Ullswater II.

Tentokrát jsem vyrážel na kratší výlet, protože večer mě čekala společná večeře v podobě mého oblíbeného nut roast, který jsme předchozí večer s Johnnym připravili. Původně jsem si dělal zálusk na rychlý výstup na horu Helvellyn, ale kvůli počasí jsem plán musel změnit. Vydal jsem se proto opět k jezeru Ullswater, kde jsem chtěl projít hlavně část kolem vodopádů Aira Force. A podle zbývajícího času pak obejít co největší část jezera směrem k Patterdale. Jak už to u tohoto jezera bývá obvyklé, čas opět utíkal rychleji, než bych si přál. A protože v minulém článku o Ullswater jsem zapomněl jezero pořádně představit, tentokrát to napravím. 

Přestávka v Kirkstone Pass

Ještě v pátek večer jsem měl naplánovaný výstup na Helvellyn. Časově by to vycházelo akorát, protože zpátky bych mohl jet přímým autobusem z Grasmere a tím pádem měl více času. Nicméně po tom, co celou noc vítr třásl celým domem a po ranní kontrole počasí, mi bylo jasné, že to není dobrý nápad. Předpověď slibovala převážně jasno s ojedinělými přeháňkami (což v překladu pro normální lidi znamená brutální slejvák). Horší však byla předpověď pro vrchol Helvellyn - vítr v nárazech překračující 50 mil v hodině, nulová viditelnost a pocitová teplota -1°C. Ne děkuji. Náhradní plán, který jsem ještě v noci vymyslel zněl mnohem lépe - pohodová procházka okolo jezera Ullswater s vodopády Aira Force. 

Ráno jsem tedy vyrazil klasicky k jezeru, ale rovnou k vodopádům - bylo mi jasné, že celou trasu okolo zbývající části jezera až z Pooley Bridge bych nestihl. Cestou nás potěšil řidič autobusu, když do sedla Kirkstone Pass dorazil o něco dříve a oznámil, že si dává pauzu na cigárko, tak si můžeme udělat pár fotek. Spousta z nás se i přes drobné mrholení nadšeně vyhrnula ven a začala fotit. 

Aira Force

Než jsme pak dojeli zbývající část cesty k vodopádům, začalo klasicky pršet, takže jsem začal být rád, že jsem si vybral tuhle možnost. Po vystoupení z autobusu déšť pokračoval, ale brzy se opravdu začaly střídat přeháňky - chvilku svítilo sluníčko, chvilku pršelo. Ojediněle samozřejmě :) 

Prostředí vodopádů mě překvapilo. Čekal jsem, že sám tam určitě nebudu, ale že to bude až takováto atrakce, to tedy ne. Kousek od zastávky se kromě čajovny (= kavárny) a stánku s občerstvením nachází obrovské parkoviště. Cesta pak až k hlavnímu vodopádu pokračuje upraveným arboretem - rozhodně se nejedná o procházku nedotčenou přírodou. Všude je velké množství různých cest, které lemují lavičky a zajímavé druhy stromů jsou označeny popisky se jmény. Této části trasy se přezdívá "The Glade" (mýtina) [1].

High Force

Hlavní vodopád Aira Force je pak od parkoviště vzdálen asi kilometr. Vodopád je opravdu krásný a se svoji 22 metrovou výškou [2] je asi nejmohutnější vodopád, co jsem měl možnost v Anglii vidět. Možná za to mohl fakt, že jsem ho vlastně navštívil v tu nejvhodnější dobu - v období četných dešťů. Nejprve po levém břehu a později po pravém jsem pokračoval údolím nahoru. V těchto místech už je prostředí více přírodní a na řece se nachází spousta menších vodopádů a vodních kaskád. Lesní úsek pak ukončuje nejvýše položený vodopád - High Force s kaskádou menších vodopádů (High Cascade), nad kterou vede poslední most. Většina lidí se v tomto místě otáčí a park prochází po druhém břehu. Já však pokračoval severně na kopec Gowbarrow Fell (481 m.n.m.), takže lidí výrazně ubylo. Můj plán byl projít si okružní trasu a po návratu na parkoviště se vydat podél jezera. Chtěl jsem tak mít co možná nejvíce času a vodopády jsem proto celkem proběhl. Stejně jsem se ale dost kochal, takže i tento krátký úsek mi trval přes hodinu.  

Trasa dále místo lesa vedla poli a loukami. Kvůli dešťům však prakticky potokem - voda se valila opravdu všude, a ihned jsem byl rád, že jsem po minulém víkendu neztrácel čas mytím bot. Jen ty kalhoty jsem si asi prát nemusel ...

Mraky nad Helvellyn

Brzy se objevil výhled na jezero a samozřejmě na hory včetně Helvellyn - ten však byl naprostou většinu času zahalen v mracích. Dost to připomínalo scénu z pána prstenů, kde Saruman přivolal bouři nad horou, přes kterou právě procházelo společenstvo. Vítr navíc s přibývající výškou sílil, takže jsem byl opravdu moc rád, že tam nejsem. Na vrchol Gowbarrow Fell jsem se snažil dostat co nejrychleji, protože mraky značily, že další déšť není daleko. Cestou nahoru jsem minul odpočívající starší pár, přičemž pán prohodil, jak je skvělé, že zrovna neprší :) Přitom bylo jasné, že za takových 5 minut nás čeká další přeháňka. Optimista. 

Místy záživná cesta

Z vrcholu bylo krásně vidět na celou západní část jezera, tak jsem rychle udělal pár fotek a nějaké to roztřesené video (udržet telefon nebylo úplně jednoduché) a rychle jsem pokračoval dolů. Na další odbočce jsem se rozhodl kousek nahlédnout do lesa "Swinburn Park". Ne, opravdu nemělo jít o park, ale o pravý a nefalšovaný les. Ten jsem samozřejmě chtěl vidět - v Anglii jich moc není. Navíc jsem si myslel, že se tam schovám před deštěm, který mě právě dohnal. Cesta byla místy opravdu záživná. Tolik bahna jsem dlouho neviděl. Les však nebyl nic extra - nevím co se tam stalo, ale první úsek byla v podstatě vykácená mýtina a cesta vedla pouze po kraji lesa. Akorát, že les měl podobu zakrslých stromků - asi jako český les tak ve výšce 1000 metrů. Protože ani dál trasa nevypadala nijak zvlášť lákavě, brzy jsem se otočil a tentokrát spodní cestou vyrazil zpět směrem k parkovišti. 

Pohled směrem k Glenridding

Tato část trasy vedla po jižním svahu kopce Gowbarrow Fell, takže prakticky po celou dobu bylo na jezero krásně vidět. Za lepšího počasí se musí jednat o opravdu příjemný úsek. Čas jsem ale dost podcenil a po návratu k parkovišti už mi zbývala pouze necelá hodina do odjezdu posledního autobusu. Bylo mi jasné, že až do Glenridding to rozhodně nestihnu, ale protože tento úsek se mi z autobusu líbil, rozhodl jsem se zkusit dojít co nejdál - podle mapy mělo na strase být několik zastávek. Jen jsem doufal, že tam opravdu budou.

Zastávky tam naštěstí opravdu byly a já tak stihl dojít až k té poslední před Glenridding. Cesta byla upravená ze štěrku a kamínků, dostatečně široká i pro kola a vedoucí v podstatě po rovině. Pouze v první části vedla až kousek nad silnicí, poté už prakticky po břehu jezera. Nejhezčí, zalesněný úsek ale začínal až poblíž Glenridding. Tam také cesta začala různě klesat ke kamenitým plážím a stoupat k vyhlídkám na jezero. Z toho nejlepšího jsem tak zřejmě stihl projít pouze část.

Windermere z Orrest Head

Zato stopování autobusu byl adrenalin - zastávka byla označena pouze na protější straně silnice, ale obsahovala jízdní řád i v mém směru. V tom však rozhodně žádné vhodné místo na zastavení nebylo - právě naopak. Jednalo se o dost nepřehledný úsek. Jakmile jsem autobus zahlédl, hned jsem zběsile mával, ale autobus jen hodil blinkr a pokračoval dál. Úplně ve mně zatrnulo, načež konečně začal brzdit a zastavil asi po 30 metrech - zřejmě chtěl zastavit co nejdále v rovince, aby ho ostatní auta mohly objet. Každopádně takhle rychlý sprint jsem si tady ještě nedal. 

Hodinu ve Windermere jsem pak klasicky využil vyběhnutím na Orrest Head, tentokrát jinou a mnohem lepší lesní cestou. Výhled ale nic moc - akorát jsem chytil další přeháňku, takže jsem jen udělal fotku a na lavičce pod stromem si pak dal rychlý oběd, na který předtím nebyl čas. A poté už hurá domů na zaslouženou večeři.

O jezeru Ullswater

V prvním článku jsem se zapomněl zmínit o zajímavém původu jména jezera Ullswater. Ten není totiž vůbec jistý, každopádně může pocházet z jedné z následujících teorií [3,4,5]: podle severského vládce "Ulf", který zde žil, podle saského lorda "Ulphus", jehož panství hraničilo s jezerem, podle norského boha "Ullr", podle výskytu vlků z norského "ulfr" = vlk, nebo podle jeho tvaru z keltského "ulle" = loket. 

Temné vody jezera Ullswater

Jezero je tradičně opředeno mnoha mýty a tajemnými příběhy [5]. V minulosti se mu říkalo temné jezero ("The Dark Lake"), podle monster, které prý brázdí jeho hluboké vody a obchází jeho břehy. Poslední výskyt jezerní příšery byl hlášen v roce 2006, kdy pasažéři přívozu nahlásili výskyt "obrovského úhořovitého stvoření s dvěma jasně viditelnými hrby".  

Každopádně kopec nad vesnicí Pooley Bridge se jmenuje Dunmallard, což v keltštině znamená jateční vrch ("Hill of slaughter"). Na jeho vrcholu v hlubokých lesích se pak nacházelo ukryté opevnění z doby železné. Asi jednu míli od vesnice se pak prý nachází pohřební místo známého rytíře od kulatého stolu - sira Tristrama (příběh o Tristanovi a Isoldě). Ten nebyl jediný rytíř od kulatého stolu, který měl s jezerem něco společného - druhý byl sir Eglemore, který zde žil. Pod vodopádem Aira Force se dokonce zasnoubil se svou milou Emmou. Ta se však následně v jeho dlouhé nepřítomnosti stala náměsíčnou. Eglemore se z jedné ze svých výprav vrátil pozdě v noci, a protože Emmu nechtěl vzbudit, rozhodl se přespat v lese u vodopádu. Najednou ho probudila Emma, která se procházela na hraně vodopádu. Když se ji rytíř pokusil chytit, s leknutím se probudila a zřítila se dolů. Eglemore pak z řeky vytáhl pouze její mrtvé tělo a zbytek života pak prožil jako poustevník v nedaleké kamenné věži.

Pláž Kailpot Crag (z minulého výletu)

A nakonec zvláštní příběh o vílách, které se prý při měsíčním svitu objevovaly na pláži Kailpot Crag. Nevím, koho to napadlo, ale když po nich prý člověk hodil minci, ta po doteku víly zmizela. Tehdy zřejmě libra také za moc nestála :) Poslední takový příběh je hlášen z roku 1850, kdy prý místní obyvatel Jack Wilson viděl víly zmizet nadobro [5].

A nakonec pár ověřených (zato méně zajímavých) faktů o jezeru [3,6,7]: 

• Jeho délka je 14,5 kilometrů a šířka okolo 1200 metrů
• Maximální hloubka je 63 metrů a průměrná pak 19 metrů 
• Jako asi všechna jezera v Lake District bylo vytvořeno ústupem a následným táním ledovců (konkrétně tří) 
• Jezero bývá přirovnáváno k Švýcarskému jezeru Lake Lucerne (chce to hodně představivosti)  
• Koupání je zde povoleno, ale bez neoprenu se nedoporučuje - i v létě může mít voda teplotu jen 3-4 °C (u hladiny o něco více). Kvůli tomu má také na svědomí spoustu utonutí [8]. 

Kaskáda menších vodopádů

Vodopády nad Aira Force

High Cascade

Radši půjdu po trávě

Západní část jezera

Vrchol Gowbarrow Fell

Spodní část cesty a pohled k Howton

Směrem k Pooley Bridge a Howton

Ullswater "Steamers"

Zdroje a odkazy

[1] National Trust, "Aira Force and Gowbarrow trail", 2017 [online].
[2] Wikipedia, "Aira Force", 2017 [online].
[3] Wikipedia, "Ullswater", 2017 [online].
[4] Lake District Directory, "Ullswater", 2017 [online].
[5] Bog & Bottle, "X Files from the Bog: Ullswater", 2017 [online].
[6] Ullswater ‘Steamers’, "Wildlife", 2017 [online].
[7] Lakepedia, "Ullswater, United Kingdom", 2017 [online].
[8] A. Iggulden, "Martial arts trio drown in treacherous Ullswater", 2006 [online].