RUNVEG.cz: Buttermere

Můj předposlední víkend v Lancasteru jsem prostě musel někam vyrazit. I když předpověď tentokrát nevypadala vůbec dobře - "blustery showers" znamenalo hodně mokrý den. Tím pádem mi vůbec nevadilo strávit více času v autobusu. Proto jsem se rozhodl jet až k vzdálenému jezeru Buttermere a podle počasí se pak na místě rozhodnout kde vystoupit a co podniknout. Nenáročné varianty byly procházky kolem jezer Buttermere a Crummock Water, u kterého se také nachází nejvyšší vodopády v Lake District - Scale Force. V případě dobrého počasí jsem si pak mohl trochu zalézt po horách - buďto po severním hřebeni přes vrchol Dale Head, nebo vyšším jižním hřebeni Buttermere Edge, po kterém vede známá trasa "Coast to Coast Walk".

Přestup v Keswick

Předpověď tentokrát nelhala - většinu noci propršelo a s domem opět neúnavně lomcoval silný vítr. Předpověď pro Buttermere však byla kupodivu o něco lepší než pro Lancaster - sice přeháňky, ale jinak převážně oblačno. No, to chci tedy vidět. Poprvé jsem si půjčil deštník (spíš takový deštníček, který mi chránil tak maximálně hlavu) a ráno v silném dešti vyrazil na autobus. Jako by se mi život snažil něco naznačit, v uličce klesající k autobusovému nádraží mi na dlažbě podjela noha a já se jen tak tak nerozplácl. To jsem ještě netušil, že noha mi ten den ujede nepočítaně krát. Usadil jsem se do pohodlných sedaček moderního autobusu a za příjemného zvuku deště jsem ihned začal dohánět spánkový deficit. Jak jinak taky strávit tři hodiny do Keswick.

Honister Pass

Pršet přestalo poblíž Windermere, ale než jsme dorazili do Keswick, zase začalo trochu mrholit. V Keswick jsem přestoupil na autobus 77A objíždějící kruhovou trasu Keswick - Rosthwaite - Buttermere - Lorton - Keswick. Na stejné trase, ale v opačném směru pak jezdí autobus 77. V 10:30 z Keswick vyrážely oba autobusy najednou.

Cestou autobusem bylo stále na co koukat. Jeli jsme úzkými horskými silničkami s výhledem na jezero Derwentwater. Okolní kopce byly zahaleny v mracích a já se snažil odhadnout, v jaké výšce ty mraky asi jsou. Určitě však byly níže než obě moje plánované hřebenové trasy. Jinak však počasí nevypadalo úplně tragicky, a tak jsem se rozhodl to risknout a vystoupit v průsmyku Honister Pass. A pokud nebude nic vidět, sejít z něj rovnou k jezeru Buttermere.

Honister Pass

Coast to Coast Walk

Honister Pass je jeden z nejvýše položených průsmyků v Lake District (356 m.n.m.) a navíc jeden z nejpříkřejších - se stoupáním až 25% [1]. Autobus měl opravdu co dělat. Zajímavostí je, že drží rekord v počtu srážek během 24 hodin v rámci celé UK! Tento rekord pochází z 5.12.2015 během bouřky Desmond - tou dobou jsem byl v Lancasteru a pravděpodobně už bez elektřiny seděl při svíčkách s moji oblíbenou paní domácí :) Pro úplnost - napadlo přes 341 mm srážek [2]. Že by o tomto místě mluvil chlápek z výletu na Scafell Pike?

V sedle se nachází hostel, parkoviště a také společnost Honister nabízející různé atrakce, včetně návštěvy dolů, nebo Infinity Bridge - "nekonečné" lávky, která je nejdelší svého typu v Británii. jedná se o několik lan natažených nad údolím ve výšce 600 metrů. A nekonečná se ji říká proto, že většinou kvůli počasí není vidět na druhou stranu [3].

Coast to Coast Walk

Pěší trasa z průsmyku stoupala širokou cestou, která vede nejspíše k dolům, a po které proudily davy lidí. Já však po asi 200 metrech odbočil na můj další úsek trasy "Coast to Coast Walk". Ta stoupala kamenitou pěšinkou prudčeji do svahu. Na prvním rozcestí jsem se dostal do pěkného dilema. Měl jsem naplánováno, že tady Coast to Coast Walk opustím a raději budu pokračovat dál rovně po cestě, která podle satelitních snímků byla kamenitá a měla by být bez travnatých úseků (tedy menší šance promočených bot). Jediným problémem bylo, že jsem nevěděl, zda těch několik potoků, které na cestě měly být půjde přeskákat přes kameny - lávky na trase nebyly. Nicméně když jsem to viděl na živo, nelíbilo se mi, že tato trasa klesá dolů, zatímco Coast to Coast Walk vede nahoru. Logika mi říkala, že čím výše cesta povede, tím menší šance bažin, bahna a vody. Navíc všichni lidé široko daleko odbočovali také na Coast to Coast Walk. Dobrá, rozhodl jsem se věřit Wainwrightovi a přes to, že už první úsek této cesty byl silně podmáčený, odbočil jsem. První chyba.

Coast to Coast Walk

První výhled na Buttermere Valley

Brzy mě zahalily mraky a viditelnost klesla na pár metrů. Po cestě se navíc i nadále valila voda, takže jsem skákal po kamenech jako kamzík. Zatím však nic tragického, a tak jsem pokračoval dál. Po asi jednom kilometru se mraky začaly trhat a sem tam se objevil průhled na jezero. Postupně se i zbylé mraky definitivně protrhaly a objevil se výhled na obě údolí a jejich jezera. Severní údolí Buttermere Valley a jeho dvě jezera Buttermere a Crummock Water a jižní údolí Ennerdale s jezerem Ennerdale Water.

Cesta však začínala být mizerná, a když se objevil pohled na spodní kamenitou cestu, litoval jsem, že jsem se nechal zlákat touto trasou. Ihned jsem si vzpomněl na letecké snímky, které naznačovaly cestu po trávě. Na vracení se už ale bylo pozdě, a tak jsem pokračoval. Lidí však začalo ubývat a ti poslední, co jsem potkal, odbočovali na jiné trasy, kterých tu bylo poměrně dost. Bohužel žádná jiná v mém směru.

Hřeben Buttermere Edge

Krize však začala až za rozcestím, na kterém se Coast to Coast Walk dělí na dvě - hlavní cesta sestupuje do jižního údolí k jezeru Ennerdale Water, zatímco po hřebeni, po kterém jsem potřeboval jít já, pokračovala pouze pěšinka po louce. Za sebou jsem měl několik jen tak tak vybraných uklouznutí, ale boty byly ještě relativně suché. Respektive nebyly, ale přes dvoje tlusté ponožky to nebylo tolik znát. To se však na následujících dvou kilometrech mělo změnit.

Jak na tuhle trasu Wainwright přišel, to opravdu nechápu. Asi jediné mokřady široko daleko a cesta vedla přímo nimi. Tedy pokud jsem zrovna cestu viděl. Dost často úplně zmizela a já prostě pokračoval bažinou dál. Snažil jsem se orientovat pomocí železných tyčí (doufal jsem, že určují cestu) a podle aplikace mapy.cz. Přesto to byla tragédie. Bloudění, neustálé přeskakování hluboké vody, a vysoká tráva. Celé to vypadalo úplně jako mrtvé mokřady z Pána Prstenů. Hobití nohy by se mi hodily. Boty už byly totálně mokré. Jediné štěstí tak bylo, že nepršelo, a ani kolem mě nebyly mraky. V opačném případě opravdu nevím, podle čeho bych se orientoval.

Mokřady

Když jsem konečně zahlédl další lidi a spodní trasu, vůbec jsem neváhal a při první příležitosti jsem se na ni napojil. Wainwrightovy Coast to Coast Walk jsem měl pro letošek dost. Na spodní trasu jsem se paradoxně napojil v místě, kde začala na rozdíl od Coast to Coast Walk stoupat k vrcholu Hay Stack (597 m.n.m.). Ten se skládá z několika skalisek a těsně pod vrcholem je také menší pleso. Po kontrole času mi došlo, že pokračovat po hřebenu už opravdu nestíhám a v následujícím sedle Scarth Gap budu muset sejít k jezeru Buttermere. Na vrcholu Hey Stack jsem si tak dopřál krátkou pauzu - výhled na údolí a jezera byl opravdu skvělý.

Následující sestup do sedla nemohl být delší než takových půl kilometru, ale byl pomalý. Cesta totiž částečně vedla po skále, která byla samozřejmě mokrá, takže bylo nutné lézt i s pomocí rukou. Začalo mi docházet, že ani jezero Crummock Water už obejít nestihnu, a že budu rád, pokud vůbec zvládnu dojít k vodopádům Scale Force.

Buttermere

Jezero Buttermere

Jakmile jsem se dostal do sedla, mohl jsem zase přidat - následovala opět kamenitá cesta, s trochou té vody, ale díky kamenům to nebyl problém. K hladině jezera jsem se tak dostal poměrně rychle. Tam jsem se napojil na hlavní cestu obcházející celé jezero - krásně upravenou širokou pěšinu, vhodnou i pro kola a kočárky. K turistům se tak přidal i velký počet lidí jen se procházejících kolem jezera. Rychle jsem pokračoval směrem k vesnici Buttermere a v hlavě neustále počítal, zda ještě stihnu vodopády Scale Force.

Mezitím jsem minul bezejmenné vodopády, u nichž odpočívalo snad 30 lidí. Sluníčko svítilo a byl to tak prostě pohodový den na poklidnou vycházku. Ne však pro mě - já spěchal dál až ke konci jezera, kde cesta odbočovala do vesnice. Já místo toho pokračoval směrem k jezeru Crummock Water. Ta pravá zábava měla teprve přijít.

Scale Force

Potok nebo cesta?

Cesta spojující dvě jezera byla naprostým opakem upravené trasy okolo jezera Buttermere. Většinu času se totiž šlo v podstatě potokem. Skákání přes kameny obvykle nepřipadalo v úvahu, protože byly pod vodou. Párkrát jsem se extrémně výživné úseky snažil obejít svahem, ale člověk si moc nepomohl. Navíc kombinace prudkého svahu, vodou nacucané trávy a bahna znamenala opravdu reálné nebezpečí, že se v tom člověk vyválí celý. Raději jsem tedy obětoval tou dobou už jakžtakž suché boty. Když jsem pak asi v půlce trasy mezi jezery narazil na zkratku vedoucí rovnou do vesnice, byl jsem hrozně rád, že tuto cestu nebudu muset jít zpátky. To jsem ještě netušil, co mě na té odbočce čeká.

Jezero Crummock Water

Zbytek úseku k jezeru Crummock Water byl o trochu lepší a já brzy odbočil na stoupající cestu. Myslel jsem si, že mám vyhráno - vyšší cesta přece nemůže být zaplavená. Hned u prvního potoku jsem se však musel vrátit na spodní cestu, kde byl most. Potok byl totiž dost rozvodněný a přejít opravdu nešel - všechny kameny byly pod vodou. Po návratu na horní cestu už jsem konečně začal stoupat k vodopádům.

O lepší cestě však nemohla být řeč. Všudypřítomná voda pokračovala a o dramatické momenty nebyla nouze - boty opět klouzaly, ale zatím jsem stále nespadl. Jasně, věděl jsem, že jsem si nevybral ideální podmínky - posledních pár dní opravdu intenzivně pršelo a i týdny před tím bylo množství srážek nadprůměrné. Nedalo se dělat nic jiného, než pokračovat a užívat si alespoň krásné výhledy na obě jezera. Času jsem však neměl nazbyt. Co jsem se dočetl, z vesnice Buttermere by to mělo být k vodopádům hodina cesty. Dal jsem si proto limit, že hodinu před odjezdem autobusu se otočím, ať budu, kde budu.

Panorama jezera Crummock Water a vpravo Buttermere

Vodopády Scale Force

Když mi k limitu do otočení zbývalo deset minut, narazil jsem na dva odpočívající kluky, kteří se mě ptali, jestli ta cesta vede dolů. Odpověděl jsem jim, že ano, ale že se jedná o "shitty road - a lot of mud". Já se jich na oplátku zeptal, jak daleko jsou ještě vodopády. Odpovědí mi bylo kousíček - jen asi 10 minut. Paráda, ironicky jsem si pomyslel a rychlostí blesku jsem pokračoval dál a po kamenech popobíhal, co to jen šlo. K vodopádům jsem to zvládl za 8 minut.

Vodopády za to nepohodlí stály. Krásně ukryté v hlubokém údolí byly prostě kouzelné. Hlavní vodopád je se svojí výškou přes 50 metrů nejvyšším v celém Lake District. Dva nižší vodopády jsou pak vysoké něco přes 5 metrů [4]. Navíc nikde nikdo. Dovolil jsem si zde strávit několik extra minut, než jsem se rychlým krokem vydal zpět.

U vodopádů Scale Force

Při mém extra rychlém tempu jsem si ani nevšiml, že jednu odbočku jsem minul a pár set metrů šel jinou cestou - to jsem zjistil až doma po analýze trasy. Ne že by to něco měnilo - všechny cestičky byly prakticky stejné. Asi dva kilometry před cílem jsem si začal říkat, jak to nakonec všechno krásně vyšlo a že vlastně ty boty zase tak mokré nejsou. V tom jsem ale položil pravou nohu na něco, co vypadalo jako trs trávy, ale ejhle, bota mi zmizela v najedou se objevující vodě až nad kotník. Paráda. Takže podle definice o tom, že více mokrý už být nemůžu, jsem se pořádně namočil teprve teď. Přede mnou pak maskovaná bažina pokračovala, takže jsem se musel kousíček vrátit a obejít ji - teprve potom jsem si na místo vzpomněl, zespodu však byla obchůzka více patrná.

Těžký den

Zpět u odbočky do vesnice jsem si už zase myslel, že mám vyhráno. Zaplavenou cestou jsem se nenechal rozhodit a zkušeně ji obešel a přeskákal po kamenech položených na jejím okraji. Přemýšlel jsem, zda jsou tam umístěné k tomuto účelu, nebo pokud jen označují kraj cesty. Za zatáčkou mě však čekalo překvapení. Bahno přes celou cestu a žádná možnost se mu vyhnout. Vracet se a jít po původní cestě by mě hodně zdrželo, navíc ta cesta byla děsná, tohle bylo "pouhých" asi deset metrů. Snažil jsem se proto zvolit nejmenší zlo a šlápnout do místa, které vypadalo, že není nijak zvlášť hluboké. Další chyba - bylo hluboké. Tentokrát levá bota mi proto v bahně kompletně zmizela. Paráda. Jediným pozitivem bylo, že bahno nestudí tolik jako voda. Na druhou stranu bylo na botě trošku vidět. A bota mi také nějak ztěžkla.

Zbytek cesty už jsem bez problémů došel na zastávku autobusu u hotelu "The Fish Hotel", na jehož parkovišti se mezi auty pásly ovce. Protože jsem měl ještě asi 15 minut čas, skočil jsem se podívat ke kostelíku St James než jsem autobusem 77A vyrazil tentokrát druhou stranou do Keswick. Tato cesta je mnohem všednější než první, snad kromě závěrečné části v lesní oblasti Whinlatter.

St James kostel v Buttermere

Až po mém výletu jsem se dočetl, že v jednom z okenních parapetů kostelíka St James je umístěn kámen na památku Elfreda Wainwrighta. Kámen je schválně položen jižním směrem s výhledem na vrchol Heystack, který byl prý Wainwrightův oblíbený, a proto si přál, aby po jeho smrti byl jeho popel rozprášen právě na tomto vrcholu, což se také stalo [5].

Keswick a cesta zpět

V Keswick jsem měl na přestup asi 40 minut, tak jsem se rychle vydal lesním parkem a loukou k nejbližší pláži jezera Derwentwater. Z louky bylo krásně vidět na Skiddaw - šestý nejvyšší vrchol Anglie, na který mě minulý rok vzal kolega z práce. Parádní nostalgický pohled, kterému konkuroval snad jen výhled na jezero z pláže - modrá obloha, kopce odrážející se v hladině a všudypřítomná pohoda. Ideální místečko na oběd.

Skiddaw

Po návratu na autobusovou zastávku jsem se dal do řeči s dvěma chlápky a jednou paní. Ptali se mě na radu, jak se dostat do Threlkeld, tak jsem se jim snažil poradit. Když se dozvěděli, že jsem z Čech (nejprve mě podle přízvuku tipovali na Holanďana), byli nadšeni a pořád vypravovali o Praze. I přes to, že jsem řekl, že nejsem z Prahy. Vždy ale dodávám, že žiji kousek od Prahy - v Čechách je koneckonců kousek od Prahy všechno. Je příjemné vidět, jak dobře obecně Angličané na Čechy, respektive hlavně Prahu reagují. Nejvíce se jim tam prý líbilo, jak je vše rovinaté, ne jako v Lake District.

Boty trochu změnily barvu

Autobusák se pak ukázal opět jako velice ochotný, když v Kendal nabídl dvěma ztraceným dívkám, že je u dálnice vysadí co nejblíže jejich destinaci - po ověření telefonem totiž zjistil, že žádný autobus je dnes až na místo nedopraví.

Doma jsem zamířil rovnou do sprchy a pak mě čekala vynikající Johnnyho večeře a poté jsem se na chvíli přidal k hraní deskových her. I když jsem proto šel spát až později, před usnutím jsem v hlavě pořád viděl, jak jdu a při každém mém kroku slyšel čvachtnutí vody. A když jsem sebou pak při usínání škubl, zdálo se mi, že mi na bahně ujela noha a já padám. Z tohohle výletu budu mít noční můry ještě dlouho :)

Dodatek: Boty jsem chtěl rovnou vyhodit, ale musely ještě zvládnout jeden poslední výlet...