10 dní v meditaci

Alpské podhůří, rozlehlé pastviny, opuštěný statek a v něm zavřená skupina lidí dodržující bizarní požadavky. Žádná elektronika, žádné fyzické cvičení, žádná četba, ani jiné rozptylování, žádný fyzický kontakt (ani oční). Jen naprosté mlčení, striktní strava bez večeře, budíček ve 4 hodiny ráno, ale hlavně - minimálně 10 hodin meditace denně. Takhle nějak vypadala moje dovolená a totální psychický restart.

Nechat se na určitou dobu zavřít v nějakém klášteře na intenzivní kurz meditace jsem zvažoval už delší dobu. Mým snem bylo Japonsko a kurz meditace zazen. To by ale jako moje první podobná zkušenost byl pořádný skok do neznáma. Co když mně kurz nebude vyhovovat? Raději jsem proto začal hledat v Evropě (odkud by bylo snazší v případě nouze zbaběle utéci). A narazil jsem na klášter ve Francii, který nabízel různě dlouhé kurzy Zen Buddhismu. Režim nevypadal nějak extra náročně (3 - 4 meditace denně, veřejné práce, socializace, přednášky, ceremonie a rituály). Kvůli zlobícímu kolenu jsem ale nemohl sedět v typické pozici se zkříženými nohami, což by u tohoto typu striktně japonské meditace ztrácelo část svého kouzla. Cena pak také nebyla zrovna lidová (kolem 250 EUR za týdenní pobyt ve stanu). 

Tady se bude meditovat

Hledal jsem proto dál a narazil na pro mě neznámou techniku meditace Vipassana. Nabídka 10denního kurzu vypadala vskutku podezřele. Nesmyslná omezení v podobě zákazu jakéhokoliv fyzického cvičení (dokonce i jógy), striktního vyžadování absolutního mlčení včetně jakékoliv gestikulace a očního kontaktu. Navíc zákaz (stvrzený podpisem) přerušit kurz předčasně. To vše při vedení pochybným chlapíkem zpívajícího sektářky znějící popěvky. A cena? Dobrovolná. To znělo jako perfektní sekta. 

Denní režim ale představoval opravdovou výzvu a mně to nedalo a začal jsem trochu googlit. Ohlasy byly veskrze pozitivní, a tak jsem se na kurz zkusil přihlásit. A vyšlo to a vzali mě (poptávka značně převyšuje nabídku). Po tom, co přesně bude náplní kurzu, jsem na radu starších účastníků moc nepátral. Věděl jsem jen, že by mělo jít o meditaci mající hodně společného s Buddhismem, a to mi stačilo. Doufal jsem, že konečně proniknu do jeho umění konceptu pozornosti a žití pouze v přítomném okamžiku. 

O kurzu

V podhůří Alp

Kurz je uváděn jako nesektářský, nenáboženský, nefilozofický a neduchovní. Místo toho je prezentován jako praktický, vědecky doložený přístup k vlastnímu sebezdokonalení se. V podstatě se jedná o vytažení hlavního učení Buddhy (ještě před vznikem Buddhismu) a jeho předání praktickým způsobem. Tedy bez jakékoliv četby náročných filozofických textů. Ideální pro toho, kdo nerad čte a raději to do sebe nechá natlouci. Doslova. Hlavně skrze vlastní zadek a nepoznanou bolest ve všech oblastech těla. 

Moje zkušenost

Kurzem daná omezení se ukázala jako ty nejmenší překážky. Elektronika mně nechyběla vůbec, četba také ne a kupodivu dokonce ani běh. Během kurzu jsem si uvědomil, jak velké rozptýlení mysli, by fyzická aktivita způsobila. Nemluvě o tom, že by mysl vrátila do "zaběhnutého" režimu. Ticho jsem si pak vyloženě užíval. Člověk úplně přestane přemýšlet nad věcmi, které mysl zaměstnávají nejvíce - přemýšlení nad mezilidským kontaktem - "co jsem komu řekl", "co jsem tím myslel", "co jsem chtěl vlastně říci", "jak jsem to měl říci jinak", "co mi kdo řekl", atd. Díky tomu se mysl stane neuvěřitelně soustředěná, klidná, ale zároveň vnímavá.

Prostor vyhrazený pro procházení -
jedinou povolenou aktivitu 

Největší překážkou byly moje myšlenky, se kterými jsem opravdu válčil hlavně první den. Prosté soustředění se na nádech a výdech se ukázalo jako nemožná překážka a každý soustředěný nádech byl vyvážen 20 minutami neřízeného toku myšlenek. Následovalo pár soustředěných nádechů a už jsem byl znovu ztracen ve víru vlastních představ. Druhý den už byl lepší, a i ty nejmenší pokroky mně přinášely neuvěřitelný zápal těšit se na další meditaci. Koncentrace začala pomalu přicházet a s ní i příliv energie. A to i přes minimum spánku, za který mohly hlavně noční záchvaty nepřestávajícího kašle našeho spolubydlícího. 

Druhá a poslední krizička přišla během čtvrtého dne, ve kterém se přechází z koncentrační techniky na meditaci Vipassana. Nechci moc spoilerovat, ale bez prozrazení určitých informací to nepůjde. Pokud se kurzu chcete zúčastnit a nechcete si kazit překvapení, následující odstavec nečtěte!

SPOILER!!!
Při prvním cvičení meditace Vipassana se při dvouhodinovém sezení nesmí měnit pozice. Zážitek byl pro mě tak intenzivní, že následující přestávku jsem u plotu těžce rozdýchával a měl co dělat se nepozvracet. Navíc jsem se dostal do úplné paranoii, kdy jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Nejsem náhodou opravdu v nějaké sektě? Instrukce jsou naprosto nesmyslné. Co se stalo s tím chlapíkem, který se pohnul? Šel za ním jeden z pomocníků a odvedl ho ven. Bude vyhozen? Dostane vynadáno? Proč si učitel něco psal do papírů? Dělá si u nás čárky za každý pohyb? Proč vlastně nesmíme mluvit? Abychom se mezi sebou nemohli domlouvat? Nejsme jen účastníky nějakého bizarního pokusu? Jedno jsem však věděl na 100% - vyhozen z kurzu jsem být nechtěl za žádnou cenu. 

Následující meditace, při kterých se nesmělo měnit pozici (až do posledního dne 3x denně) jsem začal brát jako ten pravý trénink. Nezáleželo mi na tom, že ze mě kvůli bolesti lije pot (alespoň jsem využil funkční trika, která jsem si sebou vzal), ani jsem se nesnažil bolest ignorovat. Místo toho jsem se právě na ní zaměřil. A rozhodl se, že nezáleží na tom, jak moc to bude bolet. Prostě se hodinu nepohnu, i kdybych už neměl vstát. Za moji extrémně nepohodlnou pozici jsem brzy začal být rád - narozdíl od některých účastníků, kteří seděli v hi-tech sedácích (téměř křeslech), jsem nemusel řešit problémy s usínáním. Zatímco od nich se občas ozvalo zívání, já zbystřenými smysly intenzivně vnímal každou novou formující se kapičku potu. Nakonec jsem bez pohnutí opravdu zvládl odsedět všechny tyto meditace a poslední minuty každého cvičení mně daly rozhodně nejvíce z celého kurzu...
KONEC SPOILERU. 

Jakmile jsem si na režim kurzu zvykl, naprosto mně vyhovoval. Jako jeden z mála jsem poctivě odseděl všechny meditace a nevynechal ani jedno sezení. Kromě pár výjimek jsem se na každou meditaci těšil a 10 dní mně neuvěřitelně uteklo. Naopak návrat do reality byl pro mě těžký a začít poslední den mluvit mně šlo hodně ztuha. Sdílení zážitků s ostatními ale bylo natolik silné, že jsme nakonec nešli spát dříve než o půlnoci a po několika upozorněních naštvaných spolubydlících, kteří chtěli spát.   

Po pár desítkách hodin sezení
přestane být zafu tak pohodlné

O tom, jak moc jsem zapadl, svědčily poznámky a připomínky mých kolegů po skončení mlčení. Že jsem byl nejdisciplinovanější účastník kurzu. Že jsem při meditacích připomínal maják - vždy sedící v dokonale napřímené seiza (marně jsem vysvětloval, že mi nic jiného nezbývalo, protože jinak jsem sedět nemohl - nikdo stejně nechápal, jak je možné takhle klečet hodinu za hodinou). Že jsem byl jako stroj - vyrážející vždy přesně ve 4 ráno. A někdo si mě dokonce spletl s Buddhistickým mnichem (pravda, za to mohl hlavně můj účes a aikiďácké kalhoty).

Závěr

A k čemu to všechno bylo dobré? Co mi kurz přinesl? Bylo toho hodně a na dlouhodobější zhodnocení je zatím brzy, ale teď mě napadá hlavně:

• Lepší zvládání bolesti a překonávání sám sebe.  
• Sebevědomí v podobě schopnosti striktního dodržování disciplíny.
• Značný posun v technice meditace. 
• Zlepšení zdravotního stavu kolene. 
• Krásné pohledy na noční oblohu a zapadající slunce. 
• Nové kamarády a podporující komunitu. 
• Jistotu profesního uplatnění - až mě tady jednou práce naštve, zabalím to a odjedu žít život mnicha někde v Tibetu ...  

Zaujal vás článek? Už pomalu balíte věci na další kurz? Pak by se vám mohlo hodit následujících pár tipů: 

• Zvyknout si na ranní vstávání - už týden před začátkem kurzu jsem najel na jeho režim a začal vstávat ve 4 hodiny. A vyplatilo se. Jako jediný z našeho pokoje jsem se budil automaticky ještě před zazvoněním gongu a po pár minutách v koupelně jsem hned vyrážel ven protáhnout se a pokochat se hvězdnou oblohou. 
• Meditační pozice - vůbec není nutné umět sedět v jedné pozici celou hodinu. Určitě pomůže mít nějakou zkušenost, ale na kurzu byli i lidé, co meditační polštář viděli poprvé v životě. Během kurzu vás bude vše tak bolet, že vystřídáte všechny možné i nemožné pozice a nějaké si určitě vyberete. Nic jiného vám stejně nezbude.
• Hned při první meditaci si z věcí na půjčení vezměte deku! Bude se hodit na všechno. Ráno jako přehoz pro zahřátí, později jako vystlání polštáře (nevěřil jsem, jak moc tvrdé zafu po pár desítkách hodin sezení je) anebo podložení kolen. 
• Hodinky nejsou potřeba - jsou sice uvedené v doporučených věcech, ale vše je řízeno zvoněním na gong. Jednalo by se o další zbytečně rozptylující věc. 
• Trávicí obtíže - ať už za to může dlouhé sezení, minimum pohybu, změna stravy, nervy, nebo očista, všemožné trávicí obtíže jsou prý u těchto typů kurzů běžné. Co s tím se mi ale bohužel vyexperimentovat nepodařilo.  
• A nakonec - během kurzu se netrapte myšlenkami, zda to dává smysl a jestli to není ztráta času. Na konci budete určitě spokojeni. 

Poznámka: na internetu je možné najít nepřeberné množství článků se zkušenostmi ostatních účastníků. V případě zájmu doporučuji zejména pozitivně laděný třídílný článek: The Vipassana Experience, ale také objektivně napsaný článek upozorňující na nedostatky a možná rizika kurzu: 10-day Goenka Courses in Vipassana. Time to Make Changes.