jsem necítil vůbec žádnou bolest ani námahu. Trasa pak vedla po štěrkových pěšinkách, takže ideální povrch. Zima mně také vůbec nevadila a ve třech vrstvách oblečení jsem se naopak začal rychle potit.

Další výběhy už tak idylické nebyly, hlavně kvůli tomu, že byly brzy ráno, ještě před východem slunce. Ani nohy už pak nebyly tak odpočaté a začínající rýma a bolest v krku tomu také moc nepřidali. Nicméně i tak jsem si běhání užíval. Jen jsem si v mých elasťácích a slabé mikině připadal trochu nepatřičně - tady se totiž běhá na tvrďáka v klasické zimní bundě, pořádné beranici a palčácích.   

Vegan 

Univerzitní menza

Většinu týdne jsem bydlel v apartmánu, kde jsem si mohl vařit - osvědčila se mi kombinace vločky k snídani a jáhly s červenou čočkou k večeři. A k tomu různé obměny oříšků, semínek, koření a místní zeleniny, kterou jsem nakoupil. Na univerzitě pak nebyl problém v místní menze si poskládat slušný oběd z bufetového menu. Platilo se pak na základě váhy, naštěstí za studentské (ale Norské) ceny. Takže jsem se s mým kuskusem se zeleninou a brambory většinou vešel do 200 CZK.

Večeře v jedné z nejoblíbenějších místních restaurací pak lehce zklamala - v nabídce jsem si mohl vybrat prakticky buď zeleninu s rýží, nebo pizzu se zeleninou. Poslední den jsem ale za odměnu za moji přednášku dostal poctivou veganskou pizzu. Když jsme ji mezi ostatními krabicemi nemohli najít, jedna ze slečen se hrozně divila s tím, že to je přece ta úplně celá zelená (také se jmenovala "Even greener garden"). Ta byla skvělá a jednalo se o mou první zkušenost s americkým "tlustým" těstem. Příjemná změna. 

Můj typický oběd v menze

Nejlepší byla ale stejně hostina na konferenci, kde v nabídce byly falafelové koule. V kombinaci s pečenými bramborami, nakládanými houbami, kuskusem s fazolkami a různými zeleninovými saláty není divu, že jsem nezůstal u jednoho (ani dvou) talířů. Pověst bezedného jedlíka zachráněna. Jen jsem to nestačil sníst do začátku první odpolední prezentace, ale to se tady naštěstí neřeší.

A perlička na závěr - asi už jsem zmínil, že Norsko je opravdu drahá země že ano? Tak schválně kolik tady stojí veganské mléko a jogurty Alpro? Levné jako v Anglii to není, ale stejně vycházely o maličko levněji než u nás (63 CZK za balení 4 ovocných jogurtů nebo 500g balení). To jen tak pro představu o stavu českých supermarketů.

A ještě jedna letištní rada - ovesné vločky namočené ve vodě jsou na letištní kontrole opravdu považované za "tekutinu". Takže zbaštit předem! Můj smutný výraz a hláška "but that is my breakfast" naštěstí pracovníka ochranky obměkčila a dovolil mi vrátit se zpět do vestibulu a snídani si sníst. Za tu dvojí kontrolu to stálo :)  

Konferenční žranice, talíř 1/4

Tahle "tekutina" na letišti neprošla

Zasloužená pizza za přednášku

Původně jsem si nemyslel, že bych v Norsku dokázal žít delší dobu a byl jsem si jistý, že ten týden mi bude bohatě stačit. Každým dnem jsem si ale více uvědomoval, že už jen kvůli té přírodě, ale hlavně lidem by stálo za to, trochu více se tu zdržet...

Video