RUNVEG.cz: Saar Challenge 2019

Letos jsem na mém oblíbeném Saar Challenge musel opět zvolit "dětskou" vzdálenost 21 kilometrové trasy. Na delší nebylo kvůli vychlazené zimě a opatrnému jarnímu rozběhávání natrénováno. Už to začíná být taková moje tradice - jeden rok 40 kilometrový HALF, druhý rok 21 kilometrový SHORT. Tentokrát pro mě ale i nejkratší trať představovala pořádnou výzvu. Delší běh, než 20 kilometrů jsem si totiž letos vyzkoušel jen jednou. Musel jsem proto nejprve překousnout fakt, že závod si jedu jen užít a na tři výhry z minulých let opravdu nebude šance navázat.

Počasí vyšlo maximálně luxusně - azuro a pocitově kolem 20°. Narozdíl od závodníků delších distancí, kteří startovali už ráno za nepříjemných mrazíků, nebylo co řešit a v kraťasech a tričku jsme ve 13 hodin vyrazili. Závod jsem měl v hlavě rozvržen klasicky: 11 kilometrů se 3 stoupáními. Zbytek už se jen povezu z kopce.

Kuba vysvětluje trasu*

Pohodové tempo, jaké bývá na startu dvakrát delšího HALFu bohužel nebylo. Místo toho se rychle zformovala asi 10členná skupinka, která vyrazila jako sprintem na 100 metrů. Já místo to vyrazil slovy Jeníka "hodně vlažně, jako bych byl nemocný". Teprve na vršku louky jsem se z asi 20. pozice začal pomalu cpát dopředu. Třetinu závodu (jeden kopec ze tří) už jsem měl přece za sebou. Na klesání do vesnice Hamry jsem ještě pár lidí předběhl a pomalu začal stahovat náskok početné skupinky.

V Hamrech jsem ale viděl, že kluci zazmatkovali a u hlavní silnice zapomněli odbočit vlevo. Přitom tento úsek se běží v každém ročníku stejně. Zakřičel jsem proto na Romana, který pochopil a začal se vracet. Nakonec jich tam prý odbočilo špatně snad 5 a já se nevědomky ocitl na 3. místě.

Start 70 km LONGu*

To už ale začal druhý stoupák závodu, ve kterém mně kluci byli v patách, takže makačka, ale nedoběhli mě. Na následujícím klesajícím úseku k odbočce na Lány jsem začal potkávat šňůry postarších turistů, kteří museli patřit do nějakých turistických klubů. Většinou se snažili uhnout, takže jsem slušně zdravil a upozorňoval na to, že za mnou běží ještě asi 70 závodníků (celkově nás nakonec běželo 86). Našlo se ale hodně takových, kteří mě úspěšně ignorovali a zůstali rozcapení přes celou cestu. Je opravdu normální být natolik zabrán do konverzace a nevnímat ani můj sloní dupot a funění při tempu kolem 4 min / km? Co kdybych byl naštvané divoké prase? Zlomyslně jsem si proto užíval prosvištět to co nejtěsněji kolem nich. Myslím, že pár starších paní nebylo daleko od infarktu. Hezké zpestření závodu :)

To už jsem ale doběhl do Kameniček, za kterými následovalo "poslední" stoupání - letos místo silnice velice příjemným úsekem loukou a lesem. Hrozně jsem si užíval pocit, že běžím naprosto sám. Jen příroda a rychlost. Myslím, že tohle je přesně cíl závodu, který Kuba při jeho pořádání měl. Kluky přede mnou jsem zahlédl naposledy před Kameničkami a už tam měli takových 500 metrů náskok. Teď už po nich nebylo ani stopy. A za mnou také nikdo. Alespoň jsem si to myslel.

Štefan v poklidu na občerstvovačce*

Na občerstvovačce jsem ani nezastavoval a rovnou běžel dál. U Filipova jsem si na protějším kopci všiml vysílače na kopci Pešava, kolem kterého letos vedla trasa. To, jak byl daleko, se mi moc nelíbilo. Zvlášť, když jsem k němu nemohl běžet rovnou, ale musel jsem to nejprve vzít přes Dědovou. Při tomto drobnějším stoupání (které už jsem nepočítal), jsem ještě naposledy zahlédl závodníka přede mnou - musel mít náskok skoro kilometr. Nebylo tedy kam spěchat a mohl jsem si dál užívat osamocený běh. Ze zvědavosti jsem se ohlédl a málem zkameněl. Asi 100 metrů za mnou mě stíhala skupinka 3 závodníků. Okamžitě jsem si připadal jako skřet z Pána prstenů pronásledován Aragornem, Legolasem a Gimlim. Pohodová atmosféra byla rázem ta tam. Posunout se o tři místa zpět jsem neměl v úmyslu, a proto jsem začal upalovat "jako bych za sebou cítil biče mých pánů".

V Dědové jsem se snažil sám sebe povzbudit, když jsem na fandění místních obyvatel odpovídal, že už to je jen z kopce. Snažil jsem se tomu věřit. Nicméně nový úsek kolem Pešavy nebyl úplně jednoznačný. Lesní pěšinky se různě klikatily a občas samozřejmě nastalo i nějaké to menší stoupání. Při každém ohlédnutí jsem pak spatřil kluky, kteří se neúnavně drželi ve stejné vzdálenosti. Začal jsem se smiřovat s tím, že mě doběhnou. Každou chvíli musí začít přidávat a já už to rychleji opravdu nedám. Udržím vůbec toto tempo dalších 6 kilometrů?

Doběh do cíle*

V lese jsem pak kluky ztratil, když jsem konečně odbočil na známý úsek žluté značky. Ten byl s popadanými stromy a kořeny při mé rychlosti výživný a docela jsem vzpomínal na pohodovou trasu po štěrkové cestě z minulého roku. Těsně před náběhem na asfaltku před Hlinskem jsem před sebou spatřil jednoho ze tří závodníků, jak si to právě po této cestě valí. Najednou jsem byl asi 50 metrů za ním. Po dvou dalších závodnících ale nebylo ani památky. Hlavou se mi honilo, zda to nějak řešit. Říkal jsem si ale, že jestli to byl jeden z těch, kteří se museli v Hamrech vracet, zaslouží si doběhnout přede mnou. V Hlinsku však místo nové odbočky pokračoval dál, a ještě na mě volal, že to je ta správná cesta. Já se ale nenechal zviklat, a naopak na něj zavolal, že tady máme uhnout doleva.

Vyhlášení kategorie <35 let*

Z posledního kilometru se rázem stalo peklo. Věděl jsem, že ho mám v patách a přísahal bych, že ho slyším jen pár metrů za sebou. Obě lávky jsem proto vybíhal s maximálním nasazením všech končetin a fandění lidí skoro nevnímal. Sprintoval jsem, jako mě to na K9 naučil Luky. Konečně v cíli jsem si opět proběhl cílovou páskou - tentokrát na poprvé. Když jsem se ale otočil, tak za mnou nikdo. Slušné halucinace.

Celkově jsem se umístil 3., v kategorii dokonce 2. s časem 1:31:29. Na to, že se jednalo o maličko delší půlmaraton s převýšením přes 300 metrů opravdu nečekaný výkon a to, že jsem letos poprvé nevyhrál mě ani trochu netrápilo.

Tradiční oběd z jídelny Pohanka byl samozřejmě opět veganský a tentokrát to byl Boršč. Jídlo, které od mala nesnáším jsem zblajzl s nevídanou chutí. Že by to bylo tím, že byl bez masa? Potěšila i sójová smetana.

A jak dopadli moji spolujezdci z firmy Retia? Závod jim moc nesedl, takže jim alespoň nevadilo se mnou počkat na vyhlášení - mezitím se trochu vzpamatovali aby zvládli převoz do Pardubic. A já se pak alespoň měl rovnou jak zbavit letošní výhry v podobě balení piv :)

Rozhodně srdeční záležitost

Organizace závodu letos byla bez jediné chybičky. Značení závodu bylo perfektní a úplnou jistotu mně dodala nahraná trasa v hodinkách, kterou Kuba připravil. Vůbec jsem tak nemusel dumat nad tím, kudy dál, a díky tomu jsem se také nenechal strhnout špatně odbočujícími skupinkami. Ono při té vzdálenosti a rychlosti člověk prostě vypne a šipky často přestane vnímat. Bohužel se najdou i tací, kteří jsou schopni si stěžovat na to, že na 70 km závodu nebylo značení vždy jednoznačné. Takoví by měli běhat jen na ovále. Kubovi a všem jeho pomocníkům patří opět obrovský dík za zorganizování toho nejlepšího běžeckého zážitku a za rok určitě znovu. Jen si raději nekladu jiné cíle než zúčastnit se. I když podle statistiky by to mělo opět dát na návrat na střední HALF :)