Slovensko - Západní Tatry

Koncem června jsme jako každý rok vyrazili na dovolenou do hor. Tentokrát opět na Slovensko, konkrétně do Západních Tater - Roháčů. Jednalo se o mou třetí návštěvu této oblasti, ale letos jsme pro ubytování zvolili jižní část. V té jsem zatím nikdy nebyl, takže trasy k hlavním hřebenům pro mě byly novinkou. A hned na úvod musím říci, že se mi velice zalíbily. Nejen, že oproti severní části byly mnohem více rozmanité, ale také byly obecně pozvolnější a díky tomu tak poskytovaly delší lesní úseky a také lepší výhledy hlavně na Vysoké Tatry. K tomu jsme měli štěstí na počasí jako nikdy - z celého týdne pršelo jen jeden den a navíc nás na hřebeni nezastihla žádná bouřka. 

1. Příjezd, Velký Rozsutec

Cestou na naše ubytování jsme se zastavili na Malé Fatře na kratší procházku přes Velký Rozsutec. Zaparkovali jsme v obci Štefanová (2 EUR / den) a po žluté značce se vydali k asi nejznámější atrakci této lokality - Diery. Ty jsme prošli celé v pořadí: Dolné, Nové a Horné a poté už jsme po červené značce pokračovali přes Velký Rozsutec (1609 m.n.m.) do sedla Medziholie. Z něj jsme se pak vrátili k parkovišti pěknou lesní cestou po zelené značce.

Trasa byla poměrně nenáročná (necelých 6 hodin), ale i tak nabídla slušné převýšení více než 1200 metrů. Jedinými mínusy byl tradičně větší počet lidí (byla sobota) a jeden opravdu bahnitý úsek při sestupu z Rozsutce (naštěstí to odnesla jen jedna bota).

Dolné diery

Horné diery

Malý Rozsutec

Pohled na Malý Rozsutec

Sestup z Velkého Rozsutce a sedlo

Velký Rozsutec

2. Baranec, Plačlivé, Smutné sedlo

Vrchol Baranec

Naším prvním cílem v Západních Tatrách byl hlavně kvůli ideální poloze našeho ubytování vrchol Baranec (2184 m.n.m.). Ten je třetím nejvyšším v tomto pohoří a kvůli své odlehlejší poloze od hlavního hřebenu je proslulý svými výhledy. Náš plán byl potom pokračovat na Plačlivé a podle možností po hlavním hřebeni dále až na Baníkov. Vyrazili jsme brzy, už pár minut před sedmou hodinou a hned po napojení na žlutou značku začali stoupat rovnou k vrcholu. Jednalo se o příjemnou cestu nejprve lesem, poté kosodřevinou a nakonec nad Holým vrchem už pouze po skalnatém hřebeni. Cesta už od Holého vrchu (1723 m.n.m.) nabízela výhledy na celé Západní, ale i Vysoké Tatry a až na Baranec byla opravdu velice příjemná. Kruhový výhled z Barance na celé okolí pak nezklamal - stál opravdu za to.

Cestou do Smutného sedla

Dále jsme pokračovali na Plačlivé (2125 m.n.m.), které bylo vzdálenější, než jsme čekali. Tento úsek nám trval dvě hodiny a mohlo za to hlavně prudké klesání z Barance a pak nějaké to nenáročné, ale zdlouhavé překonávání různých skal (bez řetězů). Na tomto místě také foukal poměrně silný západní vítr. Na Plačlivém jsme místo brečení v závětří poobědvali a následně se vydali do Smutného sedla. Tato část i přes relativně krátkou vzdálenost zabere poměrně hodně času - obsahuje totiž spoustu lezení (bez řetězů). Pokud ale člověk chce čas ušetřit, místo oficiální trasy (která vede po hraně skály), lze jít vyšlapanou pěšinkou pár desítek metrů pod skálou. My už však tušili, že spěchat nemusíme, takže jsme si lezení pořádně užili.

Na Smutném sedle nám totiž po nakouknutí do mapy vyšlo, že pokud bychom pokračovali až na Baníkov, zpět na chatu bychom dorazili nejdříve ve 20:00, a to ještě pokud bychom se nikde nezastavovali. Nedalo se nic dělat, smutně jsme museli odbočit rovnou dolů po modré značce.

Žiarská chata

Cesta po modré značce přes rozcestí Pod Homolkou byla příjemná bez nějakých komplikací až na Žiarskou chatu, kde jsme si dali pití. Chata nabízí občerstvení, ubytování a v sezóně dokonce i možnost sjet si celou Žiarskou dolinu na koloběžce - mimo sezónu pak pouze o víkendech. My se vydali dolinou pěšky po modré značce, nicméně cesta byla oficiálně kvůli větrné kalamitě a uklízení jejích následků uzavřená - projít ale šla (byť s lehkými obtížemi při přelézání těženého dřeva). Pokud by však na cestě probíhaly práce, je nutné použít fádnější, ale rychlejší trasu po silnici. Na naší chatu jsme dorazili lehce po šesté hodině.

Stoupání na Baranec

Nad Holým vrchem

Výhled z vrcholu Baranec

Ostrý Roháč a Vysoké Tatry

Jedno z Roháčských ples

Volovec, Ostrý Roháč, Plačlivé

3. Tři kopy, Hrubá kopa, Baníkov

Stoupání do Smutného sedla 

Plán na další den byl jasný - pokračovat, kde jsme předchozí den skončili - ze Smutného sedla až na Baníkov a z toho se pak po zelené značce vrátit k Žiarské chatě. Vyrazili jsme opět před sedmou hodinou a svižným krokem rychle vystoupali k Žiarské chatě (1325 m.n.m.). Tentokrát po silnici, protože bylo pondělí a dřevorubci pracovali už od rána.

Od Žiarské chaty jsme uvažovali, zda nevylézt nejprve na Baníkov a jít trasu v opačném směru, ale nakonec jsme se rozhodli pro nejrychlejší nástup na hřeben a to opět přes Smutné sedlo. Díky tomu jsme mohli být na hřebeni už po 3,5 hodinách a plní sil jsme se rovnou vydali přes Tři kopy na Hrubou kopu.

Lezení na Třech kopách 

Trasa přes Tři kopy obsahuje spoustu lezení s exponovanými úseky jištěnými řetězy. Obejít tentokrát lze pouze některé lehčí úseky. Vzhledem k tomu, že jsme měli spoustu času a na trase bylo minimum lidí, mohli jsme si veškeré lezení užít. Pocit z výšky umocňovaly mraky, které občas zakrývaly strmé pády dolů. Naštěstí nefoukal žádný vítr, takže se lezlo velice příjemně. Na Hrubé kopě (2166 m.n.m.) jsme si dali oběd a poté pokračovali v závěrečném výstupu na Baníkov (2178 m.n.m.), který také obsahoval nějaké to lezení. Vrchol jsem málem nepoznal, protože na něm oproti minule chyběla stylová vlajka "Baník Ostrava". Škoda.

Šarafiový vodopád

Dále jsme pokračovali po zelené značce, přes úsek, který byl na mapě označený vykřičníkem. Nejednalo se však o žádné těžké lezení, navíc šlo klidně obejít spodem pohodlnou cestou. Vrchol Prislop pak byl pro tento den náš poslední a následovalo klesání dolů. První část byla trochu prudší a z části vedla sutí, ale hned vedle byly vyšlapané travnaté cestičky, kterými se šlo bezpečněji. Po úvodním klesání se trasa stočila do údolí a následovala příjemná cesta kletí se spoustou vodních toků a menších vodopádů. Asi 15 minut před Žiarskou chatou cesta míjela nejvyšší vodopád - Šarafiový. Po krátké zastávce na chatě jsme dolinou pokračovali zpátky na ubytování, kam jsme dorazili opět okolo 18 hodiny.

Na Třech kopách

Tři kopy

Hlavní hřeben

Lezení na Baníkov

Výhled na Sivý vrch a jeho hřeben

Baníkov z vrcholu Prislop

4. Sivý vrch

Ostré stoupání a první výhledy

Další den nás čekal přesun na druhé ubytování, tentokrát poblíž Ráčkovy doliny. Při té příležitosti jsme si autem zajeli do Bobrovecká Vápenica (nad obcí Jalovec). Z volného parkoviště jsme se vydali po modré značce směrem na Babky. První necelý kilometr vedl po silnici a na začátku lesa jsme minuli ještě jedno parkoviště, na kterém by se dalo krásně zastavit - kdyby ale nebylo za zákazem vjezdu (s výjimkou pro místní). Cesta dále začala ihned strmě stoupat. O něco menší sklon pak následoval až za rozcestím Nad kameňolomom, od kterého vedla cyklotrasa širokou lesní, ale kamenitou cestou. Opravdu ostré stoupání pak pokračovalo za rozcestím Pod Babkami, od kterého jsme pokračovali po zelené značce.

Výhled z vrcholu Babky

Stoupání na Babky bylo opravdu brutální, asi zatím nejstrmější ze všech výletů. Jakmile jsme minuli studánku (asi ve 1400 m.n.m.), les pomalu zmizel a místo něj se začaly objevovat výhledy zejména na jižní stranu, ale později i na východ na Roháče a na západ na Malou Fatru. Konečně z vrcholu Babky, který je vysoký pouze 1566 m.n.m. byl úžasný výhled na všechny strany, který předčil i mnohem vyšší vrcholy v Roháčích. Vrchol navíc pokrývá louka, takže se jedná o ideální místo na zasloužený odpočinek.

Od Babek až k sedlu Predúvratie byla trasa opravdu rozmanitá a střídala horské louky s občasnými úseky lesíkem a klečí. Od sedla už pak vedla pouze kosodřevinou, která místy zarůstala téměř celou cestu. Další stoupání nás čekalo na vrchol Ostrá (1763 m.n.m.). Tomu se však dalo vyhnout, protože vrchol obcházela spodní neznačená cesta (kterou jsme se později vraceli). Ta kupodivu byla mnohem lépe udržovaná a méně zarostlá. Z vrcholu Ostrá se nám pak konečně naskytl první pohled na Sivý vrch, ke kterému už to nebylo daleko.

Skalní město

Ze Sivého vrchu (1805 m.n.m.) jsme si ještě odskočili na skalní město Radové skaly, které se rozprostírá pod vrcholem do vzdálenosti asi kilometru a půl (a jeho začátek je zhruba o 200 výškových metrů níže). Skalní město bylo krásné zpestření výletu a jeho projití tam a zpět nám zabralo asi hodinu a půl (na trase jsou tři úseky jištěné řetězy a občas je nutné cestu mezi skálami trošku hledat). Nikde se však nejedná o nijak exponované úseky s vysokými srázy.

Po návratu na Sivý vrch jsme se vydali stejnou cestou po zelené značce zpět až do sedla Predúvratie, ze kterého už jsme pokračovali po rychlejší modré značce. Zhruba v polovině klesání před rozcestím Pod Babkami se pak nachází chata Pod Náružím, která má však pouze sezónní provoz (na ukazatelích bylo napsáno červenec) - i když vypadala udržovaná, měla samozřejmě zavřeno. Cesta po modré značce pak pokračovala převážně opět po široké cestě cyklotrasy s pár zkratkami lesními pěšinami. Abychom se vyhnuli prudkému klesání, z rozcestí Nad kameňolomem jsme pokračovali po zelené a k parkovišti se pak vrátili oklikou po žluté značce. Stoupání bylo sice pozvolnější, ale trasa byla dost fádní.

Výhled na Roháče

Skalka u vrcholu Babky

Sivý vrch a jeho hřeben

Skalní město

Sivý vrch za skalním městem

Překvapení na vrcholu

5. Jakubina

Zničená cesta strmým svahem

Z nového ubytování v těsné blízkosti rozcestí Úzka dolina -  ústie jsme se vydali na druhý nejvyšší vrchol Západních Tater - Jakubina (2194 m.n.m.). Po modré značce jsme po zpevněné široké cestě za asi 30 minut prošli Úzkou dolinu až k rozcestí Nižná lúka. Z toho jsme pokračovali po zelené značce, která ihned začíná stoupat snad ještě brutálněji než cesta na Babky. Navíc se jedná o nepříjemný úsek, který je prý už několik let v kalamitním stavu. Ostré stoupání komplikuje spousta popadaných stromů a zbytků dřeva po odklízení kalamity. Místy cesta není vůbec zřetelná a orientaci dále stěžuje množství vyšlapaných cestiček, z nichž některé však vedou úplně mimo. Určitě je dobrý nápad tuto trasu volit pro výstup. Sestup, kdy už je člověk po celodenní tůře unavený by mohl být opravdu náročný.

Pohled z Hrubý vrch na Plačlivé,
Ostrý Roháč a Volovec

Nad hranicí lesa pak začíná úsek nazvaný Otrhance - krásná cesta po hřebeni s menšími skalkami a skálami až k vrcholu Nižná Magura (1923 m.n.m.). Tato část rozhodně vynahrazuje náročný výstup a nabízí krásné výhledy oběma směry. Z Nižná Magura už cesta pouze pozvolně stoupá po holém hřebeni. Tuto část nám komplikoval jenom silný vítr, který zesílil hlavně na vrcholu Jakubina.

Z Jakubina jsme pokračovali jedinou možnou cestou na Hrubý vrch (2137 m.n.m.). Ta nebyla kromě opravdu silného větru nijak náročná a brzy jsme se na rozcestí rozmýšleli, kudy sestoupit dolů. Naše hlavní dvě volby byly sestoupit rovnou po zelené značce, nebo pokračovat po červené až na Volovec a z něj pak sejít po modré značce z Jamnickeho sedla - v obou případech se pak vrátit zpět Jamnickou dolinou. Třetí možnost byla sejít do Račkova sedla a po žluté značce se zpátky vrátit Račkovou dolinou. Kvůli silnému větru jsme se rozhodli pro nejrychlejší sestup a to rovnou po zelené značce.

Jamnický potok

Klesání do sedla Pod Deravou bylo neuvěřitelně prudké - asi 300 výškových metrů na přibližně stejné vzdálenosti. Většina trasy je ale nově upravená a vede po kamenech tvořících schody. Cestu nám tak komplikoval jen opravdu silný vítr, který byl schopen v nárazech člověka nepříjemně rozhodit. Po odbočení a dalším klesání pak vítr postupně ustal, cesta však byla z počátku o něco horší - suť a kameny. Od rozcestí Pod Hrubým vrchom, už pak pokračovala lesem Jamnickou dolinou. Zpočátku lesní pěšinkou a dále už širší cestou vhodnou i pro terénní auta. Na hranici zhruba 1350 m.n.m. jsme narazili na Kolibu pod Pustým, kde lze přespat - nabízí několik postelí, kamna, wc v podobě kadibudky a to vše za poplatek 5 EUR / noc a osobu (posílá se na účet). To vše v blízkosti potoka, několika vodopádů a hlavně v hlubokém lese.

Otrhance

Jakubina

Pohled na Roháče

Stoupání na Jakubina

Vysoké Tatry

Račkove plesa

6. Demanovská dolina, Múzeum liptovskej dediny

Chybějící most na turistické cestě

Jediný den, kdy nám nevyšlo počasí (chvíli pršelo, chvíli ne, odpoledne přišly bouřky). Takže bohužel žádný výstup na Bystrou. Místo toho jsme autem vyrazili do Demänovské doliny na prohlídku dvou jeskyní. Zaparkovali jsme u Demänovské ľadové jaskyňe (6 EUR / den) a poté vystoupali asi 100 výškových metrů ke vstupu. Po mé první zkušenosti s ledovými jeskyněmi, která proběhla minulý rok ve Slovenském ráji, jsem oblečení rozhodně nepodcenil - vzal jsem si kalhoty, svetr, bundu, čepici i rukavice. V jeskyni však nakonec taková zima nebyla - jeskyně totiž byla rozdělena na dvě části: klasickou a ledovou, která tvořila jen asi třetinu prohlídky. Teplé věci se přes to hodily.  

Po prohlídce jsme se vydali po turistickém chodníku k výše položené a známější Demänovské jaskyňi slobody. Na začátku chodníku jsme si všimli varování, že je uzavřený a že vstup je jen na vlastní nebezpečí. Cesta ale vypadala v pořádku a šlo se po ní krásně. Tedy až zhruba do poloviny trasy - k nepřístupné jeskyni Mieru. V tomto místě totiž chyběl most. Vracet se asi dva kilometry se nám nechtělo a přeskákat po kamenech nikde nešlo. Nedalo se nic dělat, sundali jsme boty a potok přebrodili. O kousek dále chyběl ještě jeden most, ale na tomto místě už šlo potok přes kameny přeskákat. 

Říčka Demánovka v jeskyni slobody

Demänovská jaskyňa slobody nabízí tradiční okruh a dlouhý okruh. I ten tradiční je podstatně delší, než bývají typické prohlídky v podobných jeskyních a nabízí úžasnou podívanou. Jeskyně je kromě rozsáhlé krápníkové výzdoby zvláštní tím, že spodní částí protéká část říčky Demánovky. Tato jeskyně se mi ze všech slovenských líbila nejvíce. Ať už kvůli výzdobě, říčce, nebo mnoha jezírkům. Nejlepší ale bylo, že mezi jednotlivými zastávkami byly dlouhé úseky různými chodbami a dómy, takže člověk měl možnost vidět toho opravdu hodně. Po prohlídce jsme se vrátili zpět na parkoviště, tentokrát už po silnici. 

Múzeum liptovkej dediny v Pribylině

Před návratem na ubytování jsme se ještě zastavili v múzeu liptovskej dediny v Pribylině. Muzeum nabízí volnou prohlídku areálu kromě prohlídky zámečku a kostela - ta je s průvodcem a dohromady trvá asi necelou půl hodinu. Kromě klasických stavení je muzeum věnované také úzkokolejné železnici s expozicí několika vláčků. Ty jsou umístěny v severní části areálu, vzdálené asi 10 minut chůze. Než jsme se tam vydali, byli jsme varováni, že právě dnes tam někteří turisté spatřili medvěda - my to "štěstí" neměli. Za to nás při návratu chytila pořádná bouřka, kterou jsme si stylově vychutnali pod doškovou střechou. 

Gotický sloup (jeskyně slobody)

Bohatá výzdoba (jeskyně slobody)

Smaragdové jezírko (jeskyně slobody)

Jedna z chodeb jeskyně slobody

Kostel v areálu muzea

Úzkokolejná železnice

7. Odjezd 

Šútovský vodopád

Cestou zpět jsme se už zastavili jen na menší procházce k Šútovskému vodopádu. Zaparkovali jsme na úpatí Šútovské doliny za obcí Rieka. Tam se nachází prostorné parkoviště (2 EUR / den) s přilehlým kioskem nabízejícím základní občerstvení. První asi dva kilometry dolinou po modré turistické značce vedou po silnici až k chatě Vodopád, která kromě občerstvení nabízí i ubytování. Od chaty pak již cesta vede nenáročnou lesní pěšinou s mírným stoupáním až k vodopádu. Ten je se svou výškou 38 metrů nejvyšším vodopádem Malé Fatry. Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou - na okruh přes chatu Pod Chlebom jsme čas neměli (jenom úsek k chatě byl od vodopádu značen jako 3 hodinový). 

Ubytování 

Chata Baranec - centrální budova

Ubytování jsme tentokrát měli zajištěné na dvou místech. První tři noci jsme strávili na Chatě Baranec, konkrétně v jejich centrální budově, která nabízí dvoulůžkové pokoje. V areálu je také možnost ubytovat se v chatkách pro 4 - 6 lidí. Chata je umístěná v nadmořské výšce 1000 m.n.m. přímo na Tatranské magistrále na půle cesty mezi rozcestími Žiarska dolina - ústie a Pod Holým vrchom. Je tak ideálním výchozím bodem pro výstup na Baranec (ať už po žluté, nebo modré značce). Z celého areálu jsou pak krásné výhledy na Nízké Tatry. V sezóně, pokud je zájem, je možné objednat si i stravování, jinak je dostupná vybavená kuchyňka pro vlastní vaření. V centrální chatě se nachází prostorná jídelna s možností koupě nějakého drobného občerstvení (nanuky, pivo). Velice se nám líbil domácí přístup majitelů a příjemné prostředí.

Chata Račkova

Naším druhým domovem byla chata Račkova (Komenského) nacházející se asi 700 metrů východně od ústí Úzké doliny. Ta je naopak ideálním bodem pro výlety Jamnickou, Ráčkovou a Bystrou dolinou. Chata je vedená jako Křesťanské rekreační centrum, ale ubytovat se může kdokoliv. Nabízeny jsou různé typy pokojů. Protože v našem termínu byla celá chata rezervovaná pro pobyt církevního gymnázia, zbyl na nás nejlevnější turistický typ. To nás však neodradilo - o co byl pokoj skromnější, o to byl větší (pěti-lůžkový s dvoupatrovými postelemi). Naprosto skvělé však na chatě bylo stravování - bez problémů je možné se domluvit na různých dietách (bezlepková) a typech stravování (vegetariánské, veganské). Všechny tyto typy mají paní kuchařky perfektně zvládnuté. Jediným mínusem této chaty tak byla trochu horší přístupová cesta - tedy alespoň pro průměrné ne-terénní auto.

Pokoj na chatě Baranec

Areál Baranec - chatky a výhled

Výhled z chaty Račkova

#Vegan

Přípravy na cestu - trvanlivé
potraviny

Přípravy na cestu jsem rozhodně nepodcenil. Potravin jsem si sebou vzal tolik, abych v případě potřeby vydržel celý týden (veganské stravování na Račkově chatě jsem sice měl domluvené, ale jistota je jistota). K snídani jsem si dělal ovesnou kaši, se sojovým mlékem a oříšky a obědy jsme vždy (kromě prvního dne, kdy jsem ještě měl z domu v krabičce sladko slanou quinou s brokolicí) řešili chlebem s nějakou patifu pomazánkou a čerstvou zeleninou. Zelenina v podobě okurek, mrkví, paprik a ledového salátu nám v lednicích vydržela bez problémů celý týden. Patifu pomazánky se extrémně osvědčily. Vypadají jako klasická paštika, ale jsou z tofu a 100% rostlinné. Hlavně se ale vyrábějí v mnoha variantách, takže jsme každý den mohli mít jinou a tak se nám nepřejedly. Nejvíce mně chutnaly příchutě: s bazalkou a česnekem, s hlívou a s rajčaty a olivami. Kupodivu moje do té doby oblíbená orient mě tentokrát nijak zvlášť nenadchla. Jako rychlou energii na svačiny jsem měl kromě banánů připravenou směs datlí a mandlí a konečně jsem také ochutnal raw tyčinky, které jsem dostal jako dárek k některé z mých objednávek oříšků. Ty nebyly špatné, ale určitě bych si je zvládl připravit i sám, jen jsem se bál, zda by vydržely týden.

Večeře za pár minut - kuskus

Na chatě Baranec jsme si pak také vařili dvě večeře - kvůli minimální náročnosti jsem zvolil kuskus (ochucený mou předpřipravenou směsí koření) s různými fazolemi z plechovky a čerstvou zeleninou. Jídlo se nemuselo vařit a bylo hotové za pár minut.

Na chatě Račkova nás pak čekala polopenze. Byl jsem zvědavý, zda opravdu zvládnou veganské stravování. Paní vedoucí mě ale hned po příjezdu mile překvapila. Nejen, že evidentně měla bohaté zkušenosti s přípravou veganských jídel, ale navíc dbala i na zdravé stravování. I když jsem tak mohl jíst normální chleba (který neobsahoval mléko ani vejce), nebo obyčejnou rýži, místo toho jsem dostal speciální špaldový / žitný, nebo rýži neloupanou.

Jáhlová kaše

K snídani jsem měl buď chleba se zeleninou a nějakou pomazánkou (hummus, brokolicovou), nebo jáhlovou kaši. Protože tu mám extrémně rád a doma si ji připravuji každý den, musel jsem je porovnat. Bylo vidět, že té místní je věnováno mnohem více pozornosti. Jáhly byly vařené až půl hodiny a navíc v pohankovém mléce. Díky tomu byla kaše mnohem více "kašovitá". Naopak kombinace loupaných mandlí a sušených meruněk nebyla sice špatná, ale na moje dvě oblíbené kombinace (mák + povidla / sezam + kakao) neměla.

Večeře pak byly také výborné. Pokud polévka obsahovala těstoviny (bezvaječné), mohl jsem dostat i bezlepkové, případně jsem dostal rovnou upravenou polévku, pokud ta hlavní nebyla veganská. Hlavní chod jsem pak měl většinou úplně odlišný. Ať už to ale bylo chili con carne se sójovým masem, obdoba segedínského guláše s pohankou, nebo lečo s kešu oříšky, jídlo bylo vždy výborně ochucené a porce byly velké. Pokud se někam rád vrátím, určitě to bude právě tato chata.    

Moje ovesná kaše z psí misky

Chilli con carne

"Segedín" s pohankou