Opatija 2019

Po dvou letech jsem se vrátil do Chorvatské Opatija. Že sever Chorvatska opravdu v květnu na koupání není, už mi většina lidí věří, ale že mě čeká deštivý týden s teplotami nižšími, než v ČR už mi nevěřil skoro nikdo. Bohužel předpověď se vyplnila, a kromě posledních dvou dnů pršelo téměř bez přestávky. Vím, že z fotek to sice nevypadá, ale téměř všechny pocházejí z posledního dne. Naštěstí z Anglie jsem stále poměrně dobře vytrénovaný, takže i tak jsem si Chorvatsko užil. Jak se tedy Opatija za ty dva roky změnila a co je nového? 

Doprava

Nejprve vlakem do Prahy

Místo soukromého "tryskáče" jsem to letos zkusil autobusem. Před dvěma lety jsem tu možnost neměl, takže jsem se na změnu celkem těšil. Nemusel jsem řešit žádné přesuny na a z letišť, check-in, omezení zavazadel apod. Místo toho mě čekal "pouze" 12 hodin dlouhý noční přesun - od 9 do 9. To nemůže být nijak hrozné ne? Prostě se prospím a budu tam. 

Realita byla ale trochu jiná. Sedadla v autobusech firmy Flixbus nejsou zdaleka tak pohodlná jako na co jsem si zvykl v Emirates, takže jsem toho moc nenaspal. Každé zastavení jsem pak extrémně vítal a využil ho k protažení. Bohužel zastávek moc nebylo - autobus měl totiž WC, takže zřejmě nebyl důvod proč zastavovat jinde, než na plánovaných zastávkách (Vídeň, Maribor, Záhřeb) - s jednou výjimkou na benzince. 

Opatija

Helios a Selena

Opatija je turistické město s dlouhodobou historií - už za doby Habsburků se jednalo o proslavené odpočinkové místo. Celková atmosféra mi pak připomíná třeba naše Mariánské Lázně. Letos to však kvůli počasí byla mizérie, a kromě posledního dne jsem si neužil žádné procházení po plážové promenádě.

Nejhorší byla neustálá vlhkost, takže věci jsem měl nechutně navlhlé a co jednou zmoklo, to jsem už do odjezdu pořádně neusušil. Když jsem proto v rámci konference vyrážel na prohlídku datového centra bez bundy, lidé nemohli pochopit, že jsem si den předtím vyrazil na výlet a bundu mám beznadějně promočenou. Výlet v tomhle počasí? Všechno jde, když se chce. 

Poslední den ale stál za to, a protože autobus odjížděl opět až ve 21 hodin, měl jsem dost času na to pořádně si projít celé město. Poprvé jsem tak zavítal do kostela svatého Jakuba, který stojí na místě bývalého opatství [1], do kostela Zvěstování Panny Marie [2] a Amerického parku [3]. 

Květnová příroda

Opatství

V Americkém parku

Turistika

Vojak

Zatím ještě nějaký výhled - Medveja

Letos jsem měl volný pouze jeden den. Bohužel předpověď počasí byla jednoduchá - celý den déšť a k tomu varování před odpoledními bouřkami. Nedalo se nic dělat, buď tohle, nebo nic. Pojal jsem to tedy jako pekelný trénink a vyrazil na můj oblíbený Vojak - nejvyšší vrchol pohoří Učka s výškou téměř 1400 m.n.m.

Ranním autobusem jsem se nechal dovést do Medveja, odkud jsem skalnatým údolím s hezky umístěným kempem vyrazil nahoru. Zatím ještě za relativně mírného deště. Cestou se ukázalo pár výhledů na moře, ale brzy přišly husté mraky a silný déšť a bylo po parádě. Za vesnicí Lovranska Draga jsem si odbočil k pořádnému vodopádu Šetnica, kde jsem se dostal do známého bodu "více mokrý už být nemůžu". Nebo jsem si to alespoň myslel. Boty už jsem tedy nemusel šetřit a batoh jsem měl pod pláštěnkou, takže o co jde.

Vodopád Šetnica

Cesta dál nebyla značená, ale navigace byla jednoduchá - prostě jít nahoru proti valící se vodě. Ale vážně - telefon jsem používat nemohl (jednak kvůli dešti, ale také jsem měl tak zmrzlé prsty, že bych nic stejně nevyťukal), takže mě zachránila trasa, co jsem si večer nahrál do hodinek (co kdyby náhodou). Bez této navigace bych se musel vrátit. Na druhou stranu to byla "dvousečná zbraň" - měl jsem tam pouze plánovanou trasu a jakýkoliv pokus o zkrácení by tak znamenal jít bez navigace. I když chvílemi jsem uvažoval o návratu, pokračovat mi stále přišlo jako nejlepší řešení. Už jen proto, že těsně za vrcholem Vojak je sedlo se silnicí, restaurací, a tedy případnou možností "záchrany".

Cestu jsem si moc neužíval, ale o to více se těšil zpátky na pokoj, na teplou sprchu, jídlo a peřiny. Opravdu nadávat jsem si začal při závěrečném stoupání, kdy mě zřejmě dostihla jedna z těch zmiňovaných bouří - silný déšť i vítr, nízká teplota (podle meteostanice 5 stupňů). Říkal jsem si jaký jsem idiot a nemohl se vyhnout srovnání s riskujícími Čechy v Tatrách. Alespoň, že cestu ze sedla jsem bezpečně poznal a vzpomněl si na chlapíka z minule - tentokrát jsem to hnal tak, že by mi určitě nestačil ani minutu :)

Přístřešek ve výšce 1000 m.n.m.

Na vrcholu byla samozřejmě viditelnost pár metrů (viděl jsem svoje boty), takže rychle dolů. Začal mě hřát pocit, že už stačí sejít nějakých 10 kilometrů a jsem doma. Ale zase tolik nehřál, takže jsem se stejně snažil "běžet" co nejrychleji, ale pokud možno bez natáhnutí. Což se zázrakem podařilo. A to i přes to, že cestu jsem si nenaplánoval úplně skvěle a musel jsem prudkým svahem sejít do údolí říčky Banjina, a pak zase nahoru. Problém ale byl, že oproti minule, kdy říčka nestála za řeč, teď byla brutálně rozvodněná a překročit opravdu nešla.

Nezbylo mě tak nic jiného, než odhodit veškerý můj strach a přelézt po jednom ze spadlých kmenů - normálně bych nic takového rozhodně nedělal, ale čekalo mě buď toto, nebo složitý návrat a nějak najít cestu okolo. Podařilo se a já mohl pokračovat až do Opatija. Posledních asi 5 kilometrů už bylo za odměnu. Téměř přestalo pršet, teplota šla také nahoru a objevující se výhledy na pobřeží a Rijeka mně vrátily všechen optimismus. A slabý deštík už mně připadal jako nádherné počasí. Jen boty už to nerozchodily - další, o které jsem přišel.

Relive 'Ucka in a storm'

Veprinac

Příroda v okolí

Další ráno jsem si ještě stihl rychle vyběhnout do blízké vesničky Veprinac, kde se nachází poutní kostelík. Kupodivu Veprinac je mnohem starší, než Opatija - lidé v minulosti dali přednost obraně v podobě kopce oproti pohodlí života na pobřeží. Vzal jsem to opět jen jako rychlou procházku - věci jsem měl stále ještě mokré, takže déšť jsem nemusel řešit. Telefon jsem si ani nebral - podle očekávání nebylo z 500 metrů vysoko položeného kostela vidět ani ň. Připadal jsem si za to ale jako na Olympu - totálně zahalen v mracích. Přiložené fotky jsou proto opět pouze z posledního dne. 

Ičiči a vrchol Vojak za krásného dne

Turistické značení

Opatija a vrchol Veprinac

Běh 

Výhledy z promenády

Samozřejmě příležitost zase si zaběhat někde jinde mně žádný déšť nepřekazí, takže jsem vyrážel skoro každý den. Na pevném podlaží promenády bylo stejně celkem jedno, jak moc prší. Stačilo jednou proběhnout kaluží a už mi bylo fuk kudy běžím. Nikam moc daleko jsem sice neběžel, ale i tak jsem se podíval do přilehlých vesniček - Ika, Ičiči a Volosko. Oproti minulé návštěvě jsem se ale letos tolik nebál výškových metrů a občas jsem si tak vyběhl nějakou tou uličkou vedoucí od moře. 

Vegan

Po hrozných zkušenostech s Grandhotelem Adriatic jsem se letos rozhodl ubytovat v apartmánu. A byl jsem naprosto spokojen. Nejen, že to vyšlo téměř 3x levněji, ale navíc jsem si mohl sám vařit, takže žádné ošizené snídaně, ani přežívání na pizze. Tedy na tu jsem si první a poslední den stejně zašel - když nebyla jiná možnost (na improvizované veganské variantě jsme se vždy bez problémů domluvili - hlavně opravdu "zelená" pizza v podniku O’Hara mi chutnala). Jinak jsem se ale držel mé tradiční cestovní klasiky - tortilly, kuskus, těstoviny, patifu a k tomu jsem si na místě nakoupil nějaké lokální zásoby - zeleninu, fazole, kukuřici a abych to měl trochu místní, tak i olivy. K snídaním jsem si pak dělal klasické vločky s oříšky a čokoládou (100% čokoládová hmota). A dojídal se burákovým máslem. Grandhotel se může jít zahrabat a Česká pověst paštikářů je zachráněna (pokud se tedy patifu počítá). A výsledek? Po návratu mě vlastní váha nepoznala - přivezl jsem si 2kg navíc. To by se mi v hotelu opravdu nepodařilo. 

Jedna oliva podle místního zvyku

Pod tím vším zeleným je pizza

Příprava snídaně

Video