Ravenglass and Eskdale Railway

Můj letos poslední víkend v Lancasteru mně ještě stále chyběl jeden výlet, který jsem pořád odkládal. Návštěva ikonické úzkokolejné železnice v údolí Eskdale. Ta je s rozchodem pouhých 38 cm přesně o polovinu užší než naše česká verze u Jindřichova Hradce. Vláček je tak opravdu miniaturní, a hlavně je tažen plně funkční parní lokomotivou! A to vše v jednom z nejhezčích údolí Lake District v těsné blízkosti nejvyšších hor včetně Scafell Pike a Sca Fell. Plánoval jsem se svézt celou 11 kilometrů dlouhou trasu, a protože jsem neměl moc času, místo těchto vrchů se pouze projít zpátky. Údolím po cyklotrase Eskdale Trail s odbočkou na menší hřeben a kopec Muncaster Fell.   

Maják připomínající monument 

Dolní stanice trasy vláčku - Ravenglass se nachází v nejzápadnější části Lake District. Do této oblasti se autobusy dostat nedá a já tak musel poprvé využít vlak. Nejprve z Lancasteru do Barrow-in-Furness a tam přestoupit na vlak směr Carlisle. Z Lancasteru jsem vyrazil vlakem v 7:33 a protože jsem se těšil na několik mostů, přes které budeme projíždět, dokonce jsem vydržel neusnout. Cestou do Barrow mě čekaly hned dva - za vesnicí Arnside (který jsem několikrát fotil minulý rok) a poté před městem Ulverston. Oba mosty vedou přes zátoku Morecambe Bay, takže jsou pořádně dlouhé a je z nich vidět panorama hor v Lake District.

Úplný Orient Express

Cestou jsme minuli Hoad Monument - maják připomínající věž z roku 1850 stojícím na kopci Hoad Hill [1]. Kousek před Barrow jsme pak projeli okolo ruin druhého nejbohatšího kláštera v Anglii - Furness Abbey [2]. Bohužel jsem ho v těch několika málo vteřinách nestihl vyfotit, tak alespoň pár fotek z internetu. V Barrow, které je známé výrobou lodí a jaderných ponorek, a také jednou z největších mořských větrných farem na světě [3], jsem přestoupil do opravdu netradičního vlaku. Lokomotiva byla klasická, ale vagóny musely pocházet z muzea. Zato však byly stylové a pohodlné - prostorné sedačky byly uspořádány okolo velkých stolů a laděné do modré barvy. K tomu jízda ikonickou tratí Cumbrian Coast Line [4] podél pobřeží na jedné straně a s ubíhající krajinou Lake District na druhé. Připadal jsem si jako v nějakém laciném Orient Expressu. 

Nádraží úzkokolejky

Problém nastal až při vystupování. Už když jsme vyráželi z Barrow, slečna průvodčí hlásila, že kdo bude mít problém otevřít dveře, ať se na ní neváhá obrátit. Doufal jsem, že si poradím, ale když jsem ke dveřím dorazil, bezradně jsem zůstal zírat. Žádná klika, prostě nic. Dobře, asi stačí pořádně zatlačit. Zatímco vlak zastavoval, zkoumal jsem návod na otevření dveří, co vysel nad okénkem. Počkat na odblokování, pak stáhnout okénko a zbytek už jsem nepochopil. Myslel jsem si, že se jedná o nějaký nouzový postup otevírání. Proč bych měl jinak stahovat okénko? 

Vlak zastavil, pojistka cvakla a já začal tlačit. Nic. Starší gentleman za mnou se ihned prodral dopředu, že to musím jinak. Zkušeně stáhl okénko, mříží prostrčil ruku ven a začal šmátrat kliku. Nevěřícně jsem koukal. Mezery mezi mříží nebyly moc široké a vyklonit se proto nedalo. Poslepu najít a otevřít kliku, to bych opravdu nedal. Každopádně gentleman byl zřejmě zvyklý, protože po chvilce kliku nalezl a dveře otevřel. 

Přistavené vagónky

Na nádraží jsem přešel lávku a dorazil k maličké točně úzkokolejné trati a nástupišti, na kterém už byly přistaveny vagónky mého vláčku. Koupil jsem si jednosměrný lístek (za 8.20 GBP) a zbytek času do odjezdu strávil v přilehlém muzeu. Moc toho k vidění nebylo, ale alespoň jsem se dozvěděl, jak místní úkokolejka vznikla. Pro dopravu železné rudy z místních dolů. V areálu se také nachází dva odstavené vagóny upravené k ubytování (jedná se o vagóny klasické velikosti). Pak už jsem zaslechl funění parní lokomotivy, tak jsem rychle doběhl ke kolejím, abych akorát stihl její příjezd a připojení k vláčku. Lokomotiva díky miniaturním rozměrům vypadala, jako dětská hračka, kterou jsme si měli možnost detailně prohlédnout.

Naše lokomotiva

Následovalo strategické rozhodnutí, kam se posadit? Dopředu, doprostřed, nebo až dozadu? A jaký typ vagónku zvolit? Otevřený, uzavřený, nebo kompromis? Počasí sice vypadalo dobře, ale v Lake District člověk nikdy neví. Zvolil jsem proto první vagón, který byl bez oken, ale se stříškou. Lokomotiva zahoukala a konečně jsme vyrazili. Tedy nejprve se ozvalo pouze funění, a než se lokomotiva dala do pohybu, mohlo to trvat tak půl minuty. I potom jsme ale nejeli rychleji než krokem. Všude kolem nás se vznášela pára a padaly kapky vody. Pára mi svoji sirnou vůní připomněla sopky v Indonésii. Pak už lokomotiva přidala a následovala krásná projížďka údolím.

Cesta údolím Eskdale Valley

Asi nejhezčí byla hned první stanice - Muncaster Mill. Byl to krásně upravený mlýn do podoby moderního bydlení, s udržovanou zahradou a zasklenou terasou, na které právě majitelé snídali. I přes houkání naší lokomotivy však od snídaně ani nevzhlédli, i když jsme od nich projížděli ve vzdálenosti pouhých pár metrů. Zřejmě už jsou zvyklí a nejedná se pro ně o nic zajímavého. Úplně stejně jsou na tom i místní ovce, protože ve stanici Irton Road se příliš nevzrušovaly uhnout z kolejiště. To byla také první stanice, kde jsme stavěli - v údolí se sice nachází stanic více, ale vláček zastaví, jen pokud na nich někdo čeká, případně pokud si někdo nekoupil lístek až na konečnou. Tady jsme také minuli vláček směřující opačným směrem - ten však byl tažen dieslovou lokomotivou (pár takových během dne jezdí, ale většina je parních - rozpis lze najít na oficiálních stránkách).   

Eskdale Trail a další branka

Celá cesta do Dalegarth zabrala asi 45 minut, a i přes to, že jsem se pořádně oblékl a vláček nejel moc rychle, jsem se těšil až rychlým krokem vyrazím a trochu se zahřeji. Po příjezdu do konečné stanice jsem však ještě počkal, protože strojvůdce začal lokomotivu otáčet, což bylo také kouzelné. Stačí se trochu opřít a je to. Jakmile lokomotivu obrátil, ihned jsem vyrazil. Času jsem rozhodně neměl nazbyt a cestou jsem ještě chtěl udělat pár fotek vláčku na trase.  

Cesta Eskdale Trail byla skvělá. Vedla podél řeky, převážně lesy a občas po loukách a pastvinách. Jen jako cyklotrasu bych ji určitě neoznačil. Možná tak pro horská kola - občas vedla přes menší skalky nebo kameny. Hlavně by mně ale vadilo neustálé slézání z kola u každé branky mezi pastvinami. Ta se musí otevřít a znovu zavřít a zajistit. A na trase jich rozhodně nebylo málo. Což je však v Anglii klasika.

Vláček v Eskdale Green

I přes moji průměrnou rychlost přes 5 kilometrů v hodině mi začalo být jasné, že vláček až u zastávky v Irton Road nestihnu a ke kolejím jsem proto odbočil už za kempem Fisherground. Tam jsem se ale dostal na soukromý pozemek a zjistil, že až ke kolejím se nedostanu. Musel jsem proto pokračovat po silnici až k zastávce Eskdale Green. Ve vzdálenosti asi pár set metrů jsem zaslechl houkání vláčku, a tak jsem si hezky zasprintoval. Takže mi i konečně bylo teplo. Doběhl jsem to jen tak tak, zato jsem však k mému překvapení stihl oba vláčky - jak ten směřující nahoru, tak dolů.

Další překážka na cestě

Jakmile vláčky projely, pokračoval jsem dál a místo vracení se na Eskdale Trail jsem to vzal rovnou zkratkou k začátku hřebene. Cesta začala být klasicky rozbahněná, ale více mě znervózněla varovná cedule, že na následující pastvině se nacházejí býci a mladá telata, takže člověk má být opatrný. Naštěstí tam byly jen ovce. 

Hned na začátku stoupání se cesta změnila na klasické bažiny, bahno a vodu. Však už to znáte. Tentokrát mi to bylo trochu více jedno než obvykle, věděl jsem totiž, že toto je pro mé boty finální cesta. Přesto má ale člověk určitý pud sebezáchovy a do úplného bahna se mu šlápnout nechce. Možná to bylo těmi čistě vypranými kalhotami.

Vrchol Muncaster Fell

V jednom místě mi klasicky bota zahučela v bahně. Nevím, zda mě Lake District vytrénoval nějaké super reflexy, ale dříve, než celá pravá bota zmizela, stihl jsem ji vytáhnout - prudký pohyb ale samozřejmě znamenal kompletní nahození levé nohavice bahnem. Možná to ale nebylo super reflexy, ale jen tím, že bahno mělo hustší konzistenci než posledně - bylo takové tmavší. 

Snažil jsem se jít rychle, jak to jen šlo, ale GPS opět zlobila a já tak po nějaké době zjistil, že jsem mimo hlavní trasu a místo toho pokračuji na bezejmenný kopec. Nebyla to příliš velká zacházka, ale vysvětlovala, proč místy téměř nevidím cestu. Každopádně z tohoto vrcholu bylo hezky vidět zpět do údolí, což dále už nebylo. 

Výhled na východní hřeben a Sca Fell

I na oficiální cestě jsem pak stejně asi dvakrát bloudil a musel se kousek vracet. A v jednom místě vedoucím na pokraji kamenné zdi jsem po ní musel lézt, abych se vyhnul opravdu hlubokému bahnu. Byl jsem překvapený, jak precizně jsou kameny poskládány, takže opravdu pevně drží - jinak bych se už válel v bahně.

Když jsem konečně dorazil na nejvyšší vrchol hřebene - Muncaster Fell (227 m.n.m.), zbývala mi do odjezdu vlaku pouhá hodina. Skoro jsem se proto ani nezastavil a dolů polo-rychlým krokem, polo-během pokračoval. A tady mě Lake District konečně dostal - noha mi po mokré trávě ujela a já letěl k zemi. Alespoň jsem si ale pod sebe stihl dát ruce, takže jsem vyvázl s čistým oblečením. Jeden pád za celou dobu mého pobytu je dobré skóre, to beru.

Roman Bath House

Trochu zpomalit jsem si však stejně dovolil až u plesa Muncaster Tarn, u kterého se napojovala cyklotrasa. Je až nepopsatelné, jak úžasný pocit jsem měl z toho, dostat se zase na pořádnou cestu. Kolem zámku Muncaster (který ale bohužel bez zaplacení vstupného do zahrad není vidět) jsem pokračoval dolů až k ruinám římských lázní (Roman Bath House) postavených v roce 130. Se svojí výškou téměř 4 metrů patří mezi nejvyšší římské ruiny v severní Anglii [5]. Od ruin už to bylo k nádraží pár minut a mně tak zbyla rezerva asi 6 minut. To tedy bylo těsné. Cesta vlakem už byla bez problémů - tentokrát jsme jeli klasickým moderním a i pěti-minutový přestup v Barrow jsem stihl. Doma jsme pak (samozřejmě po mém osprchování se) vyrazili do města na večeři - strávit můj poslední večer v Lancasteru. Myslím, že "léta" v Lake District jsem si pro letos užil dost.

Nádraží v Ravenglass

Detail lokomotivy

Otáčení lokomotivy v Dalegarth

Eskdale Trail

Pohoří s vrcholem Sca Fell

Opět vidím cestu

Lezení po zdi

Rodinka

Pobřeží

Zdroje a odkazy

[1] David Ross, "The Hoad Monument", [online].
[2] Visit Cumbria, "Furness Abbey", 2016 [online].
[3] Wikipedia, "Barrow-in-Furness", 2017 [online].
[4] Cumbrian Coast Line, "Welcome", 2008 [online].
[5] English Heritage, "Ravenglass Roman Bath House", 2017 [online].