Ullswater I.

Druhý pokus vyrazit do Lake District už se vydařil. Tentokrát jsem se rozhodl navštívit druhé největší jezero Anglie, které je zároveň považované za nejhezčí - Ullswater. Znamenalo to sice tří hodinovou cestu autobusem včetně přestupu. Díky němu jsem ale měl alespoň možnost cestou tam si rychle projít centrum městečka Kendal a cestou zpátky pak ve Winderemere vylézt na místní kopec Orrest Head s vyhlídkou na největší jezero Anglie - Windermere. Jezero Ullswater jsem však kvůli nedostatku času nestihl obejít celé (tato trasa měří 20 mil), ale pouze jedním směrem podél jižního břehu. Tak druhou polovinu zase někdy příště (o dva týdny později se mi ji podařilo projít - více v článku Ullswater II.).  

Centrum městečka Kendal

Na autobusovou zastávku jsem tentokrát raději dorazil s asi deseti-minutým předstihem a prvním autobusem 555 vyrazil do městečka Kendal, které je považované za vstupní bránu do Lake District. Tam jsem měl půlhodiny na přestup, takže jsem si prošel jeho krásné centrum a zpět na autobusové nádraží se vrátil podél řeky Kent. Dále už jsem pokračoval prvním autobusem 508 mířícím do Penrith - autobus normálně jezdí pouze z Windermere, ale první jede už z Kendal. Kousek za Windermere cesta začala stoupat do sedla Kirkstone Pass, které je se svoji výškou 454 m.n.m. nejvýše položeným sedlem v Anglii, které je přístupné dopravě [1]. Celkem dramatické výhledy na okolní údolí a kopce umocňoval začínající déšť - celá krajina mi hodně připomínala Skotsko. Lidem, kteří v sedle vystupovali jsem vůbec nezáviděl - doufal jsem, že než sjedeme dolů, déšť ustane. To se samozřejmě nestalo a já tak brzy vystupoval v Patterdale do stejného počasí. 

První pohled na jezero u Patterdale

Hned v Patterdale jsem se napojil na cestu podél celého jezera označovanou jako The Ullswater Way [2] a vydal se prvním úsekem do Howton. Tuto část nejznámější cestopisec a "fellwalker" Anglie - Alfred Wainwright [3] označil jako nejhezčí cestu v celém Lake District [4]. Musím přiznat, že cesta byla opravdu pěkná, ale na druhou stranu ve srovnání s českou přírodou je mi Anglie trochu líto. Ale stejně si myslím, že Lake District nabízí i lepší místa. Každopádně cesta podél jezera byla dost rozmanitá - střídající se louky, lesní úseky, úseky s kapradinami, kamenité pláže a samozřejmě rozblácené cesty podél polí. To vše v blízkosti relativně vysokých kopců (v této části jezera byly ty nejvyšší). Déšť začal postupně ustávat a já potkával spousty běžců - zřejmě se jedná o oblíbenou trasu. Kousek před Howton je pak v lese krátká odbočka na Poetry Stones - kameny, ve kterých jsou vytesány verše poetky Kathleen Raine [5]. Jedná se o takové pecky jako například: "the human word carved by our whispers in the passing air".   

Pohled zpět před kamenným kruhem

Konečně v nedalekém Howton je potom malý přístav, kde je možné využít lodní dopravu - a to buď zpátky do Glenridding, nebo naopak do Pooley Bridge (v autobuse se dá koupit rovnou kombinovaný lístek s jednou jízdou lodí). Já z Howton pokračoval v dalším úseku cesty a to do Pooley Bridge [6]. Trasa tady nabízí dvě varianty - buďto kratší spodní cestou podél jezera, nebo o trochu delší s asi 150 metrovým převýšením. Rozhodně doporučuji tu vrchní, kterou jsem si také vybral. Nejen, že byla určitě o trochu méně rozbahněná (alespoň na rozcestí, to tak vypadalo), ale výhledy zpět na jezero byly asi nejlepší z celé trasy. V dálce byl vidět Helvellyn a další vrcholy. Trasa navíc vede kolem Cockpit Stone Circle - kamenného kruhu z doby bronzové (odhadované stáří je mezi 3500 - 5000 lety) s průměrem 20 metrů [7]. Kameny ale rozhodně nejsou tak velké jako u podobného kruhu poblíž Keswick.   

Přístav v Pooley Bridge

Od kamenného kruhu už to bylo do Pooley Bridge jen asi 3 kilometry, ale už mi bylo jasné, že žádný dřívější autobus nestihnu - plánoval jsem se svézt k vodopádům Aira Force a tam se trochu projít před odjezdem posledním autobusem. Protože už jsem tedy nemusel moc spěchat, v klidu jsem se naobědval a pomalu došel do Pooley Bridge. Jedná se o malé, ale za to silně turistické městečko s několika hospodami a obchůdky s turistickými předměty. Nejvíce mě ale zaujali koupající se lidé v řece Eamont. Já měl na sobě bundu a stejně mi byla celkem zima i přes to, že občas vykouklo sluníčko. Teplota byla tak okolo 16 stupňů. Hold jiný kraj ... 

Jezero Windermere

Těsně před čtvrtou hodinou jsem nasedl na autobus a vyrazil zpátky do Windermere. Autobus projíždí přes Bowness on Windermere, což je nejznámější městečko ležící na břehu jezera Windermere. Bylo až neuvěřitelné, kolik turistů tam je a bohatě mi stačilo vše vidět z autobusu - nekonečné davy hlavně asiatů, kam se hrabe Praha. Přitom klidná procházka kolem Ullswater byla o tolik lepší. Protože ve Windermere jsem měl na přestup na autobus hodinu čas, vydal jsem se ještě na blízkou vyhlídku na kopci Orrest Head (240 m.n.m.). Ze zastávky autobusu to bylo necelých 20 minut. Cesta vedla z počátku po úzké silnici přístupné pouze pro pěší a dopravu k několika málo místním domkům. Dále pak následovaly různé pěšinky lesem, nebo mezi poli. Příjemné bylo, že tady naštěstí moc turistů nebylo. Z vyhlídky bylo pak krásně vidět jak na jezero, tak na všechny ostatní strany.

Cesta podél jezera

Ideální trasa na běhání

Lesní úsek trasy

Ullswater steamers v Howton

Stoupání za Howton

Cockpit Stone Circle

Jezero Ullswater

Koupající se lidé v Pooley Bridge

Vrchol Orrest Head

A na závěr video, které mi automaticky vytvořila aplikace Google Photos (trošku jsem ji pomohl).

Zdroje a odkazy

[1] Visit Cumbria, "Kirkstone Pass", 2013 [online].
[2] Ullswater, "The Ullswater Way", 2017 [online].
[3] The Wainwright Society, "About AW", 2017 [online].
[4] Ullswater, "Glenridding to Howtown", 2017 [online].
[5] Friends of the Ullswater Way, "Kathleen Raine Poetry Stones", 2017 [online].
[6] Ullswater, "Howtown to Pooley Bridge", 2017 [online].
[7] Friends of the Ullswater Way, "Cockpit Stone Circle – a Bronze Age Crossroads?", 2017 [online].