VyKing Trail ½ Marathon 2017

Po fiasku z minulého roku, kdy se nám ve skupince spoluběžců podařilo zabloudit a prodloužit si tak trasu o 3 kilometry, jsem si chtěl letos napravit reputaci. V týdnu před závodem to však nevypadalo vůbec dobře. Bojoval jsem s nachlazením, takže s registrací jsem váhal až do posledního dne (středy). Nakonec jsem se rozhodl to risknout s tím, že si závod přinejhorším jen na pohodičku odběhnu. V pátek večer jsem ale zažil nezvyklý pocit - touhu vyhrát. Bylo mi tak jasné, že do závodu dám stejně všechno. 

Před závodem 

Pocit v pátek večer před závodem pro mě byl zajímavý a nový. Do této doby jsem si závody většinou užíval a občasné umístění na bedně pro mě byl příjemný bonus. Tentokrát jsem však věděl, že kdybychom se minulý rok neztratili, určitě bych se na bedně umístil. Tak proč nevyhrát letos? Zvlášť po tom, co jsem vyhrál Saar, který je tomuto závodu velice podobný. Natrénováno očividně bylo. 

Zázemí závodu*

Závod byl letos přesunut z konce listopadu na jeho začátek (prý kvůli lepšímu počasí) . A z počátku to vypadalo, že to bylo dobré rozhodnutí. Předpověď na víkend slibovala po opravdu mizerném týdnu relativně teplých a slunečných 12°. Ráno, když jsem vyrážel z Pardubic, to tak vypadalo - modrá obloha, bezvětří, prostě krásný den. To by však nebyl VyKing, aby něčím nepřekvapil.    

Už když jsem dorazil do Svratky, počasí úplně obrátilo. Bylo pod mrakem, vrcholky kopců byly zahaleny mlhou, foukal silný vítr a byla pořádná zima. Prostě prakticky stejné počasí, jako minulý rok. Takže místo plánovaných kraťasů opět dlouhé kalhoty, rukavice, šátek a letos dokonce i čepice.

Oproti minulému roku bylo zázemí závodu přesunuto k prostoru Svratecké hasičské zbrojnice, takže tentokrát bez vnitřních prostor. Naštěstí alespoň se stanem s přenosným vyhříváním, takže kde strávit předstartovní čas bylo jasné.

Závod 

Stoupání na Karlštejn*

Naštěstí jsem času před startem stejně moc neměl, takže jsme se chvilku pobavil s ostatními závodníky a pak se šel do auta převléknout a hurá na start. I pár minutová Honzova předstartovní rozprava mi však připadala extrémně dlouhá a úplně jsem během ní přestal cítit chodidla. Prvních pár kilometrů bylo proto opět záživných. Ty vedly až ke Karlštejnu do prudkého kopce. Nohám se samozřejmě klasicky nechtělo, takže jsem se propadl někam k polovině pole a pomalu se dral dopředu pouze na rovinatých úsecích.  

Před Karlštejnem jsme zaběhly do husté mlhy, s viditelností kolem 50 metrů. Měl jsem úplné deja vu. Vypadalo to naprosto stejně jako minulý rok. Tak jen nezabloudit. Klesání z Karlštejna bylo příjemné a oproti minulému roku mi nepřišlo tak rychlé - nebo jsem si zvykl. Následující stoupání na Zkamenělý zámek mi už tolik nevadilo. Kolega přede mnou jednou uklouzl, tak jsem se jen zeptal, zda je ok a běželo se dál. Na vrchu však dva kolegové začali zmatkovat kudy dál, tak jsem jim zkušeně ukázal cestu a oba je předběhl. Tím jsem se dostal na 5. místo, což jsem však nevěděl - před sebou jsem místy viděl jen jednoho běžce, ale ve vzdálenosti tak minimálně 300 metrů. Ostatní byli nedostižně fuč.  

Seběh ze Zkamenělého zámku byl kromě jednoho spadlého stromu také bez problémů a na následující cestě jsem zkušeně správně odbočil vlevo - ne jako minulý rok, kdy jsme se v tomto místě na 15 minut zamotali a Zkamenělý zámek si přitom vyběhli ještě jednou. To nejhorší mám snad za sebou, myslel jsem si, ale už na následujícím rozcestí na Milovských perníčkách jsem znejistěl. Neměla tu být první kontrola? Honza nám na startu říkal na rozcestí před Čtyřmi Palicemi. Raději jsem proto asi půl minuty počkal na dalšího běžce. Potvrdil mi, že by to mělo být až dál, a tak jsme pokračovali. Opravdu to bylo až na dalším rozcestí, uf.

Krásná příroda závodu*

Kolem Čtyřech Palic jsem pokračoval na stejné pozici. Tempo bylo pomalejší, protože terén byl samý kámen a kořen a vše samozřejmě slušně klouzalo. Pořádně jsem se tak zase rozběhl až za rozcestím Plaňkovka, kde začínala široká lesní cesta klesající až do Křižánek. V tempu 3:50 min/km jsem si tak tady relativně odpočinul :) 

Následoval však nejobávanější úsek a to asi 3 kilometrové stoupání s 200 metrovým převýšením na Devět skal. Původně jsem plánoval, že cestou musím vymyslet, na co se soustředit, abych to tolik nevnímal. Kilometry však uběhly rychleji, než jsem čekal, takže jsem samozřejmě nic nevymyslel. 

Následovala klasická směs zoufalých pocitů:

"Proč se sakra takhle honím?"
"Nestačilo mi vyhrát Saar challenge?"
"Proč si jen nezajedu do přírody sám a nezaběhnu si podobnou trať pohodovým tempem?"
"Závodit v téhle zimě je blbost."
"Za mnou nikoho nevidím, tak proč kousek nejít?"
"Myslíš si, jak jsi dobrý a teď tady málem brečíš, že už nemůžeš."
"Tak to vzdej a kousek jdi, co se stane? Tak tě někdo doběhne no."

Ne zrovna nejlepší počasí*

A tak dále a tak dále. Nějakým zázrakem jsem však pokračoval dál. Do chůze jsem přešel jen na pár úsecích v tom nejprudším stoupání, kde jsem tím však neztratil prakticky nic. Dokonce u spadlého stromu, kde mě pouštěla jedna rodina jsem se snažil ho oběhnout tak rychle, že jsem přitom spadl a po čtyřech pokračoval dál - trochu to odneslo odřené koleno. Slečna mi však dodala novou krev do žil, když mi řekla, že jsem pátý. To na jednu stranu bylo skvělé, na druhou to však na bednu moc nevypadalo, i když jsem vůbec nevěděl, kdo je přede mnou.

Za chviličku jsem se konečně ocitl na vrcholu Devíti skal, kde byla druhá kontrola a jediná občerstvovačka. Dobrovolník mi sdělil, že na bednu mi chybí asi 3 minuty a na čtvrtého závodníka dvě. Bylo tak prakticky rozhodnuto. Dohnat takovou ztrátu by byl zázrak. Na druhou stranu za mnou jsem nikoho neviděl už od Čtyř Palic. Byl jsem si proto relativně jistý, že na tomto pořadí bych mohl doběhnout. 

Závěrečný seběh*

Začal jsem přemýšlet, že by to na bednu mohlo dát, alespoň na takové třetí místo. Vše bude záležet na kategoriích běžců přede mnou. Seběh z Devíti skal jsem si už užíval, i přes časté kamenité úseky. S respektem jsem přeběhl úsek, na kterém jsem na loňském Saar zakopl a bez problémů pokračoval po modré značce dál až na konec lesa. Tam následovalo opět znejistění. Mělo tu být rozcestí, na kterém byla poslední kontrola a odbočka na zelenou turistickou značku. Věděl jsem, že by to mělo být na kraji lesa, ale už jsem se blížil k prvním domům vesnice Herálec a stále nic. Vzpomněl jsem si na výklad trati, kde nás Honza varoval, že pár lidí pravidelně běhá až do Herálce a pak se musí nepříjemně vracet do kopce. To bych opravdu nerad.

Naštěstí rozcestí jsem neminul - bylo až na kraji vesnice. Chvilku jsem však hledal označovací kleštičky, které ležely v trávě. Pak už následoval poslední kopec. A ten opravdu bolel. Převýšení sice bylo méně než 100 metrů, ale nohy už měly dost a při každém stoupání pekelně bolely. Jen s posledními silami jsem zvládl běžet a odpočítával pomalu každý metr. Konečně na vrchu jsem věděl, že mám vyhráno - teď už jen seběh do cíle.

Místo brodu

Těsně před posledním rozcestím - "U Nebožtíka" jsem však zazmatkoval. Na trase byli fáborky, šipky a pásky značící odbočku vlevo. O jedné takové nám Honza při výkladu trati říkal, ale ta měla být až na louce před Svratkou a navíc doprava. Na dlouhé přemýšlení však nebyl čas, a tak jsem odbočil. Myslel jsem, že mě trasa zavede na žlutou značku, ale místo toho jsem skončil na nějaké lesní cestě. Došlo mi, že to je zřejmě trasa krosu a že jsem měl zůstat na turistické značce. Po široké lesní cestě jsem se proto vrátil zpět a trochu naštvaně pokračoval dál. Vypadalo to však, že mě nikdo nepředběhl - zase tak velké zdržení to nebylo.

V cíli

Před výběhem z lesa jsem začal v protisměru míjet běžce z krosové trasy a další odbočka mě zase zmátla - odbočovala sice doprava na louku, ale stále se mi nezdálo, že by to byla ta správná. Po cestě jsem proto pokračoval dolů až jsem konečně dorazil k té správné - opravdu byla vzorně označena názvy všech tratí (kros, trail 21, trail 42). Tak už jen seběh po louce, při kterém jsem ještě předběhl dva závodníky z krosového závodu a pak jsem si přes lávku doběhl do cíle - brodit se mi opravdu nechtělo, i když bych si tím mohl oficiálně zkrátit trasu prý o celých 250 metrů.

Vyhlášení

Letos nic pro vegany

Byl jsem spokojený, že jsem do závodu dal opravdu vše a umístění jsem neřešil - chtěl jsem se nechat překvapit, takže jsem po výsledcích nepátral. Po převlečení na hulváta na parkovišti (letos žádné sprchy) a vypití půl litru horkého čaje jsem šel k cíli tleskat dobíhajícím závodníkům. Poté jsem se na chvíli vrátil k brodu podívat se, zda někoho neuvidím brodit. Bylo už ale dost pozdě, a tak jsem měl možnost vidět brodit jen jednoho krosaře - ostatní už těch pár ušetřených vteřin zřejmě neřešili. Pokecal jsem proto s oficiálním fotografem, který také nadával na počasí - oproti závodu horských kol jsme však prý měli ještě krásné počasí - oni v silném dešti nadávali podstatně více.

První místo!*

Následně jsem došel zkontrolovat občerstvení, kde se potvrdili mé obavy. Výběr ze dvou polévek: gulášové, nebo vývaru a k tomu klobása s chlebem. Veganského tentokrát opravdu nic. Ani druhý kupon - na čaj se zákusky nebyl o nic lepší. Kupony jsem proto přenechal závodníkům z pardubické Retia, kteří ještě čekali na svého kolegu, co se dal na maratonskou trať - tomu se budou hodit. Vrátil jsem se proto do auta, kde jsem měl připravený svůj nouzový oběd - tortilu, patifu a okurku.

Pak už jsem konečně zamířil k výsledkové listině a zůstal jsem zírat - první místo v kategorii a luxusní čas 1:37:33 (na hodinky jsem se ani nedíval)! Na to, že trať měla o 200 metrů větší převýšení, než Saar, skvělý výsledek. Čekání na vyhlášení však bylo snad náročnější než celý závod - neuvěřitelně jsem mrzl a litoval, že sebou nemám zimní bundu. A vyhlašování bylo opravdu dlouhé - nejprve 5km, pak 10km, a pak až konečně my.

Shrnutí

Stylová účastnická medaile*

VyKing je skvělý závod. Přesto má své chybičky - ta hlavní je navigace. Na první pohled na ní není nic těžkého - skoro celá trasa vede po modré turistické značce - jen začátek a konec vede po jiných barvách. Přesto jsou místa, kde se dá zabloudit, a hlavně mísící se značení krosových vzdáleností je často opravdová podpásovka. To mi potvrdil záznam aplikace strava flylabs, kde je krásně vidět, kolik lidí na konci závodu zabloudilo, nebo rovnou trasu úplně popletlo. Ceny letos byly také nijaké (piva a krabička na nářadí, pro další umístění pak lampa a lopatka) a medaile se mi moc nelíbily - i když účastnickou snad letos použiji při pečení :) No a občerstvení raději nekomentovat.

Na druhou stranu jen kvůli trati se na závod budu rád vracet. Příroda kolem Svratky je prostě skvělá. A to i přes náročný profil a obvykle mizerné počasí. Tato kombinace faktorů zaručuje, že o opravdovou výzvu je vždy postaráno a název závodu vyking je tak plně zasloužený (v obou jeho významech).

Oficiální výsledky. 

* Obrázky převzaty z oficiální galerie závodu.