50 mil železnohorských II.

Znáte ten pocit, když dokoukáte díl nějakého dobrého seriálu a nemůžete přestat myslet na to, jak to bude pokračovat? A jak to celé dopadne? Tak podobný pocit jsem měl po sobotě já. Jak asi vypadaly úseky kluků? Jak moc náročné byly? Kde se nejvíce trápili a kde si to naopak užívali? A co Keltové a jejich hradiště a oppida? A zbylé tvrze a zříceniny? Prostě mi to nedalo, a tak jsem se rozhodl další sobotu doběhnout zbylou půlku trasy. Nerad nechávám věci dokončené jen na půl :) 

Je sobota těsně po osmé hodině, týden po závodě 50 mil železnohorských. A já si ve Vršově stoupám přesně na místo, na kterém jsem s takovou úlevou končil a předával štafetu. Teď už po stopách Štefana vyrážím směr Krásný. Trasa hned začíná nemilosrdně stoupat po asfaltce mezi domky. Hned se mi v hlavě vyrojí nepříjemné myšlenky. Do čeho jsem se to zase pustil? Opravdu mě to běhání tak baví? Dalších 34 kilometrů? Vždyť jsi ve středu běžel další závod. Chceš si zase něco natrhnout? Nebylo by rozumnější to zapíchnout někde dřív?

Patří k našemu závodu?

Cesta naštěstí brzy zamíří do lesa, asfalt končí, ale hlavně stoupání už není tak příkré. Míjím poslední domek, ve kterém to vypadá, že místní lidé právě snídají. Brzké ráno, nikde žádní turisté, štěbetající ptáci a příjemný chládek. A k tomu si to já pohodovým tempem šinu do mírného kopečka. Co může být na světě lepšího? Myšlenky úplně otočí. Úsek na Krásný rychle uteče, a nahoře zavzpomínám na Štefana, který si tu musel poradit s křečemi nohou. Naštěstí já jsem zatím ok. Takže rychlá fotka a můžu pokračovat. Ve vesnici míjím hospodu, která mi hned připomene Pájovu fotku s pivem, které si tu před týdnem vychutnával. A pak nás ještě stihl předběhnout. To prostě nechápu ani po týdnu.

Klesání po žluté značce

Na silnici vidím šipku, která vypadá, že patří k našemu závodu. Že by kluci kecali a závod nakonec byl značený JEDNOU šipkou?! To by byl hezký průměr na skoro 80 kilometrů. Každopádně trasa pokračuje po žluté turistické, takže není kam zabloudit. Tedy skoro. Po nádherném lesním úseku, který jsem díky značnému klesání profrčel tempem kolem 4:45, ve vesnici Lupoměchy - tedy spíše mezi třemi domečky - značku ztratím, když špatně odbočím. Po pár stech metrech raději kontroluji situaci na telefonu a hned se vracím na křižovatku. Takže první bloudění za mnou, tak dál už to snad bude dobré. Úsek až k rozhledně Boika je pak také parádní. Široká cesta, volně se pasoucí krávy a klesání. Jo to můžu. Před Českou Lhoticí si raději po žluté značce oběhnu místní kravín (nebo co to bylo za areál). Zkratku přes louku klukům nevěřím. Vím, že Štefan tady bloudil a podle Strava nebyl sám. 

Rozhledna Boika

Protože nespěchám, na Boiku si vylezu, i když není nic moc vidět. Jen ze shora dumám nad tím, zda ta věž v dálce je vodárenská věž v Práčově. Docházím k závěru, že to takhle daleko být nemůže a bude to tak nejspíš věž u Slatiňan. Pokračuji dál a po silnici sbíhám do Hradiště. V poslední zatáčce úplně vidím, jak tady před týdnem Štefan radostně vyběhl. Cítím s ním a probíhám kolem jeho předávkového místa. 

Teď už má pomyslnou štafetu Pípák. Tak schválně jestli taky zabloudím. Zkušeně probíhám kolem zbytků valů oppida - tady to ještě znám. Ale hned u následující polní cesty znejistím. Tahle zarostlá tragédie, to má být jako ono? To bez mapy nedám. Kontroluji telefon a zjišťuji, že je to až další odbočka. Asi 200 metrů. Jo, ta už vypadá lépe. Naprosto chápu, že bez mapy ji Pípák minul a pokračoval dál. Trefit značku zákazu vjezdu a pomyslnou další kontrolu už problém nebyl a já se vydal prudkým klesáním do údolí. Seběh byl relativně bez problémů, snad jen s trochu popálenýma nohama od kopřiv. Ale to je zdravé že jo. Každopádně cyklisty obdivuji. Tohle muselo být o hubu ... 

Klesání do údolí

V údolí už to pálím dál a vůbec mi nedochází, jak mokré jsou všudypřítomné kameny. Na jednom mi proto neskutečně ujede noha. Normálně je od sebe nedám o víc jak 90 stupňů, ale tentokrát mi noha letí snad až do provazu. Nechápu jak, ale celkem to vyberu, a kromě solidního protažení, hraničícím s natržením se mi nic nestane. Dál už každopádně běžím mnohem opatrněji. 

Zřícenina Strádov

Když probíhám chatovou oblastí, hned si vzpomenu na táboření. Všude jsou totiž cítit ohýnky, z komínů stoupá kouř a do toho se mísí vůně listnatého lesa. Vzduch začíná být (zatím ještě) příjemně teplý. To bude to údolí Peklo. Název k němu ale moc nesedí, jedná se o naprosto rovinatý úsek po široké cestě podél řeky Chrudimky. Tohle už si musel Pípák užívat. Zato následující odbočení na hrad Strádov stojí za to. Ani to nezkouším běžet a radši chůzí šetřím síly. O to větší je později mé překvapení, když na Strava obdržím medaili za 10. nejlepší místo na tomto úseku. Příště to musím hecnout a vyběhnout to. 

Tudy jsem se vyplazil nahoru

Na zřícenině považuji za kontrolu obrázek a dál radši nejdu - už takhle jsem očividně vyrušil nějaký pár ležící na karimatce. Dolů už to seběhnu a napjatě očekávám, jak bude vypadat následující most u vodní elektrárny. Posledně jsem se na to zapomněl Pípáka zeptat, ale podle Strava tu všichni nějak proběhli. Přitom by měl být oficiálně zavřený. Most tam je - hurá! Ale jeho druhá strana je opravdu zahrazena vysokým plotem. Vlevo však vede žebřík dolů. No to si snad dělají ... Tak tady už cyklisty nechápu vůbec. Slézám dolů a přemýšlím jak dál. Obejít to celé? Pokyny ale zněly jasně - svahem nahoru. A kluci to taky dali. Ale tady fakt není kudy. Nakonec se mezi kopřivami prodírám ke svahu - popálení už neřeším. Dál se plazím po čtyřech do brutálního stoupání mezi trubkami elektrárny. Tak tomu říkám terén. 

Nahoře si za odměnu dávám tyčinku - tentokrát zkouším začít jíst podstatně dřív a k tomu více pít. Snad mi tak nedojde ke konci energie jako posledně. Mandlové mi došly, tak jsem narychlo smíchal arašídové máslo s ovesnými vločky, solí a trochou vody. Trochu suše jdou do pusy, ale chuťově paráda. Po hradišti už tu samozřejmě nejsou ani památky, zato vodárenská věž je pro mě překvapením - tak to nakonec opravdu byla ona. Slušná vzdálenost.  

Vodárenská věž v Práčově

Úsek po silnici do Trpišova už mě moc nebaví, ani když je z kopce - prostě ho nějak přetrpím. Úplně vidím, jak se Pípák musel těšit na předávku. Já měl za sebou naštěstí v tomto úseku jen takových 9 km. Ne jeho 15. Míjím hospodu Obora, která byla označená jako další oficiální občerstvení, a nějak divně mě pozorující ukrajinské makáče. Jako by zde podobné šílence neměli každý víkend. Tak tady někde musel vyrážet Pepa. 

To pravé peklo!

Následující úsek podél lesa je parádní. Konečně jehličnatý les - ten mi voní mnohem lépe než listnatý. Z několika možných tras trefím tu správnou a dole na žluté značce se zdržím jen pár set metrů - pak se hned odpojuji k zabitému kopci. Ten naštěstí nestojí za řeč a brzy ho nechávám za sebou. Tady si to matně vybavuji - jednou jsem tu už běžel. Zato úsek od rybníka Čabrousek až k silnici je asi největší peklo dneška. V Pekle bylo příjemně, zato tady se udělalo neskutečné horko. Sluníčko pálí a já běžím po nekonečně dlouhé rovné cestě, prakticky beze stínu. Konečně zatáčím ke zřícenině Rabštejnek. Ta je na místní poměry slušně zachovalá. Jen rozměry mi hrad přijde poměrně malý. Asi proto se jmenuje Rabštejnek a ne Rabštejn.   

Hrad Rabštejnek

Sbíhám dolů (jako správný hrad je samozřejmě na kopci), raději překontroluji trasu a po zelené už pokračuji příjemnými pěšinkami přes několik vesnic. Tady musel být Pepa, jakožto bývalý maratonec v jednom ráji. Jediný problém je začínající žbluňkání v břiše. Můj typický problém, když se snažím víc pít. Takže teď bez pití.

Běžím už po kraji hřebene Železných hor, takže napravo občas vykoukne výhled na sever a tu naší poctivou placku. Je tak více a více jasné, že i tato show se už chýlí ke konci, a že za chvilku seběhnu dolů do cíle. Ty kilometry nějak neuvěřitelně ubíhají. Předtím ale ještě míjím poslední občerstvení - lákavě vypadající hospůdku Janovanka. Vypadá jako ideální místo k zastavení po náročném výletu. Každopádně do Heřmanova Městce je to už jen nějakých 7 kilometrů. Takže běžec, který by tu musel zastavit už by na tom musel být opravdu špatně (nebo nikam nespěchat). 

Moje "hi-tech" navigace

Za Slunečnou farmou bez problémů trefím odbočku a dole v údolí dokonce i tu druhou na louku směrem na Úherčice. I když ukazatel "Bačalský mlýn" zní mnohem lákavěji, ať už se jedná o cokoliv. Hlavně by to nebylo do kopce. No nic, dám si alespoň druhou tyčinku. Břicho už je lepší, ale na pití to pořád moc není. Jsem rád, že nezávodím a bez jakýkoliv výčitek si tak můžu v klidu jít. 

Nahoře mě čeká poslední orientace - odbočku u rybníka ale prostě minout nemůžu - speciálně jsem si ji v mé navigaci označil. Kolem obory s jeleny a srnami už dobíhám dolů do Kostelce. Další místo z mého mládí, kde jsme měli nějakou tu akcičku. Nohy, ani já nejsme nijak zvlášť unavení, ale odbočka k tvrzi na pomyslnou kontrolu je pro hlavu přeci jen trochu oříšek. Proč se na to nevykašlat a neběžet rovnou dolů do cíle? Hele, ukazatel "Heřmanův Městec - 1 km". 

Kostel v hradišti v Kostelci u HM :)

Běžím ale po stopách závodu, a navíc mě zajímá, jak hradiště vypadalo a tak pokračuji do vesnice. Cestou míjím auto, které řídí běžec ze štafety "Klub sráčů", kteří nám to před týdnem nandali. Mávneme na sebe a já dobíhám ke kostelu, který stojí uprostřed bývalého hradiště - je celý obehnán pozůstatky příkopu. Nevšední pohled, který za ten kousek stál. Přemýšlím, jak dlouhá odbočka to musela být pro závodníky, co to dali celé.  

Otáčím to a míjím rozcestí ukazující Heřmanův Městec 3 kilometry. No, co to sakra je? Tak 3 nebo 1? Znovu míjím auto s běžcem a tentokrát zastavuje a ptá se mě: "Běžíš druhou půlku?" - "Jo, nějak mi to nedalo." Pochválí mě a dodá mi energii na dalších 50 mil! No dobře, na 50 ne, ale alespoň zapomenu na rozporuplné ukazatele. Cesta mezi zahrádkami rychle ubíhá a vpravo se konečně objeví kamenná zeď okolo zámeckého parku. Teď už je to jen kousíček. 

50 mil! 

S prvními kapkami, které padají z modré oblohy, vbíhám do parku a následující úsek je pro mě úplně jako běh po cílové promenádě. I přes to, že jsem v parku téměř sám, mám pocit, jako by mi tleskala celá sestava z minulého víkendu. U zámku ale udělám jen rychlé foto a běžím se schovat pod strom. Začíná pršet. Čekání po chvíli vzdávám a běžím dál. Těch pár kapek mě už přece nerozhodí. Lidé v restauraci na náměstí se nechápavě dívají. Ne, opravdu jsem si nevyběhl jen tak po městě, ale potřebuji se vrátit na chatu! Jen si říkám, že by mohlo pršet trochu víc, stékající "voda" po obličeji je neuvěřitelně slaná. Takhle si jídlo nesolím ani já. 

Příště si dám pozor na to, co si přeju. Těsně před místem startu závodu - loukou u Mrdic, mě chytne brutální slejvák a začne hřmít. Asi 10 minut se schovávám pod ubohým keřem, ale stejně už jsem durch. Jakmile trošku přestane vyrazím dál. Už je mi to fakt jedno. Vypadá to, že se sem žene ještě větší bouřka, tak ať to stihnu doběhnout. Z blesků mám respekt, ale naštěstí zatím jen hřmí. Moje věci váží snad 2x tolik. Naprosto podmáčená cesta s kalužemi po kotníky už mě vůbec netrápí, stejně jako voda valící se po silnici. Totálně na kost mokrý dorážím na chatu - takže sprchu mám za sebou. 

Druhá polovina je převážně klesání

Doběh byl poctivý. Alespoň jsem ale neměl vůbec šanci myslet na případnou únavu. Věci později ždímu úplně jako plavky, když vylezu z bazénu. Jen ta voda z ponožek je nějaká černá. 

A jak mi bylo po doběhu? Oproti minulému týdnu jsem doběhl naprosto v použitelném stavu a umím si představit ještě klidně běžet dál. Bylo to tím, že to bylo o pár kilometrů kratší? Nebo je opravdu tolik znát to převýšení? Tentokrát to bylo skoro pořád z kopce. Nebo zafungovalo jídlo? Nebo je to prostě tím, že jsem se nikam nehnal a dělal více zastávek? Každopádně nohy jsou úplně v pohodě, jako bych nebyl vůbec běhat. Je mi krásně, ale zároveň trochu smutno, že už to mám za sebou. Mohlo to mít více dílů :) 

Krásný úsek za Trpišovem

A která část tedy byla lepší? To se nedá zhodnotit. Ta první je prostě moje srdcovka. Trať dobře znám a mám ji plnou vzpomínek na dětství. Na druhou stranu druhá část je také parádní, hlavně úseky s jehličnatými lesy a dlouhé seběhy. Díky nim je také mnohem jednodušší. Kdybych si měl příště vybrat, tak nevím nevím jakou bych zvolil. Abych se nemusel rozhodovat, nejlepší by bylo odběhnout to celé. Zatím to je ale pro mě utopie. Každopádně mám hezkou motivaci na co dalšího trénovat ... 

Trasa

Celkem i na chatu mi tahle půlka vyšla na 38,9 km s převýšením 620 metrů (oproti minulým 1356 brutální rozdíl) a celkový čas včetně všech zastávek a schováváním se před bouřkou - 3:55. Kdybych to tak spojil s první půlkou (což vím, že je blbost a v životě bych to takhle rychle neuběhl), vyšlo by to na 82,4 km za 8h 8m.