Yogyakarta

Po třech letech opět v Indonésii. Místo relativní díry v podobě Bandungu mě tentokrát čekala mnohem známější Yogyakarta (pozor Yogyakarta není Jakarta). Ta se nachází na hranici střední a východní Jávy, kde má svůj speciální region. A čím je tedy známá? Největšími buddhistickými a hinduistickými chrámy, přírodními parky a nejaktivnější sopkou Indonésie - Mount Merapi. Na co jsem se ale těšil nejvíce? Přece na nejlepší tempeh na světě! Tato lahůdka se totiž vyrábí právě v Indonésii, kde jsem si ji zamiloval hned při mé první návštěvě (tehdy ještě jako klasický masožrout).

Doprava

Jakarta - druhé mezipřistání

Doprava byla trochu komplikovanější, protože jsem musel dvakrát přestupovat - v Dubaji a v Jakartě. S tím, že až do Jakarty to byla klasika v podobě Emirates, nicméně v Jakartě jsem měnil dopravce za lokální Garuda Indonesia. To znamenalo vyzvednout si kufr, vylézt z letiště a znovu projít kompletním check-inem. Díky tomu jsem měl také nižší celkový limit na váhu zavazadla. Času na přestup jsem měl ale dostatek, takže mi to alespoň uteklo. A to včetně imigrační procedury - naštěstí opět bez nutnosti řešení víz. 

Se samotnou dopravou jsem si hlavu moc nelámal - byl jsem hlavně rád, že Boing 737 MAX, kterým jsem měl původně v Indonésii letět, byl mezitím uzemněn. Dostali jsme tak náhradní letadlo. Že na mě nevyšla žádná speciální místa a seděl jsem v podstatě na těch nejhorších (prostřední ulička - uprostřed) mi ani nevadilo. A horší občerstvení při cestě zpět z Jakarty (včetně neveganského jogurtu) mě kvůli nechtěné dietě (o tom později) také netrápilo.

Které letadlo si vybrat? 

Vtipné byly snad jen letecké katastrofy, které běžely v televizích na letišti v Jakartě. Kdybych ten díl neznal dopředu, možná by mě to trochu znervóznilo. Zvláště když letiště v Jakartě nepatří z hlediska bezpečnosti zrovna mezi úplné top. Za to letiště v Yogyakarta bylo opravdu útulné - po přistání jsem i s kufrem odcházel po takových 5 minutách. A to jsem si ještě stihl dojít na záchod. Jen při cestě zpátky jsem byl trochu nervózní, když jsem si na ranveji měl vybrat letadlo, kterým poletím. Každé bylo označené cedulkou, ale stejně jsem se několikrát ujišťoval, jestli opravdu letíme do Jakarty. 

Indonésie

Málem jsem zapomněl, jak jsou lidé v Indonésii přátelští. Rozhodně nejvíce ze všech Asijských zemí, které jsem zatím navštívil. V Malajsii jsem si zvykl být téměř anonymní, ale tady mě zastavoval kde kdo. Na otázku "Where are you from sir?" jsem se naučil odpovídat místním "Čeko" načež téměř každý začal jmenovat známé české fotbalisty. A žádostí o fotku, video, nebo odpovědí na dotazník (úkol z angličtiny) bylo opravdu nepočítaně.

Neustálé focení

Do žádných problémů jsem se nedostal, a to ani přesto, když jsem se nechal nalákat do batikové dílny, nebo výrobny dřevěných sošek. Vstřícnost a přátelskost mých "průvodců" sice rychle ochladla, když zjistili, že si nic nekoupím, ale vyloženě nepříjemní nebyli ani tehdy.

Největší slabinou Indonésie je pak především nižší rozvinutost - horší infrastruktura, mizerné pouliční osvětlení, hromady odpadků, výpadky proudu a obecně slabší angličtina. Ale to jsou jen drobnosti, kterými bych se určitě nenechal odradit. Právě díky nim je totiž v Indonésii vše poměrně levné. A to je pravděpodobně také důvod, proč konference ACIIDS, které jsem se s mým článkem účastnil, byla pořádaná právě zde. Zaplatit hotel a vše okolo ve stejné úrovni někde v Evropě by opravdu reálné nebylo.   

Yogyakarta

Autobus a typická zastávka (shelter)

Začnu tím nejnudnějším - "povinnou" návštěvou centra města, kterou jsem chtěl spláchnout slušný jet lag a velice pozdní noční přílet. Místní hromadnou dopravou - menším autobusem - jsem se nechal dovést do centra. Dobrá atrakce. Zastávky obsluhují dva pracovníci, kterým se zaplatí lístek (libovolná vzdálenost stojí v přepočtu asi 5 Kč). Ti pak také různě mávají na projíždějící autobusy, aby řidiči případně nemuseli zastavovat, ale mohli v plné rychlosti s otevřenými dveřmi zastávkou profrčet. Můj autobus zastavit musel, ale nezabralo mu to více než takových 5 vteřin. Během těch byl jeden cestující vyhozen dříve, než autobus úplně zastavil a já byl vtlačen dovnitř.

Jediný stojící cestující - průvodčí

Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, řidič na to šlápnul a já se ihned kácel k zemi. Slečna ve dveřích, která měla nástup a výstup cestujících na starosti mě naštěstí chytla a postrčila dále do autobusu. Tam jsem samozřejmě moc "nezapadl". Všichni cestující byli místní a vypadalo to, že bělocha v autobuse dlouho neviděli. Jeden chlapík se se mnou ale dal hned do řeči a já se tak třeba dozvěděl, jak je to tu s tím počasím. Přiletěl jsem právě na konec dešťové sezóny, která je ale paradoxně pocitově teplejší - kvůli vyšší vlhkosti. Právě proto se prý místní pohybují tak pomalu a vyvíjí co nejnižší aktivitu. Dobré vědět, další den si vyrazím zaběhat. Slečna průvodčí mě pak správně vyhodila v centru - domluvil jsem si to s ní vytrvalým ukazováním do mé mapy.

Královský palác

V královském paláci

Nejprve jsem si prošel královský palác, který je stále používán vládnoucím sultánem a jeho rodinou. Nejzajímavější v něm bylo vystoupení místních tanečnic. Tedy ani snad ne tolik to oficiální, jako trénink jiné skupiny, který se mi podařilo objevit v jednom ze zapadlejších nádvoří, které bylo za cedulí zakazující vstup. Stráž mě ale dovnitř klidně pustila. Slečny byly opravovány v nejmenších detailech - dost mi to připomnělo naše tréninky iaido. Tedy ty letní, kdy jsme se v černých oblecích potili pod pražícím sluncem v hradeckých sadech. 

Taman Sari - vodní hrad 

Dále jsem pokračoval do blízkého komplexu vodního hradu (takové větší sídlo s vyschlým bazénkem, ve kterém plavalo pár holinek a nějaké to nářadí). Ten sloužil pro všemožné účely - pro odpočinek, meditaci, modlení, ale i jako úkryt. Z něj jsem pak malebnými uličkami přešel do podzemní mešity, do které je společné vstupné. Ta je opravdu unikátní, byť v ní vlastně vůbec nic není. Pak už jsem si prohlédl jen podzemní chodbu a ruiny hradu, na které se ale bohužel nemohlo vylézt až nahoru.

Téměř vyschlý bazén vodního hradu

Ulice Malioboro 

Přes nejrušnější ulici ve městě - Malioboro jsem se pak vrátil pěšky na hotel. Tato ulice je synonymem nákupu různých cetek, batik a dalších suvenýrů. Nic pro mě, takže její projití pro mě bylo utrpení. Přišla mi delší, než naše Sakařovka po pár pivech (což už je hodně dávno).

Chrám Borobodur

Chrám Borobodur

Borobodur je největší buddhistický chrám na světě. Pochází z 9. století a stavba je plná symbolismů. Chrám stojí v přímce s dalšími dvěma chrámy a je postaven u soutoku řek na extrémně úrodné půdě v těsné blízkosti sopky Merapi. Jeho čtvercová základna je dlouhá 118 metrů. Chrám má 9 pater - 6 uspořádaných do čtverce a 3 kruhové. Spodní patra reprezentují tři sféry (touhy, formy, a bez-formy) a jejich stěny jsou lemované různými výjevy, které popisují, jak se zbavit světských nedokonalostí. Příběh se odvíjí od spodních pater a s tím, jak člověk postupně stoupá vzhůru, odprošťuje se od předchozích sfér. Vstup do kruhové části - hlavního chrámu - pak symbolizuje dosažení nirvány. Kruh představuje dokonalost. Samotný vrchol je tvořen hlavní stupou (zvonovitá struktura), kterou stráží 72 menších. V každé stupě je pak socha Buddhy. Celá stavba je postavená z lávových kamenů bez použití jakéhokoliv pojiva [1]. 

Vrchní část chrámu

Chrám je opravdu impozantní a dvou-hodinová návštěva mi přišla skoro nedostatečná - všechna patra jsem stihl projít opravdu jen v rychlosti. S úspěchem se mi podařilo ignorovat brutálně pálící polední slunce i velké množství turistů - bohužel se jedná o nejnavštěvovanější památku v celé Indonésii. S tím také souvisí počet prodejců suvenýrů, kteří dokáží být neuvěřitelně otravní. Naštěstí do chrámu samotného nesmí. Jen představa, že chrám zůstal až do 19. století pohřben pod nánosem sopečného popela a hlíny je pro mě naprosto nepředstavitelná. Objevit ho a postupně odkrývat musel být nepopsatelný pocit. 

Pro podrobnější symboliku a architekturu chrámu doporučuji video (11 minut) Wonders Sacred & Mysterious - Borobudur.

Cesta k nirváně

Pohled na východ

Buddha v odhalené stupě

Chrám Prambanan 

Největší hinduistický chrám v Indonésii se nachází na hranici regionu Yogyakarta a centrální Jávy. Stejně jako Borobodur pochází z 9. století (zajímavé, jak zde už v té době byla různá náboženství tolerantní), ale tím jeho podobnost končí. Prambanan totiž není jedna stavba, ale místo toho je to skupina několika věží a věžiček. No několika. Původně jich bylo 240, ale kvůli zemětřesení v 16. století zbyly z většiny jen ruiny. Ve středu chrámu stojí hlavní "věž" měřící impozantních 47 metrů a obsahující čtyři místnosti s různými božstvy [2].

Hlavní část chrámu Prambanan

Buddhistický komplex Sewu

Na prohlídku jsem vyrazil hned ráno a možná právě proto mně místo nepřišlo tolik přelidněné jako Borobodur. Chrám mi opět vyrazil dech. Aby toho ale nebylo málo, v areálu se ještě nachází ruiny tří dalších chrámů včetně druhého největšího buddhistického komplexu v Indonésii (hned po Borobodur) - Sewu. Jméno znamená v překladu 1000 chrámů, ale ve skutečnosti jich bylo "jen" 249. Z většiny jsou ale opět jen ruiny a dochovaly se jen hlavní věže [3]. Do těch lze opět vstoupit a kupodivu v nich byl úplně jiný vzduch - takový mnohem "těžší" a zatuchlejší. A také se v nich proháněly netopýři - na rozdíl od hlavního chrámu Prambanan, sem už tolik turistů nechodí. 

Pro podrobnější informace o chrámu doporučuji video (9 minut) Prambanan, Indonesia.

Výzdoba jedné z věží

Komplex Prambanan

Detail výzdoby

Ratu Boko

Základy paláce

Společně se vstupem do komplexu Prambanan jsem si zakoupil kombinovaný lístek na blízký areál Ratu Bako. Ten se nachází na asi 15 minut vzdáleném kopci (lístek obsahoval i dopravu minibusem) a obsahuje hlavně ruiny královského paláce, ale také chrámu a paláce s bazénem. K tomu jeskyni a výhled na město. To sice znělo dobře, ale ve skutečnosti nebylo moc na co koukat a za stejnou cenu jako byl vstup do rozlehlého komplexu Prambanan se jednalo o neskutečnou zlodějinu. Areál jsem prošel asi za půl hodiny. A to i přes mé šnečí tempo v poledním slunci. Rozhodně tuto návštěvu bych vypustil. 

Venkov

Cestou necestou

Po zklamání z Ratu Boko jsem chtěl vyrazit na "blízkou" vyhlídku Batu Papal a cestou si prohlédnout pár zajímavých chrámů. Navigaci jsem ale podcenil a ani mapy s GPS mi moc nepomohly. Poloha dost skákala a cesty také neodpovídaly, takže jsem šel úplně jiným směrem. Zabloudil jsem tak na opravdu pustý venkov. Odměnou mi byla zkušenost s realitou toho nejprostšího života - často bez elektřiny v obyčejných chatrčích. Brouzdal jsem si to polními cestami mezi rýžovými poli, pobavil místní děti pokoušející se v hnědé řece ulovit nějaké ty ryby a v jedné zapadlé uličce si dal k obědu misku rýže. Sympatická mladá studentka, zaskakující za mamku a překvapivě skvěle mluvící anglicky, chtěla za dvojitou porci v přepočtu 3 Kč. Tedy chvilku musela nad cenou přemýšlet - samotnou rýži prý ještě nikdy neprodávala. Každopádně pro mě to byla jedna z nejlepších rýží, co jsem kdy jedl - byla to spíše rýžová kaše, takže i samotná chutnala skvěle. Slečně jsem samozřejmě zaplatil více, ale ta si dýško rozhodně nechat nechtěla a na oplátku mi nabízela, ať si v obchodu cokoliv vyberu. Nakonec jsme se domluvili na přídavku rýže, který jsem dostal do plastové krabičky a měl tak rovnou večeři.

Kluci rybaří

Chrám Candi Banyunibo

V místní "restauraci"

Rýžová pole na kole

Tohle selfie chtělo 

Když mně při mém check-inu na hotelu recepční nabízel zapůjčení kola, se smíchem jsem odmítl, že to opravdu nehrozí - při místním provozu a "řízením" vlevo to prostě nepřipadalo v úvahu. Po mém prvním běhu jsem ale zjistil, že zde existují i relativně opuštěné silničky, a že půjčení kola by vlastně nemuselo být úplné sci-fi. Definitivně jsem se rozhodl na poslední chvíli jedno odpoledne po konferenci. Ze tří kol jsem jedno dostal, upravil jsem si sedlo, nasadil helmu a mohl jsem vyrazit. Jen na moji otázku, zda zde platí přednost vpravo, mi hotelový pracovník neodpověděl a místo toho se mi snažil poradit, kudy z hotelu vyjet. To se mi ale také nehodilo a já vyrazil do protisměru mou vyzkoušenou trasou.  

Mým cílem byla rýžová pole na severu, ale konkrétní trasu jsem nechal raději otevřenou a rozhodl jsem se řídit pocitem. Tedy spíše tím, kudy to půjde. Na jízdu vlevo jsem si zvykl překvapivě rychle a vlastně mi to ani vůbec nepřišlo. Jen kruhové objezdy jsem projel bez přemýšlení a jednou se mi v opravdu opuštěné vesničce podařilo jet chvíli vpravo - protijedoucího dědu na motorce jsem tím docela zmátl. Ale pár omluv to spravilo (stejně nerozuměl). 

Provoz trochu zhoustl

Jinak to byl také slušný zážitek. Hlavně pro místní. Běloch na kole je tu očividně ještě větší kuriozita než pěšky, takže o úsměvy a pozdravy nebyla nouze. K rýžovým polím se mi opravdu podařilo dostat. Užíval jsem si hlavně jejich vůni - jako čerstvě připravená rýže.

Chvilkami jsem si akorát říkal, že kolo se asi rozpadne, protože nějak nejelo, ale po otočení mi došlo proč - směrem na sever totiž země neustále mírně stoupá - až na vrchol Merapi. Takže zpátky to frčelo úplně samo. Jen návrat do města byl nepříjemný - provoz už byl opravdu hustý a přetlačování se v jednom pruhu se třemi dalšími motorkami nebylo úplně fér.  

Opuštěná silnička

Mezi rýžovými poli

Bezejmenná řeka

Mount Merapi (2930 m.n.m.)

Merapi z 8. patra hotelu

Z výletů jsem se nejvíce těšil na místní sopku, kterou jsem měl z hotelu na dohled. Původně jsem plánoval nějaký celodenní výšlap, nicméně plány jsem musel trochu přehodnotit. Nejtypičtější aktivita pro "obyčejné" turisty je nechat se povozit v okolí sopky džípem. To mě vůbec nelákalo - hlavně také proto, že zde bylo velké riziko, že sopka zůstane zahalena v mracích a nebude vůbec vidět. Pak jsem ale objevil možnost podniknout tuto aktivitu za východu slunce - s podstatně menším množstvím lidí a hlavně vysokou šancí jasné oblohy. Vzhledem k tomu, že jsem poslední den odlétal až odpoledne, se tak jednalo o ideální poslední aktivitu.

Můj řidič s džípem

Ráno jsem z hotelu vyrazil v 03:30, abych se dostal včas na místo pro ideální pozorování východu slunce - čtyři kilometry od sopky Merapi. Po asi hodině jízdy autem jsem přesedl do džípu. A tam jsem si hned potvrdil, že opravdu není o co stát. "Cesty" byly tak rozbité, že jsme museli jet zhruba mým běžeckým tempem, ale i při tak malé rychlosti to hodně nepříjemně házelo. Thajská plavba "šoufl" lodí proti tomu byla zívačka. Držel jsem se jako opice za všechny možná držadla, ale stejně jsem si připadal, že vypadnu. Po nekonečné půlhodině jsme dorazili na místo. Jako první. Neuvěřitelný pohled na noční Yogyakartu, nad kterou se blýskalo a druhým směrem na nad námi se tyčící obrys Merapi, mi vše vynahradil. Dorazili jsme asi hodinu před východem slunce, takže spousta času na to si to pořádně užít. Nejvíce mě dostalo, když jsem zahlédl celkem 3 menší erupce. Výtrysk lávy doprovázený tlumeným hřměním a následné valení se lávy dolů na mě opravdu zapůsobilo a já si připadal hodně maličký.

"Muzeum" zničené vesnice

Následovala prohlídka přilehlého bunkru, ve kterém se v roce 2006 při největší z posledních erupcí ukryl pár záchranářů původně pomáhající evakuovat místní obyvatele. Bunkr byl však zavalen roztaveným kamenem a přikryt dvou metrovou vrstvou popela. Než se pomoc dostala dovnitř, záchranáři uvnitř se upekli [4]. Ani následující prohlídka zničené vesničky, která dnes slouží jako muzeum nebyla pozitivnější. O život tehdy přišlo skoro 6 000 lidí [5] a pohled na roztavené věci a původní fotografie byla opravdu síla. Můj průvodce se mi navíc snažil hodně lámanou angličtinou vylíčit své zážitky - jeho dům stojí jen nějakých 15 kilometrů od sopky. Mrazilo mě z toho celou cestu na hotel (a to jsem si nechal vypnout klimatizaci).

Noční Yogyakarta

Pod Merapi

Východ slunce

Běhání

Má oblíbená trasa

Běhání jsem se trochu bál - mizerná infrastruktura a silný provoz opravdu nejsou vhodné podmínky. Ukázalo se ale, že při východu slunce o půl 6, byl ještě provoz minimální, takže ani absence chodníků moc nevadila. K tomu jsem objevil opuštěné silničky vedoucí na sever do okrajové čtvrti plné zeleně (rýžových polí). Mezi nimi jsem pak měl vždy možnost spatřit vycházejícím sluncem rudě zalitou sopku Merapi, zatím ještě nezahalenou v mracích. Nádhera. Do toho jsem si mohl všímat ranní rutiny místních obyvatel. Běhal jsem v opravdu chudých čtvrtích, takže to většinou byl úklid koštětem, sběr odpadků, cesta na kole, příprava obchůdků, polehávání atd. Dokonce se mi podařilo potkat i pár mladých běžců. Běhání jsem si nakonec skvěle užíval, hlavně díky poctivému teplu - rozhodně příjemnější než ta naše česká zima. 

Vegan

První chod mé snídaňové žranice

Hotel byl na mě opravdu až nechutně luxusní (později jsem zjistil, že v něm byl ubytován i náš tehdejší prezident Václav Klaus), ale ty snídaně za to stály! Neuvěřitelná žranice a zatím to nejlepší, co jsem kdy měl možnost vyzkoušet. Hned první den se mě ujala místní šéf kuchařka a ukázala mi, co všechno je veganské. Vše mě samozřejmě "nutila" ochutnat. Poctivě si mě všímala i další dny a vždy ukazovala, co je právě nového a co mi právě dnes doporučuje. A také nabízela, jestli nechci připravit něco speciálního - třeba nudle, apod. Dostal mě hlavně kotlík s arašídovou omáčkou. Nic víc, než rýži a zeleninu už bych nepotřeboval. 

Místní kuchařka a kotlík s arašídovou

Ale ono těch dobrot bylo mnohem víc. Třeba nasládlá polévka s lehkou chutí arašídů, několik druhů tempehu (včetně nasládlého s arašídy), hummus, baba ganoush (ten ale s lilkem moc společného neměl), různých sladkých rýžových knedlíčků, veganské sushi a mohl bych pokračovat. 

Na konferenci pak o nás bylo také skvěle postaráno (motivem konference bylo spokojený žaludek = poctivý účastník konference). Byl pro nás připraven veganský stůl, ke kterému nám rovnou nosili vše, co bylo veganské. A to jak z místního bufetu, tak z dalších jídel připravených speciálně pro nás. Taková typická večeře se pak skládala z 5 chodů. Indové si dali pár soust a měli dost, já to ale vše poctivě natlačil :)

Veganský stůl

To sebou ale také bohužel přineslo moji první pravou asijskou "sračku". Jednou to prostě přijít muselo, takže checked a doufám, že už to nikdy nezažiji. Mám podezření, že za to mohla konzumace opravdu velkého množství silně kořeněného jídla - vzhledem k tomu, že jsem s těmito problémy nebyl jediný, nastala celkem živá diskuze, které jídlo za to může. Nejvíce jsme podezírali opravdu spalující polévku na jedné z večeří - další ráno nám totiž "zábava" začala. Nedalo se nic dělat, musel jsem si dát rýžovou dietu. Ale ani tady obsluha hotelu nezklamala a na mou žádost mi začali připravovat rýži v kokosovém mléce - můj oblíbený Nasi Lemak. Ani jinde jsem ale netrpěl - rýže tu prostě chutná skvěle kdekoliv.

Moje nové kamarádky

Dietku jsem zakončil večeří v obchodním centru ve stánku Pecel 57. Tam jsem si po asi půl hodinové diskuzi (při tom jsem obešel všechny stánky, ale tempeh, nebo alespoň rýži v kokosovém mléce mi nikde připravit nedokázali) s nakonec třemi slečnami domluvil speciální menu Nasi Pecel. Tři misky rýže a speciálně upravený tempeh. Dozvěděl jsem se totiž, že veškerý tempeh je zde opravdu připravován z toho přírodního (bílý, který se dá občas sehnat i u nás). Ten jsem považoval za nedochutitelný, ale slečny mě přesvědčily, že ho dokáží skvěle připravit i s mými velice omezenými požadavky - normálně ho totiž smaží a přidávají vše možné včetně kečupu, ale pro mě vymyslely specialitku - povařily ho ve vodě s trochou cibule, česneku a troškou sójové omáčky.

Nasi Bali v Loving Hut

Po nějakých 36 hodinách rýžové diety to byla neuvěřitelná lahůdka. Jen té rýže bylo opravdu hodně (slečny měly celkem problém pochopit, proč chci 3 porce - trpělivě jsem ukazoval na můj žaludek a opakoval slovo hungry :) ). Stali jsme se ale díky tomu kamarády a já je přišel ještě párkrát navštívit. Mimo - jedné z kuchařek jsem slíbil, že když za mnou přiletí, tak jí na oplátku uvařím já. Už prý začala šetřit na letenku, ale stejně jí to zabere ještě minimálně 2 roky.

Z čistě veganských podniků jsem navštívil akorát Loving Hut, ve kterém jsem vyzkoušel opravdu pálivou žlutou rýži v pokrmu Nasi Bali. Celkově tempeh, co jsem tu měl možnost vyzkoušet byl odlišný od toho v Bandungu - většinou byl připravován trochu nasládle a byl téměř černý. Přesto ale pověst nejlepšího tempehu stále platí a já se sem tak budu vždy rád vracet!

Sladko-pálivá polévka

Po dietě trochu opatrně

Upravený Nasi Pecel

Návrat

Návrat do Čech pro mě byl tentokrát náročný. Indonésie na mě opravdu zapůsobila a vrátit se mezi naše klasické "starosti a problémy" mě nechalo neskutečně chladným. Co je to ve srovnání s tím, žít s pár korunami na den a pocitem, že blízká sopka se může kdykoliv probudit a vše ukončit? Stejně mi ale Yogyakarta chybí a hned bych se tam vrátil. Hlavně také kvůli kamarádům, které jsem tam měl možnost potkat. Díky! 

Video