RUNVEG.cz: Scafell Pike

Po fiasku s ujetým autobusem, kdy jsem plánoval vylézt nejvyšší horu Anglie - Scafell Pike (978 m.n.m.) jsem měl druhý pokus. Předpověď počasí totiž konečně vypadala slušně - jasno, jen možná ojedinělá přeháňka. To by ale nebyl Lake District, aby počasí nepřekvapilo. Celé dopoledne tak solidně propršelo, takže jsem se musel hodně přemlouvat, abych se cestou neotočil. Díky ostřílenému angličanovi, který mě doprovázel na první části cesty, jsem se však dozvěděl, že když už člověk jednou pořádně promokne, víc mokrý už být nemůže. Vydržel jsem tak a odměna stála za to.

Zatím pouze lehký deštík a duha

Ráno jsem vyrazil klasicky prvním autobusem 555, tentokrát do Ambleside, kde jsem přestoupil na autobus 516 do Dungeon Ghill. Naštěstí jsme do Ambleside dorazili včas, takže jsem přestup, na který jsem měl jen pár minut krásně stihl. V Kendal to tak nevypadalo - řidič se zmínil, že mu kontrolka ukazuje poruchu chlazení motoru a zvažoval, zda nepočkat na nový autobus, který by nás vzal. Naštěstí se rozhodl to risknout. Jediný problém tak byl lehký déšť, který začal už kousek za městem Kendal. Duha, která se brzy objevila však naznačovala, že by mělo každou chvíli přestat. Zatím jsem si říkal, jen ať se vyprší a pak už bude jen hezky...

Údolí Mickleden

Po příjezdu do Dugeon Ghill déšť bohužel pokračoval, tak jsem rovnou svižně vyrazil údolím Mickleden. Docela mě překvapilo, že po chvilce mě i při mém tempu došel starší chlapík, co se mnou jel autobusem. Evidentně zcestovalý, místní angličan z Kendal, kterému se podařilo mě znervóznět hned v prvních minutách. Náš rozhovor probíhal asi takto:

Angličan: "Kam jdeš?"
Já: "Chtěl bych na Scafell Pike."
"Tudy? To je ale špatná cesta."
"Jak špatná? Copak tohle není Cumbria Way?" Kvůli dešti jsem se nepodíval na mapu v telefonu, ale byl jsem si celkem jistý, že jdu dobře.
"Ale jo to je, ale na vrchol Scafell je to tudy hrozně dlouhý, to nemůžeš stihnout. Na Scafell Pike se chodí jinudy."
"Přes Bowfell?" To byla moje plánovaná zpáteční cesta.
"Jo to je lepší trasa."
"Podle mé mapy to tímto údolím mělo být takových 18 kilometrů tam i zpět."
"18? To je nějak málo. Řekl bych takových 22. Problém s tou tvoji mapou asi je, že je placatá a nebere v úvahu převýšení. Máš kompas?"
"Ne, mám mapu v telefonu."
"Ta ti tady je na nic, bez kompasu se to fakt nedá."
Jasně, pomyslel jsem si, to už jsem někde slyšel :)

Stoupání na Rossett Pass

Chvilku se normálně bavíme, než narazíme na obrovskou kaluž přes celou cestu.
Angličan: "Chceš si namočit nohy hned, nebo až později? Je to tvoje volba ..."
To mě na jednu stranu trochu potěšilo - myslel jsem, že hlavní důvod chůze v pořádných botách je ten, že nepromoknou. Oproti tomu moje nike i přes to, že jsem je impregnoval, promoknou jen při letmém pohledu na vodu. Každopádně jsem uhnul z cesty a vodu opatrně přeskákal přes kameny. Raději později. Načež začalo pršet trochu silněji.

Já: "Podle předpovědi mělo být hezky."
Angličan: "Tady jsi v Lake District. Tobě déšť vadí?"

Na cestě pro poníky

"Jo, nesnáším ho. Vám nevadí?"
"Já ho mám rád. Jakmile člověk pořádně promokne, už na tom nezáleží. Víc mokrej už bejt nemůžeš. Slyšel jsi někdy o místě ... (název už si bohužel nepamatuji)? Je to nejvlhčí místo tady v Lake District, během roku tam napadnou 2 metry vody. Umíš si to představit? Dva metry na výšku..."
Poznámka: Nevím, zda jsem mu špatně rozuměl, nebo si to spletl, ale co jsem se díval, 2 metry srážek za rok je nějak málo. Podle tohoto zdroje [1] je rekordmanem Seathwaite, kde během pouhých tří dnů spadlo téměř půl metru srážek (456 mm), takže dva metry za rok nějak nesedí.

A podobná diskuze pokračovala. Přes mou práci jsme se dostali k jeho zážitkům z Indie, kde strávil rok. Na mé prohlášení, že Indii bych asi kvůli hygieně nedal odpověděl, že průjem tam nikdy neměl, naopak ho trápila zácpa.
Angličan: "V Indii, no chápeš to? Ale člověk tam musí být vegetarián, maso je moc nebezpečné."

Pod sedlem Rosset Pass

Na to jsem mu odpověděl, že s tím bych jakožto vegan problém neměl. Toho se hned chytil, prý také strávil nějaký čas jako vegan. Vzdal to ale kvůli místnímu pivu ("ale"). A také mu vadilo, jak složité bylo sehnat jiné veganské věci - drogerii, kosmetiku, atd. Veganství bral automaticky jako životní cestu, ne pouze z pohledu stravy.
Angličan: "Teď už je to mnohem lepší, ale umíš si představit být vegan před 40 lety?"
Ne, to jsem si opravdu představit neuměl a chlápek měl u mě velký obdiv.

Dále mě překvapil, když uprostřed údolí ukázal na kopec vpravo a prohlásil, že tam vede dobrá zkratka.
Já: "Kde? Žádnou cestu tam nevidím."
Angličan: "Normálně tudy podél toho potoku."
"To by mě teda v žádném případě nenapadlo tudy jít."
"Proč ne?"
"To vůbec nevypadá jako cesta. Je to vůbec povolené?"
"Jasně, tohle je National Park, tady si můžeš chodit kudy chceš. To snad ale víš ne?"
Na rozdíl od našich přírodních rezervací, kde chůze mimo trasy je zakázána, tady to zřejmě funguje jinak. Ono taky, když cestu přes pole občas označuje pouze šipka hrubě určující směr, tak to asi ani jinak nejde.

Více mokrý už být nemůžu

Mezitím jsme dorazili k odbočce k sedlu Rosett Pass, kde začíná cesta označována jako "pony route" - cesta poníků, nebo také Rosset Gill [2]. Na rozcestí jsme potkali dvě starší paní, s kterými jsme se dali do řeči. Hlavně teda o počasí. Také si stěžovali na předpověď, podle které mělo být hezky. Protože začal pořádný slejvák, rychle jsem pokračoval dál, zatímco ostatní šli chvilku společně, než se chlápek také oddělil. Já mu ale mezitím utekl. Cesta byla stejně pro dva lidi vedle sebe moc úzká a já chtěl jít co nejrychleji - bál jsem se, že to opravdu nestihnu. Říkal jsem si, že mě třeba dožene, nebo že na něj počkám nahoře. Nedohnal a já nepočkal. Pršelo totiž opravdu fest a já začal být řádně promočený. Po chvíli už jsem byl totálně durch. A co se nestalo, začínalo mi to být opravdu jedno. Stejně jsem ale přemýšlel, jestli má cenu pokračovat. Nahoře bude určitě silný vítr a nebude nic vidět. Navíc celý den v takhle promočených věcech, nic moc představa. Mezitím na pár minut déšť ustal (šance udělat alespoň fotku), aby za chvilku zase začal ještě silnější. A tak to pokračovalo následující asi hodinu. Stále jsem si říkal, že každou chvíli už se to musí vybrat a pak už bude hezky.

Angle Tarn

Konec stoupání v sedle jsem si vůbec neužil, stejně jako pohled na pleso Angle Tarn. Jen jsem se divil, kolik lidí se všude najednou objevilo - včetně asi 30 členné skupinky, která vypadala jako nějaký tábor. Nechápal jsem, co tu všichni dělají a přemýšlel jsem o tom, že na rozcestí Esk Hause to přes hřeben rovnou otočím. Na druhou stranu jsem si říkal, že i pokud si to zkrátím, zřejmě budu čekat na autobus v mokrých věcech. Dokud jdu, tak je mi alespoň trochu teplo. Celkem mě překvapilo, že ani zde nahoře vítr o moc silnější nebyl a tak alespoň pršelo kolmo k zemi. Příjemné také bylo, že nějaké kaluže už jsem řešit nemusel :)

Na rozcestí Esk Hause, déšť začal ustávat a já měl tak možnost zkontrolovat si v telefonu, že jdu dobře. Všude jsem totiž četl, že toto místo je zejména ve špatném počasí velice zrádné a často se stává, že se člověk vydá špatnou cestou. Možná tak, pokud má jen kompas, s mapy.cz se nic takového stát nemůže :) Rozhodl jsem se, že to na vrchol zkusím.

Vrchol Scafell Pike

Počasí se dál začínalo vybírat a pod mraky se občas objevil i nějaký ten výhled dolů. Podle mapy mně na vrchol zbývaly necelé dva kilometry, což by normálně byla chvilička, ale podle toho co jsem četl mi bylo jasné, že zadarmo to nebude. Před závěrečným stoupáním totiž člověka čekají dvě klesání a také se musí překonat rozsáhlá kamenná pole. Začínal jsem mít opravdový strach o čas a snažil se jít co nejrychleji. Zejména na kamenných polích, kde jsem neustále někoho předbíhal. Všichni lezli extrémně opatrně, někdy dokonce po čtyřech a já si tam v mých botičkách skákal jako kamzík :) Docela jsem se divil, že angličani nemají ani v takovémto terénu vyznačenou oficiální cestu. Jediným vodítkem tak jsou kamenné mohyly, které zhruba určují trasu. Ty jsou však od sebe často poměrně vzdálené a člověk si tak stejně musí vybrat svou trasu.

Pohled na Keswick z Esk Hause

Ve čtvrt na dvě jsem po nějakých 3 hodinách konečně dorazil na silně zalidněný vrchol, udělal pár fotek a rychle mazal dolů, protože času nazbyt opravdu nebylo. Navíc prsty na rukou jsem kvůli mrazu vůbec necítil a už jen udělat těch pár fotek - hlavně zmáčknout čudlík na foťáku, nebo udržet placatý telefon byl docela velký problém. Hlavní ale bylo, že počasí konečně začalo vypadat dobře a mezi mraky vykukovala okolní údolí. Rychle jsem seběhl zpět k Esk Hause a zpátky se vydal plánovanou trasu po hřebenu přes Esk Pike (885 m.n.m.) a Bowfell (902 m.n.m.). Teprve na Esk Pike, jsem si dovolil se zastavit na rychlou svačinu - dolů mi zbývalo něco přes 6 kilometrů, na které jsem měl skoro tři hodiny. To bych měl stihnout. Dal jsem si banán a veganský čokoládovo-oříškový "koláč", který mně Johnny s Charlie přivezli ze své daleké dovolené v Cornwall. Chvilku jsem myslel, že se do něj nedostanu - prsty jsem měl pořád totálně zmrzlé (i když jsem právě vystoupal asi 100 metrů), ale nakonec se mi podařilo papír rozervat :)

To se tak prostě stane

Následující hřebenová trasa už byla maximální užívačka - nádherné výhledy (ne nadarmo považované za jedny z nejlepších v Lake District [2]), svítící sluníčko a žádné spěchání. Proto mě ani vůbec nevykolejilo, že jak si tak jdu, najednou z ničeho nic mi celou pravou nohu pokryje bahno - stane se. Ještě jsem si vyběhl na vrchol Bowfell (6. nejvyšší v Lake District), který je od cesty vzdálený jen asi 200 metrů. Z něj už mě čekalo jen klesání dolů, nejprve sutí kolem tří malých ples a poté už převážně kamenitou cestou, která ani nebyla moc zablácená. Cestu, která byla krásně zřetelná, stále označovaly kamenné mohyly. Prosté dřevěné tyče či barevné značení na kamenech by určitě bylo mnohem jednodušší, ale mohyly mají něco do sebe. Zhruba na hranici 400 výškových metrů se konečně začalo oteplovat a mně došlo, že nahoře byla opravdu zima (pocitových 0 a reálných 6 stupňů, které mělo podle předpovědi být asi opravdu sedělo). Cesta se následně mírně stočila k severu a odhalila výhled na celé údolí Mickleden. To vypadalo mnohem příjemněji, než ráno.

Autobus zpět do Ambleside

Po celkem dlouhém klesání jsem konečně dorazil dolů a kolem farmy Stool End už po silnici došel poslední kilometr na konečnou zastávku autobusu. Zbyla mi rezerva 40 minut, takže ideální na zasloužený oběd a posezení na sluníčku s výhledem na údolí a okolní kopce. Při mém hodování kolem mě akorát prošli dvě známé paní ze začátku výletu. Hned jsme se dali do řeči. Oni se prý nakonec kvůli dešti vrátili a dali si menší okruh tady v údolí. I přes to, že se jednalo o starší paní, jsem měl dobrý pocit, že já na rozdíl od rodilých angličanů to kvůli dešti nevzdal.