Opatija - Chorvatsko

Moje třetí zahraniční cesta v jednom měsíci - tentokrát do Chorvatska. Popravdě, moc se mi jet nechtělo. Nevím, zda to bylo tím, že jsem týden předtím cestou z Rakouska, četl ve vlaku článek "10 důvodů proč nejezdit na dovolenou do Chorvatska", nebo jsem toho cestování měl už dost. Přeci jen mít vždycky pouze týden mezi takovými cestami nedává moc možností na pořádnou přípravu. Zvláště, pokud se do toho připlete akce typu Vltava Run a vše se sejde s dalšími školními povinnostmi. Navíc jsem měl neblahé tušení, že stravovat se jako vegan bude v Chorvatsku asi zatím má největší výzva.

Taková trochu menší A380 :)

Plánování cesty bylo tentokrát nečekaně náročné. Dostat se do celkem odlehlé Opatije nebylo v květnu bez vlastního auta nic jednoduchého. Jet o měsíc později, kdy už začíná sezóna, mohl jsem využít některý z turistických autobusů. Bohužel v květnu jsem měl smůlu. Nedalo se nic dělat, nakonec mi jako nejlepší možnost vyšel let do Záhřebu, pak autobusem do Rijeka a zbylých asi 20 kilometrů se svézt taxíkem. Celkem z domu na hotel to vyšlo na 12 hodin, zpátky pak díky kratšímu čekání mezi autobusem a letem pouze na 8,5 hodiny.

Chorvatsko 

Mým cílem byla Opatija - malé městečko s necelými 8 000 obyvateli, umístěné na severním okraji Adriatického pobřeží. Před cestou jsem si zjistil, že tato oblast celkem trpí na výkyvy počasí a v květnu to na koupání kvůli severní lokaci rozhodně není. Na druhou stranu v okolí jsou zajímavé kopce, které jsem plánoval navštívit.

Opatija 

Opatija

Hned po ubytování jsem se vydal na krátkou večerní procházku. Mé první dojmy z Opatija byly pozitivní - jako první mě uvítaly dvě silné vůně - slané moře a jasmín. Nevím, co to bylo za rostlinu, ale opravdu to silně připomínalo jasmínový čaj - moc příjemná vůně. Vydal jsem se promenádou podél pobřeží směrem do centra. Kromě výhledu přes zátoku na centrum Rijeka jsem užíval průzračně čisté moře, které mi ihned připomnělo dětství a těch několik dovolených, které jsem v Chorvatsku zažil. K tomu samozřejmě zvuky šplouchajících vln a křik racků, který mně vždy připomene Anglii. Navíc bylo příjemně teplo i přes fakt, že slunce už pomalu zapadalo. Městečko žilo i v neděli večer a všude bylo poměrně dost turistů. Je vidět, že v Chorvatsku se prakticky vše točí kolem turistického ruchu.

Kontrast platil i mezi automobily. 

Jak ubíhaly další dny, začínal jsem Chorvatsko poznávat čím dál více. Chorvati jsou v mnoha ohledech opravdu velice podobní Čechům - ať už v úrovni angličtiny (nic moc), nebo nízké přívětivosti k cizincům - i když v tomto asi na Čechy nemají (v nějaké studii jsme skončili na skoro posledním místě). Na druhou stranu výjimky potvrzují pravidlo - místní lidé mi vždy poradili, i když neuměli anglicky (ať to bylo nasměrování na výletě, ujištění na autobusové zastávce, nebo rada v obchodě). Zajímavý byl také kontrast mezi lidmi - zatímco některé domky měli perfektně udržované zahrádky (téměř jako v Anglii), z některých chatrčí šla doslova hrůza. Velké množství domů navíc bylo opuštěných - očividně slouží k ubytování pouze v době sezóny.

Hotel

Výhled z pokojového balkónu.

Hotel mě dost zklamal. Ne že by byl vyloženě špatný, ale za cenu, za jakou nabízí ubytování jsem prostě čekal něco lepšího. Rozhodně ne oprýskaný zevnějšek (který opravdu neodpovídal fotkám na internetu - to muselo dát hodně práce ve Photoshopu), neochotný personál (viz dále), 20 minutový výpadek proudu (i když za to asi hotel nemohl), miniaturní broučky co lezli po koberci (ti by mi ani tolik nevadili), nebo mega brouk na mé botě v poslední den (ten byl o dost horší). Nejhorší však byl neustálý hluk z probíhající stavby nového bazénu (to by se dalo pochopit, ale že  byli schopni vrtat až do 23 hodin, nebo že začínali před 6 ráno, to opravdu ne - ještě, že jsem ráno chodil běhat).

Překvapení na mé botě. 

Co se týče personálu, nejen že mě při snídaních dost odbyli stylem co si jako vymýšlím, tady je zelenina, tady jsou rýžové suchary a co bys chtěl víc? Máslo bez mléka? Pche, nic takového. Vrchol byl při placení, kdy jsem navíc chtěl, aby mi na ráno objednali taxík na 4:15. Recepční jednou zkusil zavolat, ale měli obsazeno, tak mi řekl, ať si to dojdu domluvit sám, že stanoviště taxi je jen 10 minut pěšky a ukázal mi směr. Že teď nemá čas to zkoušet znovu. Fakt paráda. Pak mi ale nabídl, ať se zkusím zastavit později. Na potřetí (po 22 hodině) to konečně po menší debatě (musel zkusit volat asi 3x) dopadlo. Je to těžké, když má člověk možnost porovnat to se skvělým hotelem v Penangu, který nabízel nesrovnatelně lepší služby za asi poloviční cenu. Prostě jak jsem četl ve zmíněném článku - Chorvatsko jsou předražené a přitom podprůměrné služby. Abych ale jen nekřivdil - pokoj byl kromě broučků velký a hezký a bazén v 8 patře se skvělým výhledem na celou zátoku a ohřívanou mořskou vodou byl prostě skvělý. Vždy když jsem měl chvilku čas, chodil jsem si zaplavat a poté zrelaxovat do vířivky se stejným výhledem.

Běhání

Běh po promenádě. 

Na běhání v Chorvatsku jsem se opravdu těšil. V neděli před příjezdem jsem si dal odpočinkový den, takže jsem byl připraven na každodenní běhání, při kterém jsem se plánoval vydat hlavně do místních kopců. Hned po první procházce mi ale došlo, že tyto kopce opravdu nedám - jakýmkoliv směrem to totiž znamenalo převýšení alespoň 100 metrů na prvním asi půl kilometru. Nedávačka - o běhu by se nedalo vůbec mluvit, byl jsem rád, že jsem to vyšel pěšky. Zbývaly mi tedy jen dvě trasy - podél pobřeží buď na jih, nebo na sever. Vzhledem k tomu, že oběma směry vedla podél pobřeží krásná promenáda, vůbec mi to nevadilo. Dokonce i přes to, že to znamenalo běhat celou dobu po betonu.

Oblíbil jsem si hlavně trasu na jih - přes Ičici, Ika až do Lovran. Promenáda tímto směrem totiž různě stoupala a klesala a prostředí se stále měnilo - chvilku útesy, pak malé pláže, vesničky, zákoutí s lavičkami, tunel. Nejvíce jsem si oblíbil výhledy z útesů na průhlednou vodu a nikdy neutichající zvuk šplouchání vln. Trasa na sever až do Volosko pak vedla celou dobu hlavně podél nekonečné řady hotelů. Jediná větší zeleň na trase byl park Angiolina. Jinak poměrně fádní trasa.

Seběh k promenádě.

Promenáda směrem k Ičici.

Útesy a krásně čistá voda.

Turistika

Vzhledem k tomu, že jsem neměl auto, musel jsem se držet cest v blízkém okolí. Nakonec to však nebylo vůbec na škodu. První dva dny jsem měl volnější, tak jsem vyrazil na kratší výlety přímo z Opatije.

Orljak

Ovoce, po kterém dostal Veprinac
svůj název. 

Jako první výlet jsem si naplánoval kostelík ve vesnici Veprinac a poté přes kopec Orljak (706 m.n.m.) zpět. Cesta na Veprinac byla většinou velice příjemná lesní pěšina, jen to samozřejmě bylo velice ostré stoupání. Na jedné z informativních cedulí mě proto zaujalo povídání o místním životě před pár stoletími. Místní lidé museli neustále nosit různé zboží a dřevo mezi vesnicemi v horách a pobřežím - klidně i několikrát za den. Proto vznikly místní cesty, které musely být perfektně udržované. Přemýšlel jsem nad tím, jakou fyzičku museli tehdejší lidé mít - měl jsem co dělat jít to jednou a to jsem měl prakticky prázdný batoh. I další cedule byly plné zajímavostí - například, že kopec Veprinac je pojmenovaný po červených bobulích, které tu všude rostou.

U kostelíka mě potěšil kohoutek se studenou vodou, takže jsem se mohl opláchnout a namočit si šátek na hlavě. Chvilku jsem si odpočinul a užíval si výhledy na zátoku a město Rijeka. Pak jsem převážně po silnici vyrazil na Orljak. Stoupání už tak ostré nebylo a na vrcholu jsem tak byl poměrně rychle. Cesta dolů pak byla trochu více zarostlá a bylo vidět, že se rozhodně jedná o mnohem méně frekventovanou trasu.

Cestou do Veprinac.

Kostel ve Veprinac.

Vrchol Orljak.

Pecnik

Další ráno jsem vyrazil na kopec Pecnik (641 m.n.m.), o kterém jsem zjistil, že by to měl být vrchol používaný pro paragliding. Doufal jsem proto v pěkný výhled. Vyrazil jsem lesní cestou s minimálním stoupáním do vesnice Poljane. Tuto cestu jsem původně plánoval na běhání, ale k jejímu začátku je nutné vystoupat asi 100 metrů převážně po schodech. Cesta navíc byla dost úzká a kamenitá, takže na běhání nic moc. Za Poljane trasa začala opět slušně stoupat zarostlým terénem až na vrchol Pecnik. Z vrcholu byl pak kruhový výhled, který stál za to, jak je vidět z následujícího videa.
Pro cestu zpátky jsem se rozhodl využít širokou lesní cestu, která Pecnik obcházela z druhé strany - bylo to sice o něco delší, ale rozhodně mnohem příjemnější, než jít zpátky tou zarostlou džunglí. Nohy jsem už tak měl dost poškrábané a plné vyrážky od různých trav. Sešel jsem do vesničky Ičici, kde jsem si nohy zchladil v moři. Cesta na boso po promenádě zpátky do Opatija pak byla příjemným relaxem.

Na jedné ze zahrádek.

Pohled na Rijeka.

Zasloužené osvěžení.

Vojak

První výhled. 

Poslední den jsem měl celý volný a tak jsem se rozhodl vylézt na nejvyšší kopec oblasti Učka - Vojak (1396 m.n.m.). Abych to neměl tak daleko, svezl jsem se autobusem do městečka Lovran a vyrazil odtamtud. Stoupání bylo náročné. Na prvních dvou kilometrech téměř 400 metrů převýšení. A ani dál cesta nestoupala o moc mírněji. Trasu jsem si navíc udělal zajímavější odbočkou přes vrchol Grnjac (850 m.n.m.), ze kterého byly krásné výhledy na Suhi vrh a samotný Vojak. V jednom místě se se mnou utrhl kus hlíny a já sjel pár metrů z cesty dolů. Naštěstí v tu chvíli nebyl sráz příliš prudký a nic se mi tak nestalo. Uvědomil jsem si ale, že sebou nemám žádnou lékárničku a vlastně ani nevím na jaké číslo volat v případě problémů. Měl jsem sice vizitku hotelu, ale při ochotě personálu by mě asi s klidem nechali umřít, i když možná by je mohl motivoval fakt, že jsem zatím pobyt neměl zaplacený.

Vrchol Grnjac.

Pokračoval jsem dál a brzy jsem dosáhl posledního stoupání do sedla pod vrcholem Vojak. To už bylo ve výšce zhruba 1200 metrů a znatelně se ochladilo. Dokonce natolik, že jsem si musel obléci tričko, bez kterého jsem jinak chodil skoro pořád. V sedle jsem narazil na staršího pána, který se se mnou hned dal do řeči. Vyptával se odkud a kam jdu, a když jsem mu řekl plán mé zbylé trasy, ihned odvětil, že přesně tou trasou nejspíše taky půjde, a že bude proto nejlepší, když půjdeme spolu. Neměl jsem nic proti společnosti, ale na druhou stranu jsem se nechtěl moc zdržovat. Vyrazili jsme tedy společně směr vrchol.

Můj dočasný parťák. 

Asi 10 minut jsme šli společně. Dozvěděl jsem se, odkud pán je (myslím, že Bosna a Hercegovina) a povídali jsme si hlavně o horách na Slovensku, které máme oba rádi. Když došlo na řeč ohledně politiky, cítil jsem se dost trapně, že o jeho zemi nevím absolutně nic, zatímco on vyjmenovával naše prezidenty, jak na běžícím páse. Po chvíli pomalejší chůze jsem začal přemýšlet, jak se slušně rozloučit. Pána jsem obdivoval, přeci jen měl prý rok do důchodu a výšlap z Lovranu nebylo nic jednoduchého, ale jeho tempo bylo samozřejmě mnohem pomalejší a já toho chtěl ještě stihnout co nejvíce. Během té chvilky, co jsme šli spolu, jsme navíc dvakrát zastavovali - nejprve si musel uklidit bundu, pak si vzít něco sladkého. V tu chvíli jsem pánovi řekl, ať s jídlem nespěchá a v klidu se nají, že já vyrazím napřed, že jsem zvyklý chodit rychleji, a že je to pro mě forma tréninku k mému běhání. Pán však s klidem odvětil, že to je v pohodě, že klidně můžeme jít rychleji a ujistil mě, že mně bude stačit. Trochu jsem proto přidal a pána jsem naposledy zahlédl až z rozhledny na vrcholu - konečně jsem dorazil na Vojak, kde bylo několik skupinek turistů a výhled na všechny strany.

Pohled na Suhi vrh (1333 m.n.m.)

Závěrečné stoupání ze sedla.

Vrchol Vojak - 1396 m.n.m.

Pak jsem rychle sešel do sedla Poklon, ve kterém jsem se rozhodoval, kudy zpátky - můj původní plán byl podél říčky Banjina do Poljane a známou cestou sejít do Opatije. Chvíli jsem si ale pohrával s alternativou pokračovat po hřebenu až k Orljak, což by bylo rozhodně mnohem náročnější. Udělal jsem proto kompromis - vylezl jsem si na první vrchol - Crkveni vrh a zjistil, že cesta není nic moc. Opět zarostlá a celkem fádní. Vrátil jsem se proto do sedla Poklon, kde jsem se vydal dolů směrem k údolí říčky Banjina.

Začátek údolí řeky Banjina.

Když nepočítám vrcholové části, tak tento úsek byl určitě nejhezčí ze všech mých výletů v parku Učka. Rozhodně nejlepší byl krátký úsek, kde se mi podařilo sejít z cesty a místo toho jsem pokračoval korytem řeky - je dost možné, že původně tu vedla oficiální cesta, protože na jednom místě byla špatně zřetelná turistická značka. Každopádně odměnou za trochu adrenalinu při slézání srázů, byla kaskáda několika krásných vodopádů. Po napojení na oficiální trasu jsem pak ještě prošel okolo pár zajímavých vodopádů, než jsem dorazil k parkovišti pod Pecnik. Zbytek trasy už pak byl prakticky stejný jako druhý den.

Trocha bloudění mimo cestu.

Nádherné vodopády.

Zpět na oficiální cestě.

Bezproblémové značení. 

Turistiku jsem si v Chorvatsku opravdu užil. Chorvati mají skvělé značení, ukazatele jsou na každé odbočce (škoda jen, že jen málokdy ukazují i čas, většinou pouze cíl a směr). V kombinaci s aplikací mapy.cz nebylo možné se někde ztratit. A to ani přes to, že aplikace občas ukazovala cestu i tam, kde žádná nebyla, nebo naopak silnici tam, kde byla pouze zarostlá pěšina. Příroda v okolí Opatije byla krásná. Nejspíše kvůli tomu, že jsem volil spíše opuštěnější cesty, neustále jsem potkával různá zvířata, nejčastěji sice myši a ještěrky (myslím, že to byly ještěrky, viděl jsem jen mizící ocasy, tak snad to nebyli hadi), ale občas i srnky. Trochu nepříjemné byly akorát všude se vyskytující pavučiny.

Záznam mé tůry na Vojak: 

Vegan

Nakonec jsem si poradil. 

Na rovinu, stravovat se jako vegan v Chorvatsku je oproti Čechám peklo. Už snídaně na hotelu byly celkem tragické. Na to, že hotel Adriatic se chlubí možností stravování se speciálními dietami, jediné, co jsem navíc mohl dostat byl "veganský" chleba, který mi na požádání přinesli. Vše ostatní pečivo prý veganské nebylo. Takže co se dalo jíst? Ze slaného jídla to bylo prakticky jen: suchý chleba (na vyžádání), suchary (klasické nebo rýžové), dušená zelenina (směs brokolice, květáku a mrkve) a čerstvá rajčata (žádná jiná čerstvá zelenina). Když jsem se ptal alespoň po másle bez mléka - prý nemají. Naštěstí to částečně zachraňovala nabídka sladkého: ovesné vločky, cornflakes, marmelády, ovoce, sušené ovoce, ale hlavně - mandlové mléko. Ne obyčejné sójové, ale mnohem lepší (a dražší) mandlové přímo od Alpro. Většinou bylo sice téměř prázdné, takže jsem musel požádat o novou krabičku, ale vždy ji přinesli.

Všude mají zajímavý zvyk - dávat
na pizzu jednu olivu. 

Co se týče stravování ve městě, to také nebylo jednoduché. Vzhledem k tomu, že na konferenci žádné občerstvení nebylo (což se mi zatím na žádné jiné konferenci nestalo), musel jsem něco vymyslet. Volba proto padla na dvě nejlépe hodnocené italské restaurace - podle rychlého prozkoumání menu typických místních restaurací bych si tam opravdu nic nevybral. První restaurace - Pizzeria Roko, ale z nabídky neměla nic, kromě pizzy. Zjistil jsem, že těstoviny si připravují vlastní a samozřejmě z vajec. Pizzu jsem si dal proto klasickou - Vegetarianu bez sýra, nicméně nadšený jsem z ní rozhodně nebyl. Asi mám jen štěstí, že doma máme vynikající pravou italskou pizzerii, jejíž majitel je Ital a navíc mají skvělou veganskou pizzu (upravená vegetariánská) s lilkem a grilovanou paprikou. Byl jsem docela zoufalý - týden na takovéto pizze bych rozhodně nepřežil.

Zeleninový salát a vynikající
brambory s mangoldem. 

Další večer jsem proto zkusil druhou restauraci - Ružmarin, která měla online menu. Nejprve jsem si zkusil nechat něco doporučit, ale po krátké diskuzi mě odkázali pouze na zeleninové saláty. Zkusil jsem se proto zeptat na přílohy, které jsem si předem vyhlédl v menu. A tentokrát to byla trefa přesně do mých chutí. Zeleninový salát byl samozřejmostí a k tomu vynikající vařené brambory se swiss chard (mangoldem). Netuším, zda se u nás dá koupit (určitě ale něco podobného ano), ale je to asi mé nové oblíbené jídlo. Opravdu vynikající kombinace. Tak mi zachutnala, že jsem si ji v průběhu týdne dal celkem 3x. Zbytek mého pobytu jsem se stravoval v Ružmarinu a vyzkoušel různé kombinace příloh - zeleninové saláty, grilovanou zeleninu, zmíněné brambory nebo polentu. Jednou jsem také zkusil pizzu - přišla mi o něco lepší než v Roko, ale o moc ne.

Došlo i na nákup zásob zeleniny. 

Obědy jsem řešil po česku - z vlastních zásob, případně co jsem nakoupil (opět jsem si vzpomněl na článek a poznámku o Češích - paštikářích). Jednou to tak byl chleba se zeleninou, jindy ovesné vločky s fíky, mandlemi a kakaem. Po jednom obědu se mi však udělalo špatně - část salátu, co jsem si koupil, byla totiž nějaká shnilá. Zbytek jsem radši vyhodil i s několika rajčaty, které se také zázračně rychle zkazily. Měl jsem trochu obavy o příští ranní běh, ale vše proběhlo bez problémů :)

Celkově tedy stravování v Chorvatsku celkem mizérie. V lokálních restauracích si člověk nevybere prakticky nic, asijské restaurace tu nemají a tak zbývá hlavně pizza. Je ale pravda, že ve větších městech typu Rijeka, Split atd. veganské restaurace běžně mají. V klasických supermarketech se dá koupit veganské pečivo a viděl jsem prodávat i různé výrobky od Alpro - ty byly ale bohužel pekelně drahé.

Závěr

I delfína jsem viděl. 

Po týdnu v Chorvatsku jsem domů dorazil dost vyřízený - přeci jen jsem za sebou měl naběháno přes 40 kilometrů a nachozeno přes 50 kilometrů s celkovým převýšením přes 3000 metrů. Navíc jsem přijel zrovna když se v Čechách výrazně oteplilo, takže jsem paradoxně přijel do většího tepla, než bylo v Chorvatsku. Chorvatsko byla určitě další zajímavá zkušenost - pro mě to byla hlavně země plná opaků. Od všeho trochu - hory, moře, krásná příroda, teplo, bouřky. A to samé platí i pro místní lidé - chladní, neochotní, bez zájmu, ale občas i přátelští a milí - tuto reputaci Chorvatům zachránila hlavně vynikající organizátorka konference, s kterou byla radost cokoliv pracovního řešit, a která byla v práci už od 6 hodin, takže jsme si ráno, když jsem vyrážel běhat, mohli vždy na chvilku příjemně popovídat. Chorvatsko zřejmě není země, ve které bych dokázal dlouhodobě žít, ale určitě je to země, kam se vždycky rád zajedu podívat, byť jen na chvíli.