Slovensko - Vysoké Tatry

K pravidelnému běhání a tréninku je dobré, jednou za čas si dopřát pořádný odpočinek v podobě lázní, masáží nebo wellness. Já si takto vždy jednou za rok dopřávám úplnou týdenní pauzu jak od běhání, tak jiného tréninku. A na regeneraci přece není nic lepšího než chůze. Nejlépe někde na čerstvém vzduchu, v hezkém prostředí, ideálně na horách. Letos jsme proto vyrazili opět na Slovensko, ale tentokrát do Vysokých Tater, které jsme měli v plánu už delší dobu. Kvůli nestálému počasí však nezůstalo jen u Tater, ale také jsme zavítali do našeho oblíbeného Slovenského ráje.   

Původní plán vyrazit znovu do Roháčů vzal za své, kvůli obsazenému ubytování na Komenského chatě. Místo toho se mi ale podařilo najít zajímavou nabídku na ubytování v pěkném apartmánu ve Starém Smokovci. Hned bylo rozhodnuto - letos dáme Vysoké Tatry. 

1. Příjezd, Strážovské vrchy 

Neznačená cesta přes louku

Nonstop cestu bychom nedali (hlavně můj zadek) takže jsme se opět zastavili v oblasti Strážovských vrchů. Tentokrát jsme ale místo Súľova vyrazili do jejich severní části z vesničky Hričovske Podhradie. Z té jsme nejprve přes neznačenou pěšinku přešli do vesnice Hlboké nad Váhom. To se však neobešlo bez lehkého bloudění, kdy nám nezřetelná cesta na louce párkrát úplně zmizela. Vypadalo to, že kdybychom to šli opačně, pravděpodobně bychom trefili spíš, protože v tom směru byla cesta více patrná. Mapy.cz tady moc nepomohly. Každopádně tuto cestu doporučuji jen za opravdového sucha - kvůli vysoké trávě by se jinak jednalo o slušný test nepromokavosti bot. A také je třeba počítat s následnou nutnou prohlídkou na klíšťata - naše skóre bylo naštěstí jen 1:0. 

Skalní město

Z Hlboké už jsme pokračovali po zelené turistické značce lehkým stoupáním k Hlbockému vodopádu. Ten trochu připomíná vodopády ve Slovenském ráji, ale samozřejmě má mnohem menší tok. Vedle něj jsou dokonce i zbytky žebříků značících původní trasu. Ta musela být zajímavá. Ta nová místo toho vede úžlabinou a dál pozvolně stoupá až do sedla Pod Roháčem.  

Ze sedla jsme se vydali prozkoumat jen krátký úsek po zelené značce do Roháčského sedla. Cestou jsme narazili na několik hezkých vyhlídek, z nichž většina je neoznačená. Rozhodně ale stojí za to, každou takovou prošlapanou cestičku prozkoumat, některé vyhlídky opravdu stojí za to. Na jedné z nich jsme se také naobědvali. Na mě čekal gulášek bez šesti. Zato s krásným výhledem na skalní město a vůbec celou oblast Súľovských skal. Ve srovnání s Tatrami sice nejde o žádné velké kopce, ale přesto je znát, že místní hrady byly jedny z nejhůře přístupných v celém Slovensku. Tato oblast mi svojí atmosférou a listnatými lesy silně připomíná naše Chřiby. Jen těch skal je tu více.

Zřícenina hradu Hričov

Abychom dojeli do cíle nějak rozumně, po červené značce jsme náš okruh ukončili přes zříceninu Hričov. Ta se v současnosti opravuje, takže bohužel vyfocení bez lešení možné nebylo. I přes to je ale přístupná, včetně výstupu po žebřících na zbytky věže, ze které je skvělý výhled hlavně na Žilinu. Ke Hričovu potom z vesnice vede naučná stezka se spoustou zastavení informujících o historii hradu. Vzhledem k tomu, že jsme šli trasu obráceně, jsme se tak informace dozvídali pozadu a vraceli jsme se tak v čase. Poskládat si v hlavě smysluplný obrázek historie hradu tak byl docela oříšek. 

Vrchol Brada

Quinoa s červenou čočkou a kořením na guláš

Výhled z Hričova

2. Slovenský ráj

Úvodní část doliny Suchá Belá

Hned první den po příjezdu nám počasí bohužel nepřálo. Ráno pršelo a ani předpověď nevypadala nijak zvlášť dobře. Snad každý server s počasím ukazoval úplně jinou předpověď. Od deště ráno, přes déšť odpoledne, až po polojasno. Rádio nám také moc nepomohlo, s rozmezím teplot mezi 19 až 29 stupni. Rozhodli jsme se proto neriskovat a místo túry v horách vyrazit do Slovenského ráje.

V něm jsme podnikli 29 kilometrů dlouhý okruh, který je návodem na to, jak si za jeden den projít to nejlepší ze Slovenského ráje. Celkem jsme během něho prošli 3 doliny a velkou část úseku Prielom Hornádu. Jen při plánování pozor na to, že doliny jsou oficiálně průchozí jen ve směru nahoru. Jednak je to kvůli počtu turistů - což mimo sezónu není takový problém. Ale hlavně - žebříky a jištěné úseky se prostě lépe lezou nahoru. Který blázen by to taky chtěl lézt dolů že ano :) Vstup do národního parku je zpoplatněný a u kasy je možné sjednat si i pojištění pro případ zásahu horské služby, případně si koupit mapu.

Suchá Belá

Vyrazili jsme z parkoviště Podlesok u vesnice Hrabušice. V jeho blízkosti se nachází spousta hospůdek a stánků a je zde také možnost zapůjčit si vybavení pro nově zpřístupněnou ferratu Kysel'. Naše první dolina byla Suchá Belá. Ta patří mezi ty nejnavštěvovanější a její lávky, žebříky a další jištění patří mezi nejudržovanější. Většina z nich je železných a bez problémů průchozí. S tím hezky kontrastuje úvodní část doliny s velkým množstvím spadlých stromů.

Naším druhým cílem byla dolina Piecky. K té jsme nejprve museli sejít převážně po červené značce. Odbočkou z modré značky je možné se vyhnout úseku přes louku (s mokrou trávou) a místo toho jít širokou cestou. Dolina Piecky pak působí trochu tradičněji - obsahuje více dřevěných žebříku a lávek. 

Dolina Piecky

Naší poslední dolinu - Malý Kyseľ jsme pak museli vzít v protisměru, jinak by se to stihnout nedalo. Vzhledem k tomu, že ještě nebyla sezóna a počasí nebylo nejlepší, tak jsme za celou dobu potkali jen jednu rodinu. Za to na několika místech nás potrápil poměrně vysoký stav vody. A to ještě nebylo nijak zvlášť extra mokro. Naopak, jsme zde byli v poměrně suchém období. Užili jsme si spoustu balancování, akrobacie a místy téměř i tancování. Kameny ještě celkem šly, ale mokré kmeny a klády stály za to. Dále už po pohodlné modré značce jsme došli na Kláštorisko. To se nachází v centru celé oblasti a odměnou za jeho navštívení může být třeba zastávka v oblíbené hospůdce. Ta vaří několik druhů jídel a také půjčuje výstroj na blízkou ferratu.

Jeden z úseků Prielomu Hornádu

Po žluté značce jsme sešli až k řece Hornád a podél ní pak pokračovali zpět Prielomem Hornádu až k jeho hrdlu. Tento úsek patří mezi ten náročnější, ale ve srovnání s dolinami se stále jedná o příjemnou procházku. Trasa občas stoupá několik desítek výškových metrů nad řeku a na několika úsecích je jištěna řetězy a žebříky. Za odbočkou zpět k Podlesok se pak nachází příjemně působící kemp Turistický Ráj a také známý Ranč Podlesok, nabízející ubytování a občerstvení.

Zkratka přes širokou cestu

V dolině Piecky

Veľký vodopád v dolině Piecky

3. Tatranská magistrála

Mezi Štrbským a Popradským plesem

Druhý den už počasí vypadalo lépe, a tak jsme mohli vyrazit na náš původně plánovaný výlet. Vlakem dojet na Štrbské pleso a z něj se pak po Tatranské magistrále vrátit zpět do Starého Smokovce. Vyjeli jsme už v 6:32, takže bylo docela zvláštní kromě turistů vidět i těch pár lidí, co cestovali do školy, nebo do práce. V takovémto prostředí žít každý den, to musí být něco. Na Štrbském plese bylo ale nečekaně pusto. Takhle si to tu opravdu nepamatuji. Kolem plesa jsme šli úplně sami a teprve na červené značce jsme začali potkávat pár lidí. Rozhodně žádné davy, takže maximálně příjemné.

Po červené vycházkové trase jsme tak brzy došli na Popradské pleso. Hlavně poslední úsek, který jsem zatím neznal se mi moc líbil - cesta vystoupala nad údolí a objevily se první výhledy na okolní hory. Jen pohled na naší perličku dne - 400 metrové stoupání na Ostrva moc nepotěšil.

Člověk si může naložit podle možností

U odbočky na Rysy jsme si vyzkoušeli připravené naložené batůžky, za jejichž vynesení až na chatu (2250 m.n.m.) člověk dostane čaj zdarma. Ten, co jsme zkoušeli měl rozhodně víc než 10 kg. Můj batoh proti němu nevážil nic. Zřejmě by ale mělo stačit vynést 5 - 10 kg. My každopádně šli jinam, takže jsme se tímto zatěžovat nemuseli.

Obešli jsme Popradské pleso a s chutí se pustili do našeho boje - stoupání na Ostrva. To nakonec nebylo tak hrozné a za hodinku jsme opravdu byli nahoře. Cestou se šlo pohodlně, žádná suť. Navíc výhledy na pleso ji ještě zpříjemnily. Jen nahoře nás zahalily mraky, takže následující úsek až k hotelu Sliezky dom jsme opravdu neviděli nic. Ani tato cesta nebyla špatná, snad jen poměrně dost kamenných polí bylo občas únavných. Výhledy však hodnotit nemůžu. 

Popradské pleso z Ostrva

V půlce trasy jsme si snědli oběd u Batizovského plesa, které jsme přes mlhu málem minuli. Naštěstí během našeho asi 20 minutového posezení se mraky na chviličku rozestoupily a my tak pleso viděli celé. Moc pěkné jsou pak hlavně vodopády, co jsou vidět pod ním.

Bohužel tady nás zastihla zřejmě ne tak ojedinělá přeháňka, na kterou upozorňovali v předpovědi. A pršelo až k hotelu. Za tu hodinu, než jsme tam došli jsme tak slušně promokli. Takže jsme se museli zastavit na něco teplého na zahřátí. Doporučuji návštěvu samoobslužné restaurace, která se nachází po straně hotelu. Pokud si člověk nevybere z místní slušné nabídky jídel, má možnost si alespoň v přízemí posedět v příjemné místnosti připomínající salaš (včetně kožešin na lavicích) a pojíst něco z vlastních zásob. Jen tu není takové teplo jako nahoře.

Už jen sejít dolů do Starého Smokovce

Protože déšť ustal, mohli jsme dál pokračovat po magistrále. Alternativou by bylo sejít přímo do Starého Smokovce po žluté značce. Magistrála sice v tomto úseku nebyla nic extra, ale konečně ukázala i nějaké ty výhledy na Nízké Tatry, Poprad a později i na Starý Smokovec. Akorát nevím, zda už jsme byli tak unavení, nebo jsou značené časy dělané pro zdatnější horaly, ale úsek na Hrebienok nám místo udávaných 1:45 zabral 2 hodiny. Cesta dolů do Smokovce pak už naštěstí byla bezproblémová.

Popradské pleso

Nad Popradským plesem

Tatranská magistrála a Sliezky dom

4. Studené doliny

Priečne sedlo

Hrebienok je oblíbené výchozí místo zejména na dva poměrně nenáročné výlety: výstupy na Zbojnickou chatu (Velkou Studenou dolinou), nebo na Téryho chatu (Malou Studenou dolinou). Ty mohou zvládnout prakticky všechny věkové kategorie (obzvláště při využití lanovky na Hrebienok). Oba výlety lze ale také spojit a mezi chatami přejít po žluté značce přes Priečne sedlo (2352 m.n.m.). Tím už se ale obtížnost podstatně zvýší. Jednak je pro tento přechod nutné počítat zhruba další 2 - 3 hodiny, ale hlavně - přelézt sedlo znamená celkem poctivé lezení. To je po skalní stěně v délce asi 300 metrů. Tato trasa by měla být poměrně nově prostupná obousměrně, ale doporučuje se začít na Téryho chatě, a nejtěžší úsek tak lézt nahoru. My se samozřejmě rozhodli jít to obráceně. Hlavně kvůli chybě v naší mapě, která v tomto směru ukazovala rychlejší čas o půl hodiny. Že se jedná o chybu jsme zjistili až dodatečně :) Ale popořadě ...

Velká Studená dolina

První ranní lanovkou jsme vyrazili na Hrebienok, což nám ušetřilo 200 výškových metrů a hodinku spánku. Z něj jsme rovnou vyrazili po zelené značce, která je sice o maličko delší než červená magistrála, ale je vedená podél řeky a míjí několik pěkných vodopádu, které opravdu stojí za to vidět.

Nad Reinerovou chatou už cesta začala velice pozvolna stoupat Velkou Studenou dolinou. Okolní vrcholky byly v mracích, takže o atmosféru bylo postaráno. Cesta byla velice příjemná a bezproblémová a trochu strměji začala stoupat až v závěru, kde byl jeden jištěný úsek řetězy (jejich použití v létě ale bylo zbytečné). Tou dobou už jsme byli v mracích, takže následující pleso jsme skoro neviděli. O to větší bylo naše překvapení, když jsme chatu uviděli o čtvrt hodiny dříve, než jsme plánovali. Cesta z Hrebienku včetně zastávek u vodopádů nám tak zabrala 2:30.

Sněhové pole před Sivým plesem

Od Zbojnické chaty jsme pak vyrazili po žluté značce, která byla opět velice příjemná, ale bohužel kvůli mlze jsme zase nic okolo neviděli. Jediné překvapení tak byl kamzík a pro mě sněhová pole. Oblačnost se začala trochu trhat až za Sivým plesem, kde už cesta začala stoupat do Priečneho sedla. Konečně se objevily i okolní vrcholy. Trochu nepříjemný byl pouze poslední úsek asi 50 výškových metrů, kde se stoupalo sutí. 

Ta pravá zábava ale přišla až za sedlem, kde nás čekalo ono lezení. Konec téměř kolmé skalní stěny nebyl naštěstí kvůli mlze vidět, takže se dolů lezlo o něco příjemněji. Vyhnout se proti nám lezoucím lidem také nebyl větší problém, protože téměř v celém úseku byly ukotveny dvě různé trasy řetězů.

Lezení z Priečneho sedla

Prakticky všichni lidé, které jsme potkali, byli maximálně solidární a skoro každý se s námi dal do řeči. Tu nás upozornili na nebezpečné úseky, tady zase doporučili nejvhodnější následující postup, nebo se prostě jen vyptávali, jak to vypadá dál. Zkrátka takováto situace udělá divy. Vylézt to zvládli dokonce i psi, opilí Poláci, 10 letí děti, a i lidé hodně přes 60 let. Pod stěnou už následovalo jen pár nepříjemných metrů po sněhu a další suť. Pak už to ale k Téryho chatě byla jen 30 minutová procházka. 

Těsně před Téryho chatou se pak nachází několik hezkých ples, u kterých musí být za hezkého počasí radost relaxovat. I my se rozhodli zde nabrat síly. Mezi tím jsme měli štěstí a mraky se občas rozestoupily, aby nám odkryly okolní vrcholky včetně Lomnického štítu (2634 m.n.m.).

Návrat Malou Studenou dolinou už byla procházka za odměnu, jen cesta byla najednou mnohem více frekventovaná. První část těsně pod chatou je trochu strmější, ale dále už se jedná o ideální terén, který si užije opravdu každý. Navíc ve druhé polovině je možné využít Zamkovského chatu. Kousek pod ní se pak nachází Obrovský vodopád, který je dalším z hlavních cílů mnoha turistů. Od Hrebienku je totiž vzdálen jen asi 25 minut chůze (po červené značce).

Téryho chata

Malá Studená dolina

Obrovský vodopád

5. Sedlo Prielom

Velické pleso a hotel Sliezky dom

Sedlo Prielom (2288 m.n.m.) se nachází asi 90 minut chůze od Zbojnické chaty. My na něj ze Starého Smokovce vyrazili přes Sliezky dom, abychom se Velkou Studenou dolinou vrátili zpátky.

Brzy ráno jsme tedy po žluté značce ze Smokovce vyrazili k hotelu Sliezky dom. Počasí začalo skvěle a trasa byla krásná lesní pěšinka, navíc výborně udržovaná. A že celou cestu stoupala nám ani nepřišlo, protože stoupání bylo celkem mírné. Trasa nám tak rychle utekla a místo udávaných 2:20 jsme ji zvládli vyjít za necelé dvě hodiny. A to jsme se ani moc nesnažili.

Sliezky dom vypadal za slunečného počasí hned jako mnohem příjemnější místo a následující prudší stoupání nad Velický vodopád proto také uteklo. Cesta tu byla bezproblémová, většinou po vyskládaných velkých kamenech.

Východná Vysoká, vlevo sedlo Prielom

V podobném stylu pak pokračovala prakticky až na Polský hřeben. Jen těsně pod ním byl kratší úsek s řetězy a pár kramlemi. V této výšce nás však opět začaly trápit mraky, takže výhledy začaly být vzácné. Z Polského hřebene je možné se vydat na vrchol Východná Vysoká (2428 m.n.m.). Ten je velice oblíbený, ale má nevýhodu, že se jedná o slepou cestu a je tedy nutné se zase vrátit zpět. Směrem na vrchol cesta vychází na jednu hodinu a určitě obsahuje nějaké to lezení a úseky jištěné řetězy.

Protože jsme si nebyli jisti, jak na tom budeme časově a výhled z vrcholu také zaručen nebyl, pokračovali jsme raději rovnou dál do Zamrznutého kotle. U tohoto rozcestí se nachází Zamrznuté pleso, které samozřejmě bylo zčásti pokryté ledem. Tady jsme si také užili další sněhové pole. Šlo se po něm příjemněji než po následující suti.

Pejsek se chystá na lezení

Nad sutí pak konečně začalo finální asi 100 metrové lezení do sedla Prielom. To po včerejšku nebylo zvlášť náročné. Na trase jsme v protisměru opět minuli stejnou skupinku lidí s pejskem - zase to zvládl :) Tentokrát to ale měli těžší - zatímco oni lezli dolů, my nahoru.

V sedle jsme zůstali příjemně překvapeně zírat - před námi se otevřel krásný pohled na následující úsek a Zbojnickou chatu. A nad ní v dáli Lomnický štít. Ale hlavně jsme byli překvapeni, jak rychle jsme to zvládli. Takže jsme si zde i v klidu poobědvali a pokochali se zaslouženým výhledem.

Kamzík pod sedlem Prielom

Následující sestup byl trochu nepříjemný, protože se opět šlo sutí bez jištění. Jak to trefně vystihl jeden český turista, kterého jsme potkali - "docela nahovno". V jednom místě by se řetěz býval hodil. Dál už ale cesta byla pohodová procházka s hezkým úsekem hlavně kolem Zbojnických ples. Opět jsme měli štěstí na jednoho kamzíka.

Po příchodu ke Zbojnické chatě nás čekal úplně jiný pohled než včera. Žádná mlha, takže všechny okolní vrcholy byly krásně viditelné a takové Sesterské pleso, které jsme hned u chaty jsme snad včera ani vůbec neviděli. Jen turistů tu bylo podstatně více - většina se vydala dolinou k chatě a pak mířili zpět. Na chatě jsme se zastavili a jaké bylo moje překvapení, když jedna ze tří polévek byla dokonce i veganská (čočková). Ale byl jsem po obědě, tak jsem nezkoušel. Jinak však chata nabízí typická jídla - smažák nebo klobásu.

Vodopády Studeného potoka

Sestup dolinou jsme si kvůli počasí užili podstatně více než včera. Nebo to bylo tím, že tentokrát jsme šli dolů? Prošli jsme ji rychle a zbylo nám ještě spoustu času. Výstup na Vysokou jsme tak bývali mohli stihnout. Místo klasického návratu do Starého Smokovce jsme se tak rozhodli trasu si trochu prodloužit podél Studeného potoka po žluté značce. A tento úsek za to opravdu stál. Krásná cesta podél průzračně čistého potoka a velkých balvanů. A za celou dobu jsme navíc potkali pouze jednu běžkyni, jinak prázdno.

Z Tatranské Lesné je pak možné do Smokovce dojít podél silnice po asfaltové cyklostezce. Jsou to asi 3 kilometry. Nám už se po asfaltu nechtělo, a tak jsme raději počkali na vlak, který jezdí každou hodinu. Kromě něj také občas jede autobus.

Pod Sliezkym domem

Velický vodopád

Zamrznutý kotel, vlevo cesta na Polský hřeben

Výhled ze sedla Prielom - v pozadí Lomnický štít a Zbojnická chata

Zbojnická chata při pohledu z Velké studené doliny

Studený potok ze žluté turistické trasy do Tatranské Lesné

6. Jeskyně a Kežmarok

Belianske jeskyně

Předpověď tentokrát nezklamala a v noci přišly bouřky. Ráno nás pak čekalo nepříjemné ochlazení téměř o 20 stupňů. Předpověď hlásila teplotu na Téryho chatě kolem nuly a na vrcholcích hor podle všeho napadl sníh. To jsme si však nemohli ověřit, protože i Smokovec byl zahalen v mracích a k tomu lehce mrholilo. Co se tedy dá podniknout v okolí Starého Smokovce v takovém nepříznivém počasí? 

My se rozhodli vyrazit do Belianských jeskyní. Ty jsou vzdálené asi 20 minut jízdy autem. Od parkoviště (4,5 Euro) je to pak k jejich vstupu asi 20 minutová procházka. Ta má, řekl bych tak půl kilometru, ale na něm přes 150 výškových metrů, takže po předešlých výletech vynikající příležitost trochu si protáhnout nohy.  

Samotné jeskyně jsou pak velice oblíbené a byli jsme opravdu rádi, že jsme se dostali hned na první prohlídku - nával lidí po nás byl opravdu slušný, včetně asi 4 autobusových zájezdů. I tak s námi ale šla mimo jiné ruská skupinka alespoň třiceti dětí. Jeskyně jsou rozlehlé s klasicky perfektní krápníkovou výzdobou a trasa obsahuje téměř 1000 schodů a trvá 70 minut. 

Dřevěný kostel v Kežmarok

Dále jsme si zajeli do Kežmarok, kde jsme se zašli podívat hlavně na dřevěný artikulárny kostol Najsvätejšej Trojice. Ten je zařazen mezi památky UNESCO a jeho prohlídka včetně výkladu stojí za to. Hned vedle dřevěného kostela se nachází další netradiční budova - nový evangelický kostel. Ten připomíná spíše orientální stavby. Jeho návrh byl totiž určen právě pro orientální země, ale protože o něj nebyl zájem, nakonec byl použit zde.

A do třetice - asi pět minut chůze přes centrum města se nachází Bazilika svatého kříže. Dále je možné navštívit místní hrad, ve kterém se nachází muzeum. To je ale přístupné pouze s průvodcem a prohlídka trvá snad hodinu a půl. Místo čekání jsme raději vyrazili na další jeskyně - Važecké. 

Važecké jeskyně

Važecké jeskyně se mi líbili více než Belianske. Nejsou sice zdaleka tak rozsáhlé, ale o to menší zájem o ně je. Takže nás čekala pohodová prohlídka v malé skupince lidí. Zaujaly mě především zbytky kosterních nálezů, které nejsou úplně typické. Jeskyně místy měla opravdu nízké stropy, což přispělo k atmosféře. Samotná prohlídka pak trvala asi 45 minut. I když obě jeskyně byly pěkné, jeskyni Slobody v Demänovské dolině rozhodně nepřekonávají. 

A na závěr jsme si ještě ve Starém Smokovci prošli krátkou křížovou cestu na Peknou vyhlídku. Do mini muzea šerpů a nosičů se nám dostat nepodařilo, tak jsme den zakončili v první čajovně ve Vysokých Tatrách - u Vlka. Návštěvu vřele doporučuji, i přes to, že čajovna jezdí sortiment nakupovat do Čech. A dokonce se znají i s majitelem naší dobré čajovny v Pardubicích - svět je malý :) 

Važecké jeskyně

Z vyhlídky na Starý Smokovec

Podél křížové cesty

7. Odjezd

Lyže nemáme, tak jedeme domů

Ochlazení pokračovalo, ale oblačnost se roztrhala a my tak měli možnost spatřit zmiňovaný sníh. Takže opravdu napadl. Nejvyšší čas vyrazit domů za teplem. Cestou jsme se zastavili na zřícenině hradu Lietava. K té je zřejmě nejlepší vyrazit z blízké vesnice Lietava - Majer. U rozcestí se nachází kiosek a malé parkoviště a trasa není tak příkrá jako z jižní vesnice Lietavská Svinná (trefný název).

Hned u vstupní brány nás překvapil její netradiční obránce. Pasoucí se koza. Ale kde se pásla? Přímo nad vstupem na úzkém zbytku zdi. Tady umí šplhat opravdu každé zvíře. Jinak hrad samotný patří mezi ty rozsáhlejší a v současné době je opravován (sdružením podporujícím zapojení nezaměstnaných osob). Takže opět samé lešení.

Naše další zastávka byla až v Čechách v Mladečských jeskyních, kousek za Olomoucí. Tyto jeskyně ale ve srovnání s navštívenými Slovenskými jeskyněmi působily poměrně chudě. Pak už následovala jen krátká prohlídka nedalekého arboreta v Bílé Lhotě a hurá domů. 

Uvítání nad hradní branou

Zřícenina hradu Lietava

Arboretum v Bílé Lhotě

Video

Vegan

Veškeré trvanlivé suroviny

Vzhledem k ubytování jsme tentokrát neměli zajištěné žádné stravování. To mi ale nevadilo a při balení jsem s tím počítal. Kromě vyfocených trvanlivých surovin jsem přibalil hlavně hodně zeleniny - klasicky do termo tašky, ve které převoz bez problémů zvládla.

Snídaně byly nejjednodušší - kaše z ovesných a pohankových vloček s oříšky.

Na obědy na výletech jsem měl místo chleba nachystané oříškové tyčinky osvědčené z mých běhů na 50 mil a narozeninového běhu. Opět mandle a ovesné vločky (tentokrát trochu mixnuté s pohankovými) v poměru 1:1 a trocha soli. Měl jsem trochu obavy, zda vydrží převoz, ale kromě toho, že se trochu orosily to zvládly bez problémů a vydržely mi tak první 4 dny (v lednici). K nim jsem si vždy dával nějakou čerstvou zeleninu a trochu patifu. Výhodou tyčinek oproti chlebu tak byly hlavně jejich menší rozměry, podstatně lepší nutriční složení a mnohem více kalorií - díky tomu jsem hladem opravdu netrpěl. A také chutnaly skvěle.

A je nenapečeno - tyčinky místo chleba

Večeře jsem pak chystal maximálně jednoduché. Základem byl většinou kuskus, nebo těstoviny a nějaká konzerva - fazole, žampióny, nebo mix zeleniny. K tomu nějaká semínka a čerstvá zelenina. Jednou jsme si dopřáli i tortily (jak jinak než s fazolemi). Vždy tak bylo jednoduše uvařeno za pár minut. Jako záložní rychlovka se nám pak osvědčily veganské instantní polévky, které lze zahustit třeba kuskusem. A v Kežmarok jsem pak využil klasickou veganskou záchranu - pizzu. Ani Slováci naštěstí do těsta nedávají nic živočišného.

Rostlinné pomazánky patifu jsou na cestování jako dělané, takže jsem jich měl pěknou zásobu :) Dají se jíst k pečivu, hodí se do toastů, ale je možné jimi i ochutit kuskus nebo těstoviny. Nebo jen tak jako dip k zelenině. A vyrábějí se v mnoha příchutích, takže se nepřejí. A jaká byla moje nejoblíbenější? Rozhodně toskánská. A poté delikates a orient - prostě mám radši trochu pikantnější příchutě. Ale rozdíly mezi nimi jsou malé a nenarazil jsem na žádnou, co by mi nechutnala.   

Pořádný základ v podobě rostlinných pomazánek patifu

Tyčinky se osvědčily

Večeře hotová za pár minut