Vltava Run 2017

Štafetový běh podél Vltavy - od pramene až do Prahy - dlouhý 360 kilometrů s 36 úseky pro až dvanáctičlenný tým. Tak zní oficiální propozice. Můj první závod v roce 2017 a obrovská motivace dát do té doby kyčel do kupy. Vzhledem k tomu, že úseky byly rozděleny rovnoměrně, tři krát zhruba deset kilometrů rozumným tempem nevypadalo jako nic, co bych neměl zvládnout. Na poslední chvíli nám však vypadli tři členové a náš tým "A je to!" najednou musel běžet v devíti lidech. Oproti očekávání jsem si při mém posledním úseku sáhl na úplné dno.

Balení 

Připravené jídlo na víkend. 

Vzhledem k tomu, že v pátek jsme měli naplánovaný odjezd mezi třetí a čtvrtou hodinou a můj vlak z Rakouska měl přijet do Pardubic ve 14:10 (nakonec s jen deseti-minutovým zpožděním), bylo mi jasné, že moc času na balení mít nebudu. Něco málo jsem si připravil ještě před mým odjezdem do Rakouska, ale většinu jsem stejně musel balit až na poslední chvíli. Myslím, že takhle rychle jsem ještě v životě sbalený nebyl. A nezapomněl jsem (kromě pásku u kalhot) nic podstatného. 

Jídlo jsem tentokrát musel nechat na Markét. Navařila mi hromadu kuskusu s tempehem, nakrájela spoustu zeleniny a připravila namazané chleby. K tomu jsem si přibral jen instantní ovesnou kaši, arašídy a fíky. Nakonec mi ale spousta jídla zbyla, většinou jsem mezi běhy neměl vůbec chuť k jídlu. Markét se o mě navíc vzorně postarala - vyzvedla mě na nádraží a přivezla domů, takže jsem měl alespoň nějaký čas si zabalit a dokonce se i osprchovat. 

Příjezd

Plánování předávek.

Hned první okamžiky po příjezdu k registraci v Zadově byly nezapomenutelné. Už se stmívalo se a začínala být pěkná zima. Aby ne, když jsme byli v 1000 metrech. Napjatě jsme očekávali auto s druhou polovinou našeho týmu. Parkoviště bylo dost plné, ale našli jsme se úplně bez problémů - jiné auto, které by vyjelo mimo parkoviště a otáčelo se prakticky nad sjezdovkou tam opravdu nebylo :) Po vzájemném se představení naše týmová kapitánka Hanka hned všechno perfektně  zorganizovala a zařídila registraci včetně změn - místo 12 lidí nás mělo startovat 10. Následovalo první zklamání ze závodu - za tuto změnu jsme měli zaplatit 500 Kč, po menší debatě cenu organizátoři "upravili" na 200 Kč. Po tom, kolik stála registrace (12 - 18 000 Kč / tým), by si takového poplatky mohli odpustit. Registraci jsme stihli asi půl hodiny před uzavírkou a mohli vyrazit na Kvildu, kde jsme měli zajištěné ubytování.

Ještě před ulehnutím následovalo podrobné plánování úseků včetně rozpisu jednotlivých malých (předává se pouze štafetový pásek) a velkých předávek (mění se běžci mezi auty). Toto plánování nebylo vůbec jednoduché, zejména s ohledem na nutnost naplánovat, kdo kdy má v jakém autě jet. Hanka se Zuzkou se ho však okamžitě ujali a poctivě vše připravili. To ale ještě netušili, že další den budou muset plán předělávat. 

Startujeme

Odpočinek před prvním během.

Vzhledem k tomu, že jsem byl až ve druhém autě, ráno jsme mohli spát. Okolo osmé hodiny však přišla špatná zpráva - Lucce (v prvním autě) bylo zle a ze závodu musela odstoupit. I přes to, že celou noc zvracela, do poslední chvíle to nevzdávala a odjela s prvním autem na start. Neuvěřitelná vůle běžet. Teď už ale bylo jasné, že start opravdu nepřichází v úvahu a tak jsme ji přivezli zpátky na ubytování. Brzy následovala další "špatná" zpráva - kluci běželi podstatně rychleji, než měli naplánováno a my tak museli vyrazit dřív. O tolik dřív, že Jirka T. (řidič) musel závodit už v autě - za což schytal pár připomínek ze zadních sedadel :) Nedalo se však nic dělat, na předávce v Horní Plané jsme museli být včas, což Jirka zvládl. Na místě předával Vojta, který měl za sebou dva náročné úseky s jen hodinovou pauzou mezi nimi. To vše v dost slušném vedru, což se na něm zřetelně projevilo. Vojta si však nestěžoval, ani když ho ještě čekaly dva další úseky. Já přesedl do "odpočinkového" auta a vezl se na můj první start do Rožmberku. 

První úsek (12.)

Rožmberk a blížící se bouřka. 

Můj první úsek byl celkově až dvanáctý a byl jsem tak poslední, kdo ještě neběžel. Z Rožmberku do Rožmitálu na Šumavě, celkem 8,1 kilometrů, které jsem zvládl za 38:13. První okamžiky běhu však byly celkem napínavé. Těsně nás míjela bouřka a na prvním kilometru spadlo pár kapek. Pak se však počasí naštěstí umoudřilo a mně se tak běželo skvěle. Tedy až na to, že mi celou dobu divně žbluňkalo v břiše. Vůbec jsem nechápal proč, od mého jídla uplynuly téměř tři hodiny a zase tolik jsem toho nesnědl. Že by to bylo tím nealko pivem, které jsem nikdy předtím před během nezkoušel? Trasu jsem proběhl v poměrně rychlém tempu a to i přes to, že podle mě byla mnohem více do kopce, než bylo v oficiálních propozicích. Celá však vedla po asfaltu, takže se dalo běžet rychle. Ale žádná super trasa to tedy nebyla. 

Ihned po mém prvním úseku jsme se přesunuli do kempu Vltavín, kde jsme si měli odpočinout před nočními běhy. Cestou jsme se ještě stavili na rychlou večeři, já si dal trochu kuskusu v kempu. Vzhledem k tomu, že kluci dále pokračovali ve stahování časů, nakonec jsme v kempu stihli pouze rychlou sprchu (která ale bodla) a museli jsme vyrazit zpět na trať. Holky vyrazily z Hluboké nad Vltavou na první noční běh (Renča jako doprovod na kole) a my jsme se mezitím přesunuli do Purkarce, ze kterého jsem vyrážel já. Byl jsem lehce nervózní z noční výbavy (čelovka, blikačka, reflexní proužek a reflexní vesta), přeci jenom to byl můj první noční běh. K tomu mi byla dost zima a já se těšil až konečně vyrazím.  

Druhý úsek (19.) + bonus 

První příjezd do kempu. 

Pár minut po dvanácté holky úsek dokončily a v Purkarci mně předaly štafetu. Čekal mě 9,8 kilometrový běh do Hněvkovic. Bez problémů jsem proběhl osvětlenou vesnicí a následoval běh po neosvětlené silnici. Zpočátku jsem si to hrozně užíval. Byla to pro mě úplně nová zkušenost. V noci jsem ještě nikdy předtím neběžel. Cestu mi kromě čelovky osvětloval měsíc a já mohl krásně běžet relativně rychlým tempem. Brzy mi navíc začalo být vedro a tak už mi nic nechybělo. Jediným problémem byly mé brýle. Slušně jsem totiž funěl a stoupající pára je zamlžovala. Normálně jsem zvyklý běhat bez nich, ale nechtěl jsem riskovat, že bych přehlédl nějaké značení. Nikdy jsem si proto nemohl být jistý, zda nevidím kvůli zamlženým brýlím, nebo jsem zrovna vběhl do úseku husté mlhy (které jsme potkávali už cestou autem). I přes to jsem se však neztratil a bez problémů doběhl do cíle. 

V cíli jsem předal štafetu a rychle přesedl na kolo, abych mohl na následujícím úseku doprovodit Renču. Těšil jsem se, že si alespoň protáhnu nohy (na strečing mezi běhy totiž jinak nebyl čas). Jízda na kole ale úplný relax nebyla - kolo mi bylo malé a jakékoliv stoupání tak bylo náročné (a upravovat si sedlo jsem byl líný), rychle mi navíc začala být zase zima. Renča mi to však vynahradila - celý úsek jsme si krásně povídali. Po dokončení úseku v Kolodějích jsme vyrazili do kempu vystřídat holky a ihned jsme vyrazili na další předávku.

Třetí úsek (23.)

Svítání při přesunu do kempu.

Při čekání na 22 předávce mě holky nechali v autě. Asi na 10 minut jsem vytuhl, než přiběhl Jirka a mohli jsme pokračovat na mou předávku do Jetětic. Vůbec se mi nechtělo znovu ven do té zimy, navíc v mokrých věcech (převlékat se nemělo cenu). K tomu jsem začínal být unavený. Jinak jsem se na běh samotný ale docela těšil. Už jsem věděl, co přibližně čekat a doufal jsem, že bych mohl vidět i východ slunce. Po předávce v Jetěticích jsem vyrazil - tentokrát na velice podobný úsek jako předchozí - 9,3 kilometrů do Květova. Opět samé silnice a jen asi 500 metrů polní cesty, která ale vyžadovala mnohem větší pozornost, aby člověk nezakopl. Nakonec jsem byl docela rád, že se tyto noční úseky běží po silnici. Na posledních asi 4 kilometrech jsem si všiml, že má čelovka svítí nějak méně. Byl jsem uprostřed lesa a začaly mě napadat myšlenky, co bych dělal, kdyby v čelovce najednou došly baterky. Přestala by svítit na jednou, nebo by postupně zhasínala? Nejspíše bych musel počkat na dalšího běžce a běžet s ním. Pak mi ale došlo, že to není baterkami, ale tím, že obzor se pomalu začíná rozjasňovat. Byl to krásný pocit. Posledních pár kilometrů jsem čelovku mohl ztlumit a užívat si přibývajícího světla.  

Po mém doběhu jsme vyrazili opět do kempu, kde jsme tentokrát měli mít asi tři hodiny na odpočinek. Cestou autem jsem si vychutnával úžasné pohledy na svítání. V kempu jsme se opět osprchovali a ulehli ke krátkému spánku. 

Čtvrtý úsek (31.)

Jedna z našich chatek po ránu. 

Na další běhy jsme vyráželi až v 9 hodin. Něco málo jsem snědl (chleba, zeleninu a arašídy), ale zase jsem neměl moc chuť k jídlu. Cítil jsem se dost vyčerpaný a běžet se mi vůbec nechtělo. Cestou jsme však potkali našeho Honzu, jak dobíhá jeho poslední úsek. Běžel přes šílenou bolest kolene i potom, co mu před asi 15 kilometry zdravotníci koleno ošetřili a nedoporučili v běhu pokračovat. Jen díky tomu, že se rozhodl běžet i tento úsek, jsme se mohli vyspat o celou hodinu déle. Na Honzově předávce byl navíc krásný výhled na přehradu Slapy, ale brzy jsme se museli přesunout do Živohoště, kde mě čekal můj poslední a nejnáročnější 12,6 kilometrový úsek do Třebenice. Několik minut před mým startem se kempem přehnala šílená průtrž mračen a já na startu čekal pod deštníkem. Vůbec jsem Jirkovi T. nezáviděl a očekával jsem, že přiběhne promočený na kost. Ještě před ním jsem však uviděl dva běžce, jak mezi sebou táhnou třetího, který byl očividně úplně mimo a prakticky nemohl ani chodit. Pořadatelé se ho nejprve pokoušeli usadit, ale neudržel se ani na židli, takže ho museli položit do příkopu. Rychle zavolali záchranku, ale nebyl to vůbec pěkný pohled.

Slejvák při čekání na můj
start v Živohošti *

Oproti očekávání Jirka přiběhl poměrně suchý a já mohl vyrazit. Stále jsem bojoval s nepříjemnými pocity ze zkolabovaného běžce. K tomu se trasa stočila na lesní pěšinku, která byla po bouřce totálně rozbahněná a já tak musel dost zpomalit abych vůbec proběhl. Nejhorší to bylo v oblasti lanového parku, kde cesta prudce klesala k potoku a pak zase stoupala. Běžet se v tomto úseku opravdu nedalo a já byl rád, že jsem bahno nesjel po zadku. Došlo mi, co propozice myslely tím "POZOR, místy úzká pěšina, náročný terén". Naštěstí alespoň přestalo pršet a udělalo se zase teplo. Cesta dále už pokračovala zase převážně po asfaltu. Tentokrát už mi však sil hrozně ubylo a já byl rád, že vůbec běžím. Na rychlost nebylo ani pomyšlení a s každým kopcem jsem bojoval. Ty prudší jsem musel jít. Na druhou stranu každý, koho jsem potkal, na tom byl úplně stejně a tak jsem i tak předběhl asi 5 lidí. Docela jsem litoval, že jsem sebou neměl pití, ani nic sladkého a stále jsem přemýšlel nad tím běžcem - jestli člověk pozná, než takhle zkolabuje, nebo to přijde z ničeho nic. Co kdyby se to stalo mně někde uprostřed tohoto úseku? Z tohoto běhu jsem si užil až jen poslední úsek z Rabyně - seběh do Třebenic přes přehradu, kdy už jsem věděl, že to doběhnu. Za přehradou mě překvapil organizátor, když mi řekl, že do cíle to je už jen 200 metrů - myslel jsem, že vesnice bude ještě alespoň kilometr daleko. Na začátku trasy se mi totiž nechytla GPS, takže jsem nevěděl, kolik přesně mám uběhnuto. Celkově tento úsek byl moc pěkný, určitě nejhezčí ze všech, co jsem běžel. Vzhledem k okolnostem jsem si ho ale moc nevychutnal. Na předávku jsem přiběhl totálně vyřízený, ale naštěstí na mě čekal Jirka T. a okamžitě mi podával pití.

Po mém úseku jsme se přesunuli do Hradištka, kde měl svůj poslední úsek doběhnout Jirka A. Jednalo se o úsek hodnocený nejvyšší obtížností (5/5) s nebezpečným klesáním. Po mé zkušenosti s rozblácenou trasou jsem měl strach, jak bude tento úsek vypadat. Jirka však vše bez problémů zvládl a přiběhl ve vynikajícím čase. Tím mělo "naše" auto splněno a mohli jsme se přesunout do cíle.

A je to! 

Cílová **

Poslední úsek běžel opět Pavel. Po více než 60 kilometrech a 5 úsecích ho profrčel v neuvěřitelném čase za 29 minut (7 kilometrů). Na posledních pár metrech jsme se k němu připojili a náš tým A je to! tak doběhl Vltava Run v čase 33:16:24 na 179. místě.

Závěr

Vltava Run byl úžasný a jedinečný zážitek. Měl jsem štěstí, že jsem byl součástí skvělého týmu. Nejen, že jsme měli kapitánku, která neúnavně vyřešila veškeré problémy, skvělé řidiče, kteří mezi svými běhy vydrželi jezdit klidně i celou noc a běžce, kteří nic nevzdají, ale hlavně skvělou partu, která neměla žádný problém a neřešili jsme žádné hádky, i přes extrémní únavu a slušné výkony.  

Na druhou stranu nevím, zda bych chtěl Vltava Run opakovat (alespoň ne hned v příštím roce). A to hlavně kvůli tomu, že většina tras (alespoň co jsem měl možnost vidět) vedla po asfaltu, často dokonce po frekventovaných silnicích. A řeku Vltavu jsem viděl jen párkrát. Vltava Run je však určitě závod, který stojí za to zažít! A pokud by se sešel zase takovýto tým, asi bych do toho šel :)

Pro přehled krátké shrnutí mých úseků - celkem jsem ve čtyřech úsecích uběhl téměř 40 kilometrů v čase 3 hodin a 18 minut. Z průměrných temp je patrné, že zatímco první tři úseky pro mě byly bez problémů, čtvrtý už byl opravdu náročný: 

Úsek	Čas předávky	Vzdálenost	Převýšení	Čas	Tempo (min/km)
12.	17:53	8km	308m	38:13	4:43
19.	00:08	9,8km	175m	46:59	4:36
23.	03:55	9,3km	167m	43:07	4:37
31.	11:48	12,6km	423m	1:10:00	5:31

* Foto od Hanky.
** Foto od oficiálního fotografa Vltava Run.