Saar Challenge 2018

Saar Challenge je stále můj nejoblíbenější závod - nádherná trať, perfektní organizace, skvělé zázemí, pohodoví lidé, veganské občerstvení a účast tak akorát (žádná velká masovka). Letos se jednalo o můj třetí ročník a po minulém roce jsem se mohl vrátit ke střední vzdálenosti - half. Ta měří 41 kilometrů a má více než 800 metrové převýšení. A hlavně oproti 21 kilometrovému shortu prochází podstatně atraktivnější trasou - přes Devět skal, Křižánky a Zkamenělý zámek. A jaká byla očekávání? Jasně že po výhrách v minulých letech jsem chtěl obhájit první místo a získat tak zlatý hattrick. Ale také jsem si chtěl prostě užít den v krásné přírodě. 

Příprava na závod byla letos všelijaká. Měl to být můj hlavní závod sezóny, takže jsem relativně poctivě běhal okolo 70 kilometrů týdně. To znamená ideální trénink na maximálně 35 kilometrový běh. Ty drobné navíc už jsem neřešil. Na Saaru je beztak posledních 10 kilometrů z kopce :)

Ráno po závodu - prý to bylo málo

Trať jsem si ale rozhodl proběhnout předem. Jednak jsem si chtěl ověřit, o kolik náročnější letošní změny budou, ale hlavně si vyzkoušet, jak mi téměř maratonská vzdálenost sedne - co si vzít na sebe, co jíst atd. Přeci jenom od 50 mil železnohorských (můj poslední maraton) už to nějaký ten pátek bude. Tři víkendy před závodem bylo počasí špatné a trať se mi proto povedlo proběhnout až pouhých 14 dní před závodem. Běželo se mi ale skvěle a naprosto přesně jsem tak věděl, do čeho půjdu. Zbývalo jen doufat, že se do té doby stihnu pořádně zregenerovat. A protože nejlepší regenerace je aktivní, trochu jsem ji "podpořil" dvěma závody - 9. Kunětickou devítkou a týden před závodem pak Podzimním během. Posledních 7 dní jsem se už ale snažil alespoň trochu se šetřit. V pátek (den před závodem) už jsem dokonce nešel ani běhat, ani plavat. Odpočatý jsem si nepřipadal ani trochu. Naštěstí, v sobotu ráno se to úplně otočilo a já se cítil mnohem lépe - plný energie a s chutí závodit. 

Start

Do poslední chvíle před startem jsem dumal nad tím, jestli běžet v krátkém, nebo dlouhém tričku. Vybral jsem raději dlouhé, ale při uklízení věcí do auta vykouklo sluníčko a já si to ještě rozmyslel. Takže rychle přešpendlit startovní číslo a šup na start. Rozpravu jsem naštěstí nepotřeboval, protože trať jsem měl naučenou lépe než básničku, a navíc jsem ji ještě ráno s Kubou rozebíral. 

První čtveřice*

Vyrazilo se klidným tempem, a to i do prvního kopce, takže jsem se držel v první desítce. Kopec připomínající sjezdovku mi tentokrát neuvěřitelně utekl a nohy ho ani nezaregistrovaly. Všichni jsme byli nahuštěni úplně u sebe a nejrychlejších asi 10 z nás vytvořilo skupinku, která se držela poměrně po kupě až ke Karlštejnu na 24. kilometru. Já se ve skupince průběžně pohyboval mezi 3. - 7. místem. Ze začátku chvilku vedli kluci z Heřmanova Městce, které si samozřejmě kvůli jejich dresům nikdo předběhnout nedovolil. Tedy dokud nepřišlo nějaké stoupání. Tam kluci raději síly pošetřili, aby nás zase v nejbližším klesání mohli doběhnout. Jinak se pořadí nějak dramaticky neměnilo, snad jen před Devíti skalami se začal první běžec trochu vzdalovat. Nijak jsem to ale neřešil a prostě si běžel svoje.

Seběh z Devíti skal*

Někde u vesnice Herálec, na asi 14. kilometru, mi přestalo být úplně hej a trochu na mě dolehla vzdálenost závodu. Podobné pocity jsem ale měl i před 14 dny. Utěšoval jsem se tím, že Devět skal (asi 16. kilometr) je v podstatě polovina závodu. V hlavě jsem závod bral jako 30 kilometrový s bonusovým 10 kilometrovým seběhem (a zbylý kilometr záměrně ignoroval). Hned za Herálcem mně nějakou tu energii dodala povzbuzující skupinka starších paní ("jedeme chlapi!") a já naposledy předběhl Páju, kterému se nejspíše dlouhé stoupání moc nezamlouvalo. V následujícím ostřejším stoupání jsem se plánoval napít a přejít přitom do chůze, ale na paty mi dupal další běžec. Tak jsem to odložil až na další kopec. Na Devíti skalách následovalo další povzbuzení od různých turistů a pak už zasloužený dlouhý seběh. První technickou část jsem ale dost ztratil - běžec přede mnou šel opravdu maximálně opatrně a na předbíhání nebyl moc prostor. Ten za námi toho využil a hlava-nehlava nás dal. Nahnal si tím takových pěkných 300 metrů. Já šel radši na jistotu a zbytečně neriskoval, takže tentokrát žádné zaškobrtnutí ani pád.

Stoupání za Křižánkami

Pomalého běžce přede mnou jsem předběhl až na konci technického úseku a dal se do zkracování ztráty. Tu jsem na široké cestě rychle doháněl a kompletně dohnal na první občerstvovačce. Na té jsme totiž dobrovolníka překvapili, když právě autem přijížděl z Křižánek. Nestihl tak dojet na plánované místo pod Devíti skalami a občerstvovačku musel rozložit na místě. Hrozně se omlouval, že nemá nachystané jídlo ani pití a nabízel nám alespoň hrozny. Já byl v pohodě, takže jsem si jen procvakl kontrolu a vyběhl. V následujícím stoupání za Křižánkami jsem byl třetí a konečně jsem si dovolil přejít do chůze a napít se. Moc se ale kochat výhledem čas nebyl.

Ovocná tyčinka Alesto

Následoval poslední rychlejší kilometr před obávaným stoupákem na Zkamenělý zámek. Před ním jsem alespoň stihl doběhnout úvodní dvojici, takže jsme se do kopce statečně pustili společně - všichni jsme okamžitě přešli do chůze. Já si alespoň rozdělal ovocnou tyčinku. Tu jsem do sebe bez problémů dostal, a ještě si rychle odskočil. Jako znovuzrozený jsem mohl vyběhnout. Tedy udělal jsem pár kroků, než jsem zase přešel do chůze. Stálo mě to sice jedno místo, ale to jsem rychle dohnal a na Karlštejně jsem se pak dostal na druhé místo. Přede mnou byl už jenom takových 200 metrů Marek. Toho jsem naposledy zahlédl, jak stromořadí na louce obíhá zprava - přitom značená cesta vedla vlevo. Nebyl jsem si jistý, jestli to tam jde také proběhnout, ale stejně jsem s tím nemohl nic dělat - na to, abych na něj zavolal jsem byl moc daleko, takže jsem jen běžel dál. Po proběhnutí golfovým hřištěm jsem už před sebou nikoho neviděl, takže bylo jasné, že Markova cesta byla delší. Byl jsem tak první. Chvíli jsem dumal nad tím, že to moc čestné předběhnutí nebylo, ale do cíle zbývalo ještě 15 kilometrů, takže spoustu času na to, aby se mohlo stát cokoliv. 

Zkamenělý zámek

Po odpočinkovém seběhu do Svratky přišlo kruté vystřízlivění. Úsek po žluté značce podél potůčku ještě šel, ale následující asi kilometr po silnici se tělu nějak přestával líbit. Ne že bych nemohl, ale už jsem se prostě necítil úplně skvěle, natož na nějaký perfektní výkon. Přemýšlel jsem, jestli mi energie bude stačit, nebo zda bych raději neměl na poslední občerstvovačce zkusit nějaké jídlo - třeba banán nebo rozinky. Na polní cestě jsem si pak navíc dovolil otočit a zjistil jsem, že mě někdo pronásleduje a je za mnou jen pár set metrů (byl to Marek, ale na tu vzdálenost jsem to nevěděl). Pití jsem proto opět odložil a pokračoval dál až k poslednímu stoupání závodu - přes louku. V něm jsem rovnou přešel do chůze a už se pořádně napil. Byla to pravděpodobně poslední možnost, pak už to přece nestojí za řeč a je to jen z kopce. Úsek do Dědové nepočítám, to je skoro rovinka. "Trasu" přes louku jsem na rozdíl od tréninku trefil bez problémů - se značením se ztratit nešlo. Na poslední občerstvovačce jsem tak byl přivítán slovy "pěkně - první". To mi dodalo energii, takže jsem jen poděkoval a vše odmítl s tím, že vodu ještě mám. 

V cíli*

A teď už jen těch posledních 10 kilometrů za odměnu. Počítal jsem s tím, že kluci do toho dají všechno a doženou mě - přeci jenom, na klesání jsou lepší experti než já. Když nad tím tak přemýšlím, i na prudké stoupáky jsou lepší. Tak co mi vlastně jde? Každopádně jsem tím pádem měl dobrou motivaci valit to, co to jen šlo, takže tempem jen lehce přes 4 min / km. Nad tím, že už bych nemohl, jsem moc nepřemýšlel, stejně jsem s tím teď už nemohl nic udělat. Bylo mi ale lépe, i když některé úseky se trochu vlekly. Ale zbývajících 6, 5, 4, 3 kilometry, to už přece nestojí za řeč. Už jen maximálně 12 minut, to je nic. Nějaké zabolení achilovek, kyčlí, nebo namáhavější bušení srdce jsem se snažil ignorovat a jen pokračoval.

Kategorie do 35 let*

Při vbíhání do Hlinska následovalo další povzbuzování od kolegů sportovců - bikerů, díky kterým jsme měli jeden z posledních kilometrů vedený po široké cestě místo lesní pěšinky. Člověk se tím pádem nemusel soustředit na kořeny a díry, ale mohl to valit na plno. To takhle v závěru beru všemi deseti. Že už mám něco za sebou mi dokázalo těch pár schodů na lávku přes Chrudimku. I s pomocí rukou a zábradlí jsem je vylezl jako po 10 pivech z přilehlého pivovaru (vlastně mně by stačilo jedno). Pak už ale následovala jen cílová rovinka a doběh do cíle. Tam jsem všechny organizátory a pomocníky očividně překvapil. Takhle rychle nikoho nečekali. Takže pár metrů zpět a proběhnout cílem znovu, tentokrát už s nataženou páskou :) Kluky jsem hned varoval, že ostatní jsou mně v patách a budou tu co nevidět, ale nakonec se ukázalo, že při těch posledních 10 kilometrech jsem získal slušný náskok. Můj výsledný čas 3:14:51 je tak novým traťovým rekordem. Ten původní se mi podařilo stáhnout téměř o 15 minut. Takže letos první místo jak v kategorii, tak celkově! A vyhraný pohár je maximální pecka - kámen až z Devíti skal! Tím pádem mám z prvních míst dřevo (2016), zlato (2017) i kámen (2018) :)   

Vegan

Opět skvělé jídlo

Na občerstvovačky jsem letos nespoléhal. Ne že bych si na nich nic nevybral, ale nechtěl jsem se zdržovat, a navíc jsem měl vyzkoušeno, že by neměly být potřeba. Stejně jako při tréninkovém běhu jsem si vystačil s borůvkovou tyčinkou Alesto. Ta má sice jen 100 kalorií, ale jsou to samé cukry, takže rychlá energie. Tyčinka je malá, takže se mi vešla do běžecké ledvinky a díky tomu, že je jen z ovoce, tak se neroztéká. Prostě na běh ideál. K tomu jsem měl s sebou 600 ml vody, což mi vzhledem k počasí také stačilo.

V cíli nás pak opět čekal skvělý oběd od jídelny Pohanka. Tentokrát cizrna na kari s tofu a domácím chlebíkem. Ten jsem konečně ochutnal (minulý rok se mi nepodařilo zjistit, zda je opravdu veganský). A byl skvělý - hlavně pořádně slaný, což po závodu přišlo vhod.

Závěr

Zlatý (dřevěný / kamenný) hattrick

Organizátoři závodu opět zvládli vše na jedničku a jako obvykle jim patří velký dík a respekt - za to, že vydrží starat se celý den o nějaké blázny, co si trasu proběhnou za "pár" hodin. A to nepočítám ten čas s přípravami a následným úklidem. Letos potěšil hlavně pozdější čas startů, takže čekání na vyhlášení neuvěřitelně uteklo - a to i těm největším rychlíkům :) A v cíli i při vyhlášení díky tomu bylo mnohem více živo. Větší šatny byly také super. Za nějaké ty drobné problémy (nestíhající fotograf, nerozložená občerstvovačka, zmatky v cíli) si můžu sám - neměl jsem běžet tak rychle :) Vůbec mi to ale nevadilo, a naopak raději budu vždy preferovat takovéto drobnosti, než aby se ze závodu stala nějaká komerční mega akce. Ta "domácí" atmosféra je prostě parádní. Takže za rok určitě znovu. A že by tentokrát konečně na longu? Je to challenge! :)

Aktualizace 2019: Po téměř půl roce jsem si konečně vybral moji výhru - zapůjčení vozu Ford na víkend.

Strava Flyby
Oficiální výsledky   

Video z tréninkového běhu

* Obrázky převzaty z oficiální fotogalerie závodu