Další ročník běhu v Heřmanově Městci v krásném prostředí městského parku a přilehlého lesa. Letos se počasí extra vydařilo a místo podzimního běhu se spíše jednalo o běh letní. I tak mně ale připadalo, že na akci bylo méně lidí než na minulém ročníku. Že by za to mohl chybějící skákající hrad? Já ale za ten rok nějak vyměkl. Na závod jsem si přijel autem a natrénováno jsem také rozhodně neměl tolik jako minulý rok. No a podle toho to také dopadlo - letos žádná brambora. |
| Start v první řadě* |
Díky tomu, že jsem dorazil dříve, jsem měl možnost zafandit si při závodech dětí. Nejprve běžela kategorie superdětí (1 okruh před zámkem) a poté "obyčejných dětí". Ty už měly smůlu a musely běžet 2 okruhy. Ale jednomu klukovi se stejně podařilo po prvním kole se zašít mezi přihlížející - šikula :) Na všechny děti byl úžasný pohled a dobrá motivace také to pořádně zaběhnout. Jen jsem přemýšlel nad tím, proč někteří z dětí dobíhají s brekem. Na pláč štěstí to nevypadalo. Tak snad se jim běh nezprotiví jako mně na základce...
O půlhodiny později už jsme vyráželi my. Start byl letos bez problémů - vyběhl jsem v první vlně a neměl tak žádný problém s tlačenicí. Jen tempo bylo kruté, takže při nekonečném stoupání jsem pěkně trpěl. Ale brzy mě z toho vysvobodila má tkanička na pravé botě, která se rozvázala. Jedna z mých závodních nočních můr.
Zrovna nedávno jsme se právě o tomto problému bavili a já se neústupně zastával bot New Balance - u nich se prostě tkanička nemůže rozvázat, ať se děje cokoliv. No, nezbylo mě nic jiného než v praxi vyzkoušet, zda je něco pravdy na tom, že když se člověk při maximálním výkonu předkloní a pak rychle postaví, může omdlít. Naštěstí moje garminy mně tvrdily, že si stále válím šunky při tepovce kolem 130 - zřejmě ještě nezaregistrovaly, že už dávno běžím. Podobnou tepovku bych mohl mít možná tak kdybych to šel. Každopádně jsem ale neomdlel a jen si o jedno místečko pohoršil. Tentokrát jsem to počítal a věděl jsem, že jsem 8.
 |
| Doběh opět rozmazaně rychlý* |
Nahoře mě však čekal další problém - zase mě začalo píchat v boku. A tentokrát tedy fest. Že by to bylo tím zastavením, nebo prostě stárnu? Možná je po třicítce nutné se začít opravdu poctivě rozběhávat. Nedalo se nic dělat, místo dobíhání Páji a dalších závodníků jsem se musel celý seběh šetřit. Bolest vydržela téměř až do začátku druhého kola. Tam jsem začal pomalu přidávat a dovolil si předběhnout dva borce z místního běžeckého klubu. Docela troufalost, ale vracet mně to nechtěli.
 |
| Skupinová* |
Shodou okolností si v cíli jeden běžec také stěžoval na rozvázanou botu - samozřejmě také New Balance. Takže hlavní ponaučení pro mě? Konečně se naučit pořádně vázat boty! Aktuálně testuji několik různých běžeckých uzlů. Pokud se osvědčí, určitě se o ně podělím v některém dalším článku.