Pernštejnská 15

První ročník závodu Pernštejnská 15, který se běžel na stejné trase jako Kunětická devítka, jen s mírně zkráceným okruhem, za to však se dvěma koly. Přestože k této trase mám od mého první účasti na Kunětické devítce velký respekt - byl to asi můj nejnáročnější závod, zaběhl jsem ho totiž při průměrné tepové frekvenci 190 - plánoval jsem, že závod poběžím naplno. V mé kategorii mělo startovat pouze pět lidí, takže jsem si dělal zálusk na bednu. Jen jsem měl trochu strach, jestli to zvládnu. V týdnu jsem se sice šetřil a regeneroval co to šlo, ale přeci jenom minulý víkend mě trochu zničil.

Příprava

Příprava zázemí *

Večeři jsem pojal tradičně - těstoviny se žampiony, rajčaty, kukuřicí, lahůdkovým droždím, oreganem a bazalkou. Tentokrát se extra povedly: lahůdkové droždí ve zbytku vody po žampionech vytvořilo "sýrovou" konzistenci, takže jídlo chutnalo i vypadalo jako z italské restaurace (alespoň takhle nějak si ideální těstoviny představuji - nikdy jsem si je asi nedával :) ). 

Vstával jsem o půl šesté, večeře opět skvěle sedla, takže na dobrý závod bylo zaděláno. V klidu jsem posnídal a před 9 hodinou vyrazil ke Kunětické hoře, kterou mám asi 15 minut jízdy autem. Při registraci jsem se musel usmát nad přiřazeným číslem - šťastná 13tka. Číslo bylo symbolické i proto, že na Trutnovském půlmaratonu minulou sobotu jsem doběhl právě 13tý. A to jsem ještě netušil, co mě čeká na 13. kilometru. Po registraci jsem měl ještě asi půl hodiny čas, tak jsem si v rámci rozcvičky dal rychlý výšlap na Kunětickou horu a poté už jsem se začal rozklusávat - bylo mi jasné, že tempo se rozeběhne tradičně pěkně zostra a navíc jsem nepříjemně cítil lýtko na pravé noze. 

Závod 

Vyrážím jako 8. *

Na start se nás postavilo pouze 24, z toho v mé kategorii nás bylo opravdu jen 5, takže můj cíl byl jasný - pokusit se v kategorii doběhnout do třetího místa. Počasí vypadalo skvěle - bylo asi jen 14 stupňů a pod mrakem, takže jediným problémem byl silný západní vítr. Na něj nás upozornil i organizátor závodu Kuba se slovy, že bude asi výživnější než obávané závěrečné schody. Uvidíme, říkal jsem si a v 10 hodin bylo odstartováno. 

První kolo

Ihned po vyběhnutí se zformovala vedoucí skupinka z 8 lidí, kterou jsem uzavíral. Zbytek rychle odpadl. Tempo nezklamalo - první kilometr za 3:58. Ne úplně ideální rozeběhnutí a trochu jsem se bál, že to přepálím. Další kilometr byl maličko pomalejší (4:09) a to hlavně kvůli tomu, že se běžel dlouhý otevřený úsek na západ - tedy přímo proti větru, který byl opravdu silný. Držel jsem se proto 2 kluků v závěru skupinky a snažil se šetřit síly až do Němčic, kde se trasa stáčela na východ. V tu chvíli jsem kluky předběhl a začal dobíhat zbytek skupinky, který nám trošku utekl. Po větru se běželo mnohem příjemněji a následoval krátký úsek lesíkem kolem místních chatek. Tam jsem doběhl další dva kluky, za kterými jsem se držel určitě přes kilometr. První přede mnou vypadal mladě, takže z mé kategorie, druhého jsem tipoval na starší kategorii, takže můj cíl byl předběhnout alespoň toho prvního. Zbytek skupinky byl v nedohlednu a za mnou daleko nikdo.

Dobíhám moji kategorii. *

Do cíle zbývalo asi 10 kilometrů a tempo, které kluci udávaly mi vyhovovalo, takže nebyl moc důvod to lámat přes koleno. Nicméně při začátku stoupání na Kunětickou horu jsem mladšího kluka doběhl a předběhl ani nevím jak. Přišlo mi ale, že hned přidal a chvíli jsem ho ještě slyšel kousek za sebou, takže začátek prudkého stoupáku jsem si nedovolil jít, ale běžel jsem, co to jen šlo. Dech za mnou postupně zmizel a já se držel pár metrů za starším klukem. Toho jsem nečekaně předběhl, když zpomalil u jediné občerstvovačky na trati asi kilometr před koncem kola. Já ji samozřejmě proběhl - problémy pít a hlavně v sobě pití udržet mám i při mnohem pomalejších tempech, tohle bych rozhodně nezvládl. Navíc jsem se blížil ke schodům - prudkému stoupání s asi 30 metrovým převýšením. Úsek, který jsem nikdy předtím na Kunětické devítce vyběhnout nezvládl a vždycky ho pouze vyšel.   

Tentokrát jsem však za sebou slyšel běžce a rozhodně jsem neplánoval nechat se předběhnout. Navíc jsem se bál, že pokud bych přešel do chůze, nohy by se už nemusely rozběhnout. Takže jsem celé stoupání vyběhl. Bolelo to, ne že ne, ale oproti minulým ročníkům mi to nepřišlo nijak zvlášť dlouhé ani extrémně prudké. Měl jsem podobný pocit jako když dospělý vidí něco, co si pamatuje z dětství, akorát že tehdy mu to přišlo jako nesrovnatelně větší. Následoval zasloužený oddech při seběhu z kopce dolů a proběhnutí do druhého kola. 

Druhé kolo

Průběh do druhého kola *

Při odbočce do druhého kola jsem díky pokřikování dobrovolnice, která nás naváděla, slyšel, že běžec za mnou je asi 50 metrů. Přede mnou jsem neviděl nikoho. Nechtěl jsem se nechat doběhnout a proto jsem běžel co to šlo - a ono to šlo. Rozhodně to ale nebyl příjemný pocit. Mnohem raději se někoho držím, pak ho rychle předběhnu a pokračuji. Na druhou stranu to byla skvělá motivace držet tempo na maximu (okolo 4 min / km). Běžel jsem opravdu nadoraz, takže jsem se ani neohlížel. První příležitost podívat se zpět byla na 9. kilometru, kde se trasa opět stáčela na západ do Němčic. K mému překvapení byl běžec za mnou už asi 200 metrů a další takových minimálně 400 metrů. Mohl jsem si proto dovolit následující úsek proti větru trochu zpomalit. Před sebou jsem konečně zahlédl běžce, ale byl daleko, minimálně 300 metrů. Hned jsem věděl, že tohohle už nedám, ale najednou jsem měl další z malých bodů, na který jsem se mohl soustředit - když už ne ho předběhnout, tak alespoň trochu vzdálenost zkrátit.   

Letím druhým kolem. *

Běh proti větru mi tentokrát přišel méně náročný a krásný výhled na hrad dodával energii. Když jsem se v Němčicích otáčel, přišlo mi, že jsem běžce před sebou o trochu dohnal, ale stále byl hodně daleko. Za mnou naopak nikdo. Zase se zaběhlo mezi chatky, takže jsem až do asi 12. kilometru neměl o dalších běžcích přehled. V podstatě poslední šance trochu se zorientovat byla až asi na 500 metrovém úseku před závěrečným stoupáním, které bylo zase lesem. Běžec přede mnou byl opět takových 200 možná i 300 metrů daleko a za mnou nikdo v dohledu. Byl jsem si proto celkem jistý, že toto pořadí už vydrží. Pokud se nestane nic nečekaného. 

Při začátku stoupání na 13. kilometru mě ale začalo píchat v pravém boku. Bolest nebyla extra silná, ale dost mě znervózněla. V boku mě naposledy píchalo před rokem na Pardubickém půlmaratonu, od té doby nikdy. Bylo to tím rychlým začátkem? Co když se to zhorší a budu muset zpomalit? Mám za sebou dostatečnou rezervu? 

Finish *

Do cíle mi zbývaly nějaké dva kilometry, tak jsem prostě doufal, že už to vydrží. Myslel jsem na to, že stačí vyběhnout nahoru a tam už je vlastně cíl - závěrečný doběh dolů už je jen takový bonus. Při druhém průběhu občerstvovačkou mi slečny dodaly novou energii - prý jsem třetí. Třetí? Celkově? To mi přišlo neuvěřitelné. Na aktuální pozici jsem moc nemyslel, ale byl jsem si jistý, že nás přece v úvodní skupince muselo být mnohem více. Zase bylo na co se soustředit a schody jsem tak i tentokrát vyběhl. Nahoře jsem ale musel vypadat totálně na umření. Seběh jsem potom klasicky valil co to šlo, i přes pohledy lidí, kteří se plahočili do kopce :) Do cíle jsem doběhl v čase 1:02:00.7 na celkově třetím místě. 

Bedna je tam. 

Výsledek 

S výsledným časem jsem naprosto spokojený. 15 kilometrů za 62 minut! K tomu třetí celkově a to největší překvapení - první místo v mé kategorii. Cíl více než splněn ale hlavně - vypadá to, že se s touto traťí začínám kamarádit :)

Výsledky: Pernštejnská 15 (17. června 2017) - Konečné výsledky

Záznam závodu

* Fotografie z oficiální galerie závodu.