Helvellyn

Druhá šance zkusit vylézt Helvellyn (950 m.n.m.) - třetí nejvyšší horu Anglie - se mi naskytla hned další sobotu. Výborná předpověď byla v tomto případě nutností, protože jsem se na vrchol chystal tou nejznámější, ale také nejnebezpečnější cestou - přes Striding Edge. Jedná se o skalnatý hřeben s trochou lezení, který má na svědomí několik smrťáků - většinou právě kvůli špatnému počasí (a dost často navíc v zimě). Protože jsem tentokrát měl dostatek času, z vrcholu jsem plánoval pokračovat na západ a přes vesnici Grasmere se projít okolo dvou jezer - stejnojmenného Grasmere a Rydal Water. 

Výhled na Ullswater

Do Patterdale jsem se dostal klasicky - prvním autobusem 555 do Kendal, tam přestup na 508 do Penrith. Z Patterdale, konkrétně zastávky hotel, jsem proto vyrážel opět v 10:20. Rovnou jsem se napojil na známou cestu mezi pobřežími označenou jako "Coast to Coast Walk". Jedná se o 190 mil dlouhou cestu, kterou navrhl kdo jiný, než samotný Wainwright v roce 1973. Cesta vede ze St Bees na západním pobřeží do vesničky Robin Hood's Bay na východním pobřeží a cestou protíná tři národní parky - Lake District, Yorkshire Dales a North York Moors. Celá trasa se pak dá rozdělit na úseky, které se podle kondice a rychlosti dají projít za 2 - 3 týdny. Wainwright doporučoval trasu rozdělit na 12 úseků, takže s dvěma dny pauzy to vychází na ideální dvoutýdenní "dovolenou" [1].

Stoupání

Hned první úsek cesty mě příjemně překvapil - čekal jsem silnici, ale místo toho to byla horská pěšinka mezi loukami s menšími skalkami a hustými kapradinami. Po asi kilometru se však hlavní trasa odpojovala a začala pastvinami klesat dolů do vesnice. Protože tráva byla po ránu ještě dost mokrá, rozhodl jsem se to risknout a místo toho jsem pokračoval po pěšině horní cestou. Tou se šlo příjemně a brzy se objevil výhled na Ullswater. Pěšina se pak asi o kilometr dále napojila zpět na hlavní cestu, která už v těchto místech vedla po silnici - ne však na dlouho. I přes to byl pro mě tento asi 300 metrový úsek malým zázrakem - vedl totiž opravdovým lesem. Ta vůně mokrého lesa mi ihned připomněla Čechy. To se tady prostě jen tak nezažije. Paráda.

Tašky s kamením

Na následující odbočce, kde se hlavní trasa dělí na dvě - údolím, nebo nahoru přes Helvellyn, jsem ze silnice odbočil přes pole a poté už kamenitou cestou podél svahu začal stoupat nahoru. A jednalo se o slušné stoupání umocněné tím, že člověk hned zezdola viděl cestu daleko dopředu. Takže věděl, co ho čeká. Stoupání bylo sice dlouhé, ale naštěstí ne nijak prudké. Stejně jsem si ale brzy musel sundat jak bundu, tak svetr, a dokonce i druhé triko, takže jsem letos asi poprvé šel pouze v tričku s krátkým rukávem a ještě mi bylo teplo! Neuvěřitelné.

To se změnilo asi v 500 výškových metrech, kde se znatelně ochladilo, ale kvůli pokračujícímu stoupání to stále nebylo na oblékání se. V tomto místě už jsem měl na dohled můj první cíl - rozcestí "Hole-in-the-wall" (díra ve zdi). Cesta v tomto místě byla právě v rekonstrukci - první část byla nově opravená, podél dalších asi 200 metrů byly rozmístěné obrovské "nákupní" tašky plné kamenů, které jsou používány na opravy. Docela slušné, kolik toho takové tašky unesou.   

Rozcestí Hole-in-the-wall

Na rozcestí jsem přelezl dírou ve zdi a konečně poprvé uviděl vrchol Helvellyn a hlavní atrakci trasy - Striding Edge. Kromě toho byl krásně vidět i Ullswater a brzy také pleso Red Tarn. V tomto místě se připojovala trasa z Glenridding, což je druhá nejoblíbenější varianta, jak se dostat na Helvellyn přes Striding Edge. Kvůli tomu lidí opět podstatně přibylo. Někteří ale volili o něco jednodušší trasu na vrchol - přes severnější Swirral Edge. Bohužel chvilkami začalo lehce mrholit, a hlavně zde podstatně zesílil vítr, takže jsem se brzy začal zase oblékat. To už jsem ale dorazil k hřebeni Striding Edge.

Striding Edge 

První úsek Striding Edge

První část hřebene byla skvělá - většina lidí totiž nešla přímo po jeho skalnatém okraji, ale lezení se raději vyhnuli chůzí po níže položené pěšince, která skálu obcházela po severním okraji. Díky tomu jsem si zde lezl prakticky sám. Zatím se nejednalo o nic těžkého, a proto mě dost překvapil památník Dixon Memorial připomínající místo, kde koncem listopadu roku 1858 zemřel Robert Dixon z Patterdale. Zřejmě na podobném místě už před ním v roce 1805 zahynul i Charles Gough, který má památník až těsně pod vrcholem. Jeho příběh má však i světlejší stránku - i přes to, že jeho tělo se našlo na břehu plesa až po třech měsících, jeho pejsek Foxie byl stále naživu. I když mezitím porodil štěně, které bohužel nepřežilo [2]. Místo sice nevypadalo nijak zrádně, ale jsem si jistý, že v zimě a silném větru to musí vypadat jinak.

Závěrečný sestup 

Nehod na Striding Edge však neubývá ani v dnešní době. Teprve později jsem se dočetl, že tento prodloužený víkend byl na nehody také bohatý. V neděli (den po mém výstupu) zde po 200 metrovém pádu zemřel 54-letý muž a v pondělí (byl svátek) prý téměř na stejném místě spadl další muž i se svým psem. Ti však oba přežili a byli letecky dopraveni do nemocnice v Newcastle - muž ale v kritickém stavu. Záchrana vrtulníkem prý ale kvůli počasí byla extrémně náročná. Aby toho nebylo málo, v sobotu pak záchranáři vyráželi za ztraceným otcem s dcerou. A také ke dvěma zraněným bikerům [3]. Ale k tomu se ještě dostanu později. Každopádně Striding Edge je zrádné místo a jen mezi roky 2009 - 2014 má na svědomí 8 životů [4]. V současnosti se proto diskutuje, zda ho neomezit na nutnost najmout si horského vůdce a také přidat značení [5]. Proti nutnosti chůze s průvodcem je však dokonce i velitel zasahujících záchranářů z Patterdale - podle něj se jedná o nešťastné události, které se mohou přihodit prakticky kdekoliv a žádný vůdce by jim tak nedokázal zabránit. 

Red Tarn ze Striding Edge

Po hřebeni jsem pokračoval dál až k závěrečné části, kde už se napojovala i spodní trasa - toto místo je považované za jedno z nejnebezpečnějších, protože se musí slézt asi 7 metrů vysoká skála. Z toho důvodu bylo místo pěkně ucpané a přede mnou čekalo asi 10 lidí. Nedalo se dělat nic jiného než čekat (a fotit). Když jsem se dostal blíž ke skále, zjistil jsem, že slézt se dá po levé, nebo pravé straně hřebene. Přičemž prakticky všichni čekali na levou stranu. Prý je o něco jednodušší. Nevím, přišlo mi to téměř nastejno. Každopádně dvě dívky přede mnou se pustily do slézání pravé strany a já je místo čekání ve frontě následoval. Kromě pár uvolněných kamenů a trochu bahna se nejednalo o nic těžšího, než je běžné například v Tatrách. Pravda, tam by pravděpodobně nechyběly řetězy, ale stejně. 

Helvellyn

Mraky začínají zahalovat výhled

Poté už následoval závěrečný úsek výstupu - prudkého stoupání převážně sutí mezi skálami. I v tomto místě se táhla šňůra turistů, takže postup byl pomalý. Alespoň ale bylo stále co fotit. To se bohužel rychle změnilo s tím, jak nás obklopily mraky. Ty se začaly rovnoměrně rozprostírat od hranice asi 850 výškových metrů. V mlze jsem brzy dorazil na vrchol, ale už nebylo vidět dál než na pár desítek metrů. Protože tedy nebyl žádný důvod se tady déle zdržovat, pokračoval jsem rovnou dolů. Kousek pod vrcholem jsem minul kamenný kříž, kde se ukrýval a obědval dav lidí a o pár metrů dál pak památník přistání letadla. To je další zajímavý příběh - 23. prosince 1926 se dvěma letcům, kteří startovali z Lancasteru, podařilo po dvou odvolaných pokusech přistát necelých 30 metrů od začátku Striding Edge. Protože se však jednalo o neplánované přistání, oproti předchozím pokusům tu na ně nečekal nikdo, kdo by jejich úspěch přivítal. Letcům se pak po menších komplikacích podařilo opět vzlétnout a po zastávce na dotankování ve Windermere doletěli úspěšně zpět do Lancasteru [6].

Pod vrcholem v mracích

Cestou v mlze jsem si uvědomil, že orientace v těchto podmínkách může být opravdu problém. Tedy bez mapy. Pořád si nejsem jistý tím, jak by mi pomohl kompas. Každopádně trefit správnou cestu s mapami a GPS nebyl problém. Rozhodně jsem však měl k počasí respekt. Když jsem si o týden později přečetl o ztraceném otci s dcerou, vůbec mě to nepřekvapilo. Dalším problémem zde je také často chybějící telefonní signál. To je pro mě, jakožto Čecha něco nepochopitelného. Jasně že rozloha UK je s Čechami nesrovnatelná, ale na druhou stranu terén mi tu nepřijde nijak zvlášť komplikovaný - všechny kopce jsou prakticky holé a většinou ne extrémně prudké. Každopádně žádné vysílače na kopci jsem tady neviděl.

Opět zhruba v 850 metrech jsem se dostal pod mraky a konečně jsem tak začal něco vidět - konkrétně výhled na západní a jižní část Lake District. Tady jsem také potkal odpočívat dva bikery na horských kolech. Článek [3] zmiňoval dva zraněné jezdce, jednoho s hlubokou tržnou ránou na noze a druhého se zraněnou kyčlí, tak doufám, že to nebyli oni. Každopádně jezdci na horských kolech jsou tu šílení.

Grisedale Tarn

Kolem vrcholů Nethermost Pike, High Crag a Dollywaggon Pike jsem pouze prošel po hlavní cestě - když jsem se pokoušel odbočit na poslední z nich, cesta mi po chvíli zmizela, tak jsem se raději vrátil na hlavní cestu, která vrchol obchází. I z hlavní cesty se brzy objevil známý pohled na pleso Grisedale Tarn. K němu jsem začal klikatou cestou sestupovat. S ubývající výškou se zase oteplilo a já se u hladiny plesa zastavil na rychlou svačinu, než jsem pokračoval v sestupu. Na následujícím rozcestí se cesta "Coast to Coast Walk" opět dělí na dvě - hlavní spodní trasu, vedoucí údolím (šel jsem minulý rok) a vrchní. Letos jsem chtěl zkusit tu druhou, ale vypadala dost rozbahněná a po letmé kontrole mapy to vypadalo, že vede podél potoků a loukou. Raději jsem tedy neriskoval a zvolil ověřenou cestu údolím. Ta protíná několik potůčků s menšími či většími vodopády, které díky nedávným srážkám byly plné vody. Občas se voda valila i po cestě, ale díky kamenům to nebyl větší problém.  

Grasmere, Rydal Cave a Rydal 

Jezero Grasmere 

Na hlavní silnici a potenciální zastávku autobusu jsem dorazil v 15:10 - kdybych býval stejně rychle šel minulou sobotu, jak jsem měl v plánu, autobus bych stihl s asi 15 minutovou rezervou. Tentokrát jsem však domů nespěchal, a tak jsem pokračoval do Grasmere. Ten jsem jen rychle proběhl - po Winderemere a Ambleside je to asi nejvíce turistické městečko, takže nic zajímavého. Místo toho jsem se po cyklotrase vydal kolem jezera Grasmere. Tato široká cesta byla skvěle upravená v podobě malých kamínků a je vhodná například i pro kočárky. Cesta by v této podobě měla prý vést až do Ambleside a jedná se tak o ideální nenáročnou procházku pro všechny věkové kategorie. Jediným problémem tak jsou davy turistů. Většina lidí naštěstí obcházela pouze jezero Grasmere a dále už nepokračovala. Já navíc za pláží na konci jezera z této hlavní cesty odbočil.

Rydal Cave

Stoupající pěšinou nad druhým z jezer - Rydal Water, jsem pokračoval k jeskyni Rydal Cave, která se nachází v severní stěně kopce Loughrigg Fell. Jedná se o pozůstatek lomu na těžbu břidlice, který je starý více než 200 let [7]. Jeskyně má tvar amfiteátru a v současnosti je její větší část zaplavená mělkým jezírkem plným rybiček. Do jeskyně se dá pohodlně přeskákat po kamenech, nebo přelézt po její pravé straně. Z jejího ústí je pak krásný pohled dolů do údolí. Na tomto místě jsem se tak rozhodl strávit zbývající čas do odjezdu mého autobusu. Zastávka Rydal Church je totiž od jeskyně vzdálena jen asi 15 minut klidným tempem. Tento výlet se tak stal letos oficiálně mým prvním výletem do Lake District, při kterém jsem nezmokl! Těch pár kapek při mrholení ani počítat nemůžu :)

Už ze silnice byla vidět cesta nahoru

Pohled zpět na Patterdale

Stoupání k Hole-in-the-wall

Lezení na Striding Edge

Zácpa před závěrečným úsekem

Západ Lake District

Údolí vedoucí zpět k Patterdale

Grisedale Tarn

Jezero Rydal Water

Zdroje a odkazy

[1] The Wainwright Society, "The Coast to Coast Walk", 2016 [online].
[2] T. Garofalo, "The Dixon Memorial", 2009 [online].
[3] News&Star, "Man dies after falling 650ft on Striding Edge", 2017 [online]. 

[4] S. Manley, "Striding Edge death was an accident 'in the purest sense', coroner says", 2014 [online].
[5] BBC, "Helvellyn deaths spark safety calls", 2015 [online].
[6] The Guardian, "Aeroplane lands on Helvellyn", 2015 [online].
[7] G. Hadden, "Rydal Caves During Grasmere Circular Walk", 2008 [online].