Cumbria Way

I tuto sobotu byla předpověď počasí výborná, takže další šance na pořádný výlet. Tentokrát jsem chtěl trochu změnu a místo lezení po horách jsem si naplánoval projít druhou etapu jedné z nejznámějších a nejhezčích tras protínající celý Lake District - Cumbria Way. Abych ale mohl jet domů co nejdéle, z cesty jsem plánoval odbočit na hlavní trasu autobusu 555. Díky tomu jsem mohl jet posledním spojem a měl jsem tak celých 8 hodin času. To bylo dost na to, abych si na úvod mohl dovolit rychlý výběh na ikonický vrch The Old Man of Coniston (803 m.n.m.). Takže nějaké to lezení nakonec bylo taky.

Cumbria Way

Nejprve jsem chtěl projít pouze nenáročnou trasu z Dungeon Ghill do Coniston a tam se případně projít kousek podél jezera. Úsek údolí s vodopády, který jsem měl možnost vidět z autobusu při mém výletu na Scafell Pike se mi totiž hrozně líbil. Problém ale byl, že bych musel přestupovat jak cestou tam, tak cestou zpátky a díky tomu bych se musel domů vracet poměrně brzy. Pak mě ale napadla varianta jít trasu obráceně a místo do Dungeon Ghill v závěru odbočit a přes kopec se dostat na hlavní silnici, kde jezdí autobus 555. Takhle jsem si mohl dovolit jet zpátky posledním autobusem, který v tomto místě projíždí až v 18:34. To mi v kombinaci s prvními ranními autobusy dávalo čas 8 hodin. A protože v práci mi kolega velice doporučoval kopec The Old Man of Coniston, na začátek výletu jsem se chtěl podívat právě na něj. Abych si ale byl jistý, že vše stihnu, udělal jsem si následující rozpis, kde musím v kolik hodin být: 

• Příjezd do Coniston: 10:20 
• Vrchol The Old Man of Coniston: 12:00 (4 km, 600m+) 
• Zpět v Coniston: 14:00 (11 km)
• Parkoviště u Silverthwaite: 17:00 (22 km)  
• Zastávka autobusu: 18:15 (27 km, 200m+) - odjezd v 18:34 

Cumbria Way

Nevypadlo to na velkou rezervu, hlavně kdyby bylo nějaké bloudění. Po trase samozřejmě bylo několik možností, jak se v případě problému dostat do Lancasteru dříve. Buďto rovnou z Coniston (505), nebo ze Skelwith Bridge (516). Musel bych ale jet autobusy nejdéle asi v půl šesté, poté už bych nestihl přestup na autobus 555. Každopádně 8 hodin a 27 kilometrů dělalo průměr necelých 3,4 km/h. To by se mělo dát zvládnout ne? Zvláště, když většina cesty vedla v podstatě po rovině. 

Doprava 

Z Lancasteru jsem vyrazil tradičně, ale v Kendal jsem tentokrát vystoupil o pár zastávek dříve, abych tak měl možnost projít si celou promenádu podél řeky Kent. Hlavně jsem se chtěl podívat na kostel Kendal Parish Church, který je více než 800 let starý a patří mezi nejširší kostely v zemi. Je také zařazen mezi památky národního dědictví Anglie [1]. Tolikrát jsem kolem něj jel autobusem, ale nikdy jsem se k němu nestihl podívat. Protože tentokrát jsem nemusel jít tam a zpět, ale cestu šel jen jedním směrem, čas mi vyšel akorát. Na autobusovém nádraží jsem poté přestoupil na autobus 505 mířící k dalšímu z velice známých jezer - Coniston Water. 

Kendal Parish Church

Řidič byl neuvěřitelný pohodář a vtipálek. Nikam nespěchal a každému velice ochotně rád pomohl. Už v Kendal prakticky celou svou pauzu rozebíral s indickou rodinou různé možnosti dopravy a následně s nimi asi 5 minut řešil placení. Indové totiž měli staré a dnes už neplatné 5-librové bankovky (což se mi tu stalo také, Anglie je zneplatnila opravdu extrémně rychle - v rámci několika měsíců od představení nových). Na výměnu v bance nebo na poště ale rozhodně nebyl čas. Nejprve mu tak chtěli dát nějakou zálohu s tím, že to vyřeší na zastávce ve Windermere. Řidič to chtěl vzít, ale indové pak zjistili, že vlastně mají i jiné bankovky a po chvíli se dopočítali, že jim to dokonce vyjde. Celý autobus se bavil. Trpělivost řidiči opravdu nechyběla.

Coniston

Ve vesnici Hawskhead pak využil několika-minutovou přestávku a došel si koupit kafe, načež se s kelímkem vrátil, prohlásil, že to je jeho medicína a poděkoval, že jsme mu s autobusem neodjeli. Vrcholem pak bylo, když po cestě zastavil na zastávce, kde nikdo nestál. Na druhé straně však s kufrem čekal starší asiat. Řidič vystoupil a šel se s ním pobavit, načež mu vzal kufr a oba společně nastoupili. Asiat si nejspíše omylem stoupl do protisměru. Po pár minutách řidič na velice úzké silnici (kde každé míjení auta znamenalo téměř zastavení a opatrnou jízdu krokem) zastavil u první pláže jezera Coniston Water a přišel za asiatem. Lámanou čínštinou (očividně znal pár frází) se ho zeptal jak se má ("ní hao") a začal se dožadovat foťáku, nebo alespoň telefonu. Číňan však (nepochopitelně) neměl ani jedno. Řidič mu totiž chtěl z pláže vyfotit jezero! Neuvěřitelná ochota. Nikomu samozřejmě vůbec nevadilo, že do Coniston jsme tak dorazili s menším zpožděním.  

The Old Man of Coniston

Vzadu vrchol The Old Man

Výstup na vrchol The Old Man of Coniston je považován za kratší výlet na odpoledne a je to proto velice oblíbený. Z Coniston jsou to totiž na vrchol jen nějaké 4 kilometry. Převýšení je ovšem hodně solidní - přes 600 metrů. Už při příjezdu do vesnice, kdy jsem kopec poprvé uviděl mi došlo, že tohle rozhodně nebude nenáročná procházka a že budu mít co dělat, abych ho stihl vyjít do plánovaných 12 hodin.

Z Coniston jsem tedy rovnou údolím s pozvolným stoupáním vyrazil. Cestou jsem z lesíka rozprostírajícím se pod mojí cestou zaslechl kromě hučení potoka také křik a hlasy. Po chvilce pátrání jsem byl překvapen tím, co vidím. Skupinku lidí brodících se s lany a helmami potokem. Později jsem zjistil, že podobná "dobrodružství" nabízí v Lake District na různých místech spousta firem. No, mě by to tedy nelákalo ani zadarmo. Pokračoval jsem dál, dokud se mi nenaskytl pohled na rozlehlé údolí Coppermines Valley.

Coppermines Valley

Tato oblast byla vyhlášená rozsáhlou těžbou břidlice a mědi a pozůstatky po těžbě jsou patrné všude. Těžba zde probíhala už za dob Římanů, ale největší rozvoj nastal v 19. století. V té době byla také postavena "managerská" budova, která dnes slouží jako levný hostel - YHA. Vybavení v dolech bylo poháněno vodou z mnoha potoků, které se v údolí nachází. V roce 1860 byla až k dolům prodloužena železnice, takže transport materiálu mohl probíhat mnohem efektivněji. Těžba byla ukončena až v roce 1914. Doly sahají do hloubky až 300 metrů, ale většina je dnes bohužel zatopena. I přes to, že vstupy do dolů nejsou nijak uzavřeny, bez průvodce a pořádného vybavení se do nich vstupovat nedoporučuje [2-3].       

Pozůstatky po těžbě

Na začátku údolí se trasa stočila na západ a začala vytrvale stoupat až na vrchol. Zhruba v polovině stoupání se pak nachází pozůstatky těžařského vybavení a různých stavení. Jedná se o velice oblíbené místo na pauzu s výhledem do údolí a na Coniston. Zrezivělé kabely, zbytky důlních kolejí a další věci pak místu dávají kouzelnou, byť lehce depresivní atmosféru. Na toto místo jsem se těšil a doufal jsem, že až k němu dorazím, nezačne náhodou svítit sluníčko. To by mi fotky úplně zkazilo. Naštěstí Lake District v tomto ohledu opravdu nezklamal - podobné starosti jsem si dělat opravdu nemusel :)

Coniston a Coniston Water

Pokračoval jsem ve stoupání a minul zbytky horní stanice těžařské lanovky včetně mohutných kabelů, až jsem dorazil k plesu Low Water. Od něj se potom posledních asi 250 výškových metrů klikatí závěrečná výstupová cesta na vrchol. Těsně před jeho dosažením se ale cesta stáčí na sever a z tohoto záhybu je tak nejlepší výhled na jih směrem na zátoku Morecambe, Lancaster a jezero Coniston Water. Protože samotný vrchol je poměrně plochý, tímto směrem už z něj moc vidět není. Na vrchol jsem dorazil za pět dvanáct - doslova :) Takže zatím sice podle plánu, ale znamenalo to poměrně rychlý výstup, takže jsem byl totálně zpocený. Naštěstí jsem měl v batohu několik suchých trik, které jsem si cestou sundal. Takže v pěkném větru a zimě svléknout, převléknout a obléknout svetr a bundu. Brrr.  

Neviditelná odbočka

Dále jsem po hřebeni pokračoval dál prakticky po rovině přes další vrchol - Brim Fell (796 m.n.m.), kde jsem minul několik ovcí. Teprve za ním začala trasa trochu klesat, aby začala brzy stoupat. V tomto místě jsem ale odbočoval doprava - dolů k plesu Levers Water. Nejprve jsem odbočku přešel, ale bylo mi divné, že bych měl zase stoupat nahoru. Po kontrole mapy jsem se vrátil a odbočil prakticky neviditelnou cestou po trávě. Cesta se pak objevila o pár desítek metrů dál a ihned začala prudce klesat, místy nepříjemnou sutí, ale většinou po kamenech, nebo trávě. Kolem menších vodopádů se pak stočila nad pleso. V tomto místě byl také jeden extra bahnitý úsek, kde jsem musel opravdu dumat, jak to udělat, abych si nenamočil boty. Podařilo se. 

Od plesa už jsem se potom napojil na širokou kamenitou cestu vedoucí až do vesnice Coniston. Cestou jsem ještě minul hostel a další chatu nabízející ubytování. Zpět v Coniston jsem byl asi ve 13:45, takže s nějakou minimální rezervou. Teď už mě však čekala pouze pohodová procházka po rovině. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Cumbria Way

Poslední pohled na Coniston Water

Cumbria Way je cesta mezi městy Ulverston a Carlisle navržená už v roce 1970, ovšem oficiálně označená až v roce 2007. Vzhledem k tomu, jak sporadické její značení je, opravdu nechápu, co zaměstnancům národního parku trvalo tolik let. Každopádně se jedná převážně o cestu vedoucí nížinami a její celá délka je 112 kilometrů. Obvykle se doporučuje rozdělit ji na 5 úseků, mezi kterými se nachází velký počet hotelů, hostelů a kempů vhodných k přespání [4].

Poli, loukami a lesními pěšinkami jsem tedy po Cumbria Way vyrazil na sever. Téměř ihned jsem však v telefonu ztratil GPS pozici. Do teď netuším, čím to bylo, každopádně mě to moc nepotěšilo. Naštěstí se poloha na mapě dala určit podle různých orientačních bodů - odboček, potoků, silnic, polí atd. Prostě jako za starých časů. Tak jednou za půl hodiny pak poloha naskočila, ale hned zase zmizela. Stát se to někde jinde, tak možná budu vděčný za ten kompas :) 

Trasa byla skvělá a kilometry rychle ubíhaly. Trochu jsem se sice bál, že někde špatně odbočím a budu se muset delší úsek vracet, což by mě mohlo dost zdržet, ale nestalo se. Každopádně úplně bez mapy by se cesta dala trefit pouze velice obtížně. Koneckonců i na jiných stránkách upozorňují na špatné značení a nutnost pořídit si mapu [4].

Tarn Hows

Po asi 4 kilometrech od Coniston jsem po krátkém úseku po silnici dorazil k velkému parkovišti plného aut a autobusů. Všude se navíc objevila spousta lidí včetně (převážně) asijských turistů. Dorazil jsem k jezeru Tarn Hows, o kterém mě nenapadlo si dopředu nic zjišťovat. Takže jsem byl opravdu překvapený, jak krásné místo to je. V tu chvíli jako zázrakem zrovna vykouklo sluníčko, tak jsem rychle popoběhl udělat z vyvýšeného místa fotku a natočit krátké video. Než jsem sešel k hladině jezera, už bylo zase pod mrakem. Celé jezero se po upravených cestách dá obejít, já se však na severní straně zase odpojoval, takže jsem ho obešel pouze po jednom břehu. Nakonec kolem jezera ani tolik lidí nebylo - většina autobusových turistů se zřejmě nechá vyvést pouze na vyfocení jezera a jedou zase dál. 

Farma High Park

Cestou s výhledy na údolí a pohoří jsem pokračoval až k hlavní silnici mezi Coniston a Skelwith Bridge. Podle mapy to vypadalo, že tady budu muset jít úsek po silnici, ale nebylo tomu tak. Cesta totiž vedla podél silnice lesíkem a poté po kraji pastviny. Od silnice byla navíc oddělena typickou kamennou zdí. Další úsek pak vedl po soukromé silničce asi kilometr podél lesa, načež končil u farmy High Park. To bylo další kouzelné místo. Jednak za to mohla modrá obloha, která se konečně vybrala, a pak také výhledy na okolní hory. Farma by měla nabízet nějaké základní občerstvení a dokonce i ubytování [5]. Asi 100 metrů za farmou jsem pak vstoupil do lesa High Park Coppice.

Z místní cedule jsem se dozvěděl, že tento les je i v rámci Evropy jedinečný kvůli výskytu dubu zimního ("sessile oak") porostlého mechy. Oblast je navíc bohatá na výskyt lišejníků a kapradin a je proto ponechána přírodnímu růstu - prostě obdoba našich pralesů. Prakticky ihned po vstupu do lesa jsem podle rady [6] z hlavní trasy odbočil a maličko si zašel abych se podíval k říčce Brathay a vodopádům Colwith Force. Ty mají několik kaskád, ale na focení na ně kvůli stromům moc dobrý výhled není (v realitě přitom ano a za návštěvu určitě stojí).

Skelwith Force

Za lesem už cesta pokračovala zase pastvinami a kolem několika farem. U jedné z nich, také nabízející občerstvení včetně domácí zmrzliny, jsem měl možnost vidět vyhánění ovcí na pastvu. Já pokračoval dál, kde se cesta stočila opět k říčce Brathay a dalším vodopádům, tentokrát Skelwith Force. U nich jsem trochu znejistěl, když jsem nikde neviděl most, který měl být podle mapy přímo nad vodopádem. Naštěstí byl o pár desítek metrů dál. Vracet by se mi nechtělo, i když jsem měl oproti plánu asi půl hodinovou rezervu.

Širokou cestou vedoucí údolím po louce jsem pokračoval k odbočce na parkoviště u Skelwith Bridge a hustými kapradinami (žádné klíště!) začal mírně stoupat nahoru. Brzy se pak v "plné kráse" objevil vrchol Laughrigg Fell. 

Laughrigg Fell

Laughrigg Fell

Laughrigg Fell se svými 336 metry neměl teoreticky být velkou překážkou, ale při pohledu zezdola bylo jasné, že to bude pořádné stoupání. A bylo. Téměř 200 metrové převýšení na 600 metrech není rozhodně nenáročná procházka. Nahoru jsem proto dorazil opět totálně promočený. Naštěstí už jsem mezitím měl suché triko k převlečení.

Z vrcholu byl ale parádní výhled na všechny strany. Vidět byl dokonce i The Old Man of Coniston - a nevypadal zrovna blízko. K tomu jezera Windermere, Elter Water a samozřejmě Grasmere a také hřeben Helvellyn. Stoupání mi bohužel zabralo více času, než jsem plánoval, takže oběd jsem si na vrcholu dát nedovolil, ale raději jsem pokračoval dál oblíbenou trasou po kamenných schodech vedoucí nad pláž u jezera Grasmere. Nad ní už jsem se odpojil a lesíkem došel k zastávce autobusu White Moss. Tentokrát s asi 25 minutovou rezervou, takže jsem si našel příjemné místečko s lavičkami a stolkem v zákrutu řeky Rothay, kde jsem si už oběd konečně dal.   

Zpět

Příjemné místo na oběd

Cesta zpátky byla veselá. Málem jsem od minulého roku zapomněl, jak zde vlastně většina posledních autobusů vypadá. Jako párty! Ani tento nezklamal. Byly v něm dvě velké partičky, ta menší měla 8 lidí, ta větší tak 15. Všichni samozřejmě ve velice dobré a hlučné náladě. Ta větší vystupovala u baru v Ambleside, menší jela až do Kendal. Co mě však překvapilo, byla odvaha dvou dívek z menší skupiny na zastávce ve Windermere. Vyrazily totiž do blízkého obchodu pro pivo! A zkušeně jim to vyšlo akorát, když se autobusák chystal vyjet. Zřejmě se nejednalo o první zkušenost. Domů jsem tentokrát dorazil už za šera, ale hlavně - letos podruhé jsem v Lake District nezmokl!

  

Brodění potoka Church Beck

Zbytky vybavení dolů

Horní stanice lanovky

Pokračování po hřebenu

Cesta jako na dlani

Vzadu Old Man of Coniston

Windermere

Grasmere

Pláž

Zdroje a odkazy

[1] Kendal Parish Church, "History", 2015 [online].
[2] The Ruskin Museum, "Coniston Coppermines", 2015 [online].
[3] Wikipedia, "Coniston copper mines", 2017 [online].
[4] WalkLakes, "Cumbria Way", 2013 [online].
[5] Airbnb, "High Park Farm, Little Langdale", 2017 [online].
[6] WalkLakes, "Cumbria Way - Coniston to Dungeon Ghyll", 2013 [online].